„Zatajené“ čtvrtfinále. Proč se na něj zapomíná?

Když se Wales s velkou slávou kvalifikoval na ME 2016 v Belgii, doprovázela ho povedená píseň Together Stronger od skupiny Manic Street Preachers, líčící neúspěchy waleské reprezentace od účasti na MS 1958. Správně by ale měla posunout tuto hranici až do roku 1976.

Je s podivem, že i renomovaní komentátoři některých televizních stanic se nechali strhnout a hovořili o jedinečném úspěchu Velšanů. Jako by Mistrovství Evropy 1976 neexistovalo, přitom tehdy se mužům s drakem ve znaku povedlo něco, co nikomu z britských ostrovů. Oni odborníci se zaštiťují jiným hracím systémem ME. Nikoho ale přitom nenapadne zpochybňovat podobné situace na MS, jen proto že třeba na šampionátech 1974 a 1978 chyběly klasické zápasy play-off.

Wales měl v polovině 70. let mužstvo údajně lepší než to, které se probilo na MS 1958 ve Švédsku a padlo až ve čtvrtfinále s Brazílií, když ho jedinou brankou pokořil legendární Pelé.

Chyběla klasická megastar, i když třeba John Toshak, v té době spoluhráč Kevina Keegana v FC Liverpool, měl jistý věhlas. Právě na to Velšané sázeli – soudržný tým bez velkých hvězd hodlal dojít až na samotný vrchol. Přitom klopýtli hned v prvním zápase, když ve vídeňském Prátru prohráli s Rakušany 1:2. Pak se ale rozjeli k velkému sólu a s celkovým skóre 14:4 vyhráli druhou kvalifikační skupinu před Maďarskem, Rakouskem a Lucemburskem.

Něco podobného se tehdy v celé kvalifikaci povedlo jenom Jugoslávcům. A právě balkánský tým byl dalším soupeřem na waleské cestě. Nadmíru nepříjemným, protože už bylo rozhodnuto, že závěrečné duely se budou hrát právě v Jugoslávii. Tam měli zamířit úspěšnější mužstva ze čtyř čtvrtfinálových zápasů, hraných klasických play-off systémem.

První duel vyřazovací fáze sehrál Wales na jugoslávském stadionu Maksimir 24. dubna 1976 a po brankách Vukotiće a Popivody neměl pro domácí zápas nejlepší vyhlídky. Musel by v odvetě k přímému postupu dát tři góly, což se mu za posledních pět reprezentačních let nepovedlo. Nicméně cardiffský Ninian Park byl 22. května 1976 naplněn do posledního místečka a většina z 30 346 diváků věřila, že Wales nakonec vybojuje alespoň třetí utkání naděje.

Že zápas vstoupil do historie fotbalu jako jeden z nejkontroverznějších způsobil už incident před samotným začátkem. Jako sudí byl delegován Rudolf Glöckner z Markranstättu, v té době na území NDR. Šlo o zkušeného sudího, mimo jiné pískal finále MS 1970 mezi Brazílií a Itálií.

Na jeho počest pořadatelé vyvěsili nikoli východoněmeckou vlajku se znakem snopu pšenice, kladiva a kružítka, nýbrž západoněmeckou variantu. Dodnes se vedou spory, zda šlo o omyl nebo provokaci. Také se různí svědectví, jak na tento čin Glöckner reagoval, podle útočníka Leightona Jamese prý odmítl zahájit utkání, dokud vlajka nebude vyměněna.

Na základě tohoto nedopatření pak většina waleských fanoušků byla přesvědčena, že výkon sudího byl tendenční a měl zvýhodnit Jugoslávii – rovněž zástupce východního bloku. Přitom právě tento stát byl socialistickým zemím do jisté míry trnem v oku.

První kritický okamžik nastal v 15. minutě, kdy Leighton Phillips za zády sudího fauloval jednoho z jugoslávských hráčů bez míče. Glöckner mu dal žlutou kartu, ačkoliv podle Phillipse a jeho spoluhráčů zákrok vůbec nemohl vidět, ozývaly se výkřiky, jestli má navíc jedno oko na temeni.

O čtyři minuty později unikal Danilo Popivoda na waleskou branku stíhán Malcolmem Pagem. Waleský zadák tvrdí, že se Popivody ani nedotkl, ale ten udělal „tygří skok“ a teatrálně upadl. Glöckner, prý hodně vzdálen od místa incidentu, okamžitě odpískal pokutový kop. Ujal se ho Josip Katalinski a přes nenávistný řev publika překonal Daviese v brance Walesu. „Po jeho penaltě se hřiště změnilo ve smetiště,“ uváděl v komentářích dobový tisk.

Velšané nesložili zbraně a v 38. minutě využil Ian Evans chaosu v šestnáctce Jugoslávců, způsobeného Toshackem, a podařilo se mu vrátit do sítě Flynnovu střelu, odraženou od tyče. Šance tedy ještě žila, místo toho ale přišly hned tři kontroverzní momenty, které udělaly ze zápasu peklo.

Hned po obrátce se dostal do šance John Mahoney, jenž se pokusil akrobaticky překonat jugoslávského brankáře Envera Mariće. Míč netrefil, ten doputoval k Toshackovi a poté do sítě, ale Glöckner odmítl branku uznat kvůli ohrožení Mariće, protože Mahoney šel proti němu nohou hodně zdviženou. Opět se názory různily, spíš se ale odborníci klonili k faktu, že Mahoney skutečně hrál proti pravidlům.

Vzápětí neuznal Toshackův gól kvůli ofsajdu – opět šlo nejspíš o správné rozhodnutí – ale diváci už viděli, opět metali na hrací plochu vše, co se jim dostalo pod ruku a spílali muži v černém. Jeden z nejagresivnějších se pokoušel dostat až k němu, v čemž mu zabránil Brian Flynn. Glöckner upozornil kouče Walesu Mike Smitha, že zápas ukončí, pokud se diváci neuklidní.

Nejspíš ale měl už poněkud nahnáno, takže čtvrt hodiny před koncem pískl ve prospěch domácích diskutabilní penaltu: Marić vyrazil Mahoneyho hlavičku a Toshack následně upadl přes jeho nohy. Vzápětí se ukázalo, jak hráči domácích byli nervózní. Penalty kopal pravidelně Arfon Griffiths, jenže ten v 67. minutě střídal.

Kapitán Terry Yorath se zeptal trojice Toshack, James, Flynn (tedy nejzkušenějších hráčů), ale slyšel kategorické NE. „Jsi kapitán, měl bys jít příkladem. Ale kopl jsem tu penaltu hrozně. Tuším, že to byla jediná v mém životě,“ vzpomínal poté Yorath, když Marić jeho slabou a neumístěnou střelu chytil.

Když zápas skončil, dostali se na hrací plochu jugoslávští fanoušci, aby oslavili postup. Vzápětí tam dorazili i Velšané, prahnoucí po pomstě na Glöcknerovi a strhla se tvrdá bitka. Sudího obklopil kordón policie a dopravil ho do šatny za doprovodu nadávek fanoušků, kteří se ho pokoušeli trefit dělobuchy. Útočník Jurica Jerković po další snůšce vulgarismů prošel zpět tunelem a začal se s několika fanoušky prát.

FIFA na tyto okolnosti zareagovala velice přísně – Wales vyloučila z účasti na dalším evropském šampionátu, posléze bylo toto rozhodnutí zmírněno pouze na zákaz odehrát jakýkoli reprezentační zápas na Ninian Park. Zajímavé určitě bylo, že waleský tisk vůbec své hráče v reportážích z utkání nešetřil a zdrcující kritice ušel pouze Brian Flynn.

Yorathova zahozená penalta je přirovnávána k té, kterou nedal Paul Bodin v roce 1993 proti Rumunsku v kvalifikaci na MS 1994 v USA. Tak tedy skončil semifinálový sen Walesu, o kterém se příliš nemluví. Jestli jenom kvůli neúspěchu nebo i pro ostudu na Ninian Park se můžeme jen dohadovat.

Článek sepsal fanoušek Ruik Football – Robertino.