Vše je o nabídce. Ale zajímá mě struktura, zázemí, cíle a filozofie klubu, prozrazuje Marcel Lička

Sportovní kariéra Marcela Ličky se velmi podobá kariéře slavného tatínka, tedy Vernera. Ten byl velmi úspěšný jak ve fotbalové kariéře, tak následně v té trenérské a dokázal to v České republice i v zahraničí. Jeho starší syn Marcel je na tom podobně. Nyní si udělal čas, aby nám poskytl rozhovor a pohovořil nejen o své hráčské kariéře, ale nyní i o té trenérské, když v roce 2019 dokázal s týmem FC Dynamo Brest získat ligový titul v běloruské nejvyšší lize.

Velmi úspěšná fotbalová kariéra, nyní už i trenérská. Dokáže říct, v jaké roli se cítíte lépe? Zda to lze takto určit?

Já se cítím dobře na hřišti. Proto jsem velice rád, že se mohu po hráčské fotbalové kariéře věnovat dál fotbalu a být součástí týmu, klubu.

Co je lepší? Trenér nebo hráč? Hráč má jednu velkou výhodu v tom, že v průběhu zápasu je to právě on, kdo má možnost řešit herní situace a tím ovlivňovat průběh zápasu. Takže bych si vybral roli hráče.

Fotbalová kariéra vedla přes Ostravu do Slavie, pak již dnes neexistujících Blšan, dále Žižkov, Zlín a poté zahraniční štace. Kde Vám bylo nejlépe z hlediska sportovního úspěchu?

Každá štace mě obohatila. Nebudu skrývat, že jsem kluk z Ostravy a Baník je pro mě modla, kterou bude do konce života. Ale všechny další kluby mi dopomohly se dostávat dál a dál a získávat nové zkušenosti a zážitky. Například v Polsku ve své první sezóně za Gornik Zabrze jsem byl podle polského sportu Przeklad Sprtowy vyhlášen nejlepším zahraničním hráčem. Španělsko a Francie jsou země, kde lidi milují fotbal a myšlení o fotbale a proces fungování klubů je na jiné úrovni než u nás. Já jsem působil jak ve Španělsku, tak ve Francii v nižší soutěži, ale byli jsme plně profesionální. Když to srovnám s mým návratem tenkrát do ligového Kladna, tak se musím přiznat, že jsem byl nepříjemně zaskočen fungováním ligového profesionálního klubu.

A pokud se podíváme na zahraniční štace? Polsko, Španělsko a Francie, kde bylo nejlépe? A na jaký momenty vzpomínáte nejvíce?

Ve Španělsku mi vyhovovala fotbalovost, neustále hledat řešení pod tlakem a ne jen míč nakopnout. Ve Francii naopak důraz na kondiční a taktickou stránku. A Polsko, to jsou velké emoce, jak na hřišti tak i v hledišti. Ve Francii jsem strávil i dětství a chodil do francouzské školy, takže Francie je pro mě druhým domovem.

Jaký je Váš největší úspěch v té profesionální fotbalové kariéře?

Pro mě samotného je, že vůbec jsem měl to štěstí se dostat do profesionálního fotbalu, hrát i v reprezentaci do 21 a vyzkoušet si i zahraniční angažmá. To vše je pro mě úspěch, protože si myslím, že jsem během fotbalové kariéry potkal spousty hráčů, kteří byli talentovanější a neměli třeba takovou tu vůli a obětavost pro fotbal a nebo bohužel ta varianta horší, že je potkala různá zranění, která je brzdila nebo i okradla o kariéru na nejvyšší úrovni.

Ve Vaší kariéře jste nebyl jediným Ličkou, který běhal po trávnicích, ale byl to i váš bratr Mario. Jak se mu daří? Věnuje se nějak fotbalu?

Mario aktuálně hraje ČFL za Hostouň, ale jinak má svoji překladatelskou firmu a spolupracuje s francouzskou firmou na designové topení v rámci střední Evropy.

Váš otec Verner patří k velkým legendám jak po stránce fotbalové, tak trenérské. Je pro Vás inspirací a motivací na vaší cestě?

Otec a mamka dali mně a bratrovi spoustu, co se týká výchovy nebo fotbalu. U nás všechno fungovalo nenásilnou formou, ale v prvé řadě vždycky byla škola a poté fotbal. Spousty hodin různých společných tréninků s míčem u nás v Hošťálkovicích a nebo v lese, který máme za domem. A možná proto u mě a Maria je přirozená vůle a odhodlání uspět v tom, co milujeme a co děláme.

Jak hodnotíte zpětně svoje velmi úspěšné působení na lavičce běloruského Brestu, kde jste dokonce získal titul mistra ligy?

Když se podívám zpátky, tak během dvou let jsem získal 4 trofeje.

Pro mě trochu bláznivá představa, ale fantazie, že je to realita. První trofej, Superpohár jsem získal jako asistent Radka Látala. Běloruský pohár jsem získal o pár týdnů později, kdy jsem byl vlastně pověřen vedením týmu a tréninkového procesu a sportovní ředitel Kovalchuk odtrénoval zápasy. V srpnu se ale vše změnilo a prezident klubu mě jmenoval na plný úvazek hlavním trenérem A-mužstva a paradoxně svůj první zápas v roli hlavního trenéra jsem odkoučoval v kvalifikaci Evropské ligy proti Apollon Limasol s výsledkem 1:0 pro nás.

Ale musím přiznat, že první rok byl velice složitý a připomínalo mi to spíše horskou dráhu. O to víc si dnes uvědomuji, jak je důležité, aby člověk byl neustále pozitivní, věřil ve své schopnosti, nebál se stát za svým rozhodnutím a naslouchal, ale nenechal se ovlivňovat.

Jste nyní z hlediska trénování otevřen raději zahraničí nebo byste se nebránil ani celku z České republiky?

Vše je o nabídce. Když máte na výběr ze dvou, tří možností tak je jedno odkud je, ale zajímá mě struktura, zázemí, cíle, filozofie klubu a proč si mě vybrali za kandidáta? Takže Česká republika nebo cizina není až tak důležité

Jaký tým se Vám líbí herně? A proč právě on?

Mně se líbí mužstva, která se snaží hrát ofenzivně. Hrát vysoký presink, po zisku míče agresivní a rychlý přechod na soupeřovu půlku hřiště, kde potom danou situaci řeší rychlým kontrem nebo naopak hru zklidní a postupným útokem se snaží dostat do zakončení. Vyloženě jedno oblíbené mužstvo nemám.

Máte nějaký sportovní vzor?

Tak teď jste mě dostali. Nikdo mě nenapadá.

A životní?

Otec Verner a maminka Dana.

Jak koukáte na mentální stránku v podobě koučinku či přípravy fotbalistů?

Mentální stránka fotbalisty je veledůležitá.

Všichni víme, že jsou hráči, kteří na trénincích vypadají velice dobře, zajímavě a v zápasech nezvládají klíčové okamžiky.

Proč? V našich krajinách není zvykem mít v klubu sportovního psychologa, ale v zahraničí a především v Anglii jsou součástí týmu. My musíme na hráče nahlížet nejen jako na fotbalistu, ale také na normálního člověka s běžnými životními problémy. Vnímat ho jako komplex osobnosti.

Jak zvládáte tuhle neočekávanou nelehkou situaci, která všechno zastavila?

Co se týká mě osobně, tak vlastně se u mě nic nezměnilo. Já jsem byl a jsem aktuálně bez klubu. Jen, se ze mě stal učitel ze dne na den. Užívám si každý den školních povinností s dětmi a potom práce na zahradě a dlouhé procházky se psem v lese.