V mládí megastar aneb Promarněné talenty světového fotbalu

Velmi často se kolem mladého nadějného fotbalisty vytvoří oblak očekávání a příslibů lepší budoucnosti dané země či klubu. Někteří takový tlak ustojí a díky záviděníhodné mentalitě a cílevědomosti si poradí s nástrahami, prosadí se a svoje jméno vryjí do paměti fotbalové veřejnosti. Ne však všichni. Pojďme se podívat na další z těch, kteří nebyli tak úspěšní, jak možná mohli být. A že je to velká škoda.

Alexandre Pato

Jméno, které vzbuzuje možná až smutek, či dojetí. A to nemluvě o hráčích herní série FIFA, ve které byl Brazilec k nezastavení, ať už ve vašem týmu nebo soupeře. A věřte, že proti sobě jste ho nechtěli mít!

Pato začal kariéru v brazilském Interu, klubu z Porto Alegre. Strávil tam celou mládežnickou kariéru i začal tu seniorskou. V rodné Brazílii se ale, co se dospělého fotbalu týče, moc neohřál, protože svými výkony upoutal pozornost nejednoho evropského velkoklubu. Tím, kdo jej však v roce 2007 získal do svého kádru bylo nakonec milánské AC.

V prvních třech sezónách se jeho angažování jevilo jako jedno z těch nejpovedenějších v klubové historii. Rychlonohý Mladík byl k neudržení. V týmu s ním v té době hráli například Alessandro Nesta, Paolo Maldini, Clarence Seedorf, Kaká nebo Ronaldinho.

To naháněl tenhle slavný klub ze San Sira ještě hrůzu. Jenže pak přišly dva roky skoro celé strávené na marodce. Mezi zraněními hrával Pato stále dobře, ale způsobit si svalové zranění třikrát za méně než rok, bylo frustrující.

I tak se mu podařilo kupříkladu vstřelit pátý nejrychlejší gól v Lize mistrů, když přebral míč na polovině hřiště a sebevědomě si jej hodil daleko před sebe mezi stoperskou dvojici Blaugranas. Oba obránce přesprintoval až ostudně a nekompromisně zakončil mezi nohy brankáře Valdese.

Jenže další zranění a v následující sezóně i špatné výkony vyústili nakonec v Patovo „ocenění“ Bidone doro, cenu pro nejhoršího hráče Serie A toho ročníku.

Poté se útočník vrátil do Brazílie, konkrétně do týmu Corinthians. Odtud hostoval nejprve v Sao Paulu, poté londýnské Chelsea, ale nikde nepodával nijak oslnivé výkony, pokud byl zrovna zdravý.

Přestup do španělského Villarrealu, poté na dva roky do Číny a zpět do Sao Paula, kde hrál v minulé sezóně. Velká škoda. Měl to být další brazilský Ronaldo a náběh měl více než slibný. Kéž by se mu vyhnulo zranění. To by byl jiný příběh.

Ricardo Quaresma

Portugalský křídelník byl podobně jako například Cristiano Ronaldo nebo Nani velkou chloubou akademie Sportingu Lisabon, kde rozvíjel svůj fotbalový um po začátcích v menším Domingos Sávio.

Zelenobíle oděný si také poprvé vyzkoušel dospělý fotbal. V roce 2003 si v Portugalsku Quaresmu vyhlédla věhlasná FC Barcelona. Po jedné sezóně v Katalánsku ale odmítl v dresu Blaugranas pokračovat, dokud bude u kormidla trenér Frank Rijkaard.

Následoval tedy návrat do Portugalska, nikoli však do Sportingu, nýbrž do konkurenčního Porta. Do týmu přišel jako náhrada za krajana Deca, který se vydal opačným směrem do Barcelony. V Portu se Quaresma našel, ale všichni věděli, že kdyby chtěl, mohl by hrát za ty nejlepší evropské kluby. A po čtyřech úspěšných letech po něm sáhl Inter Milan.

Tamní trenér José Mourinho si ale příliš nepochvaloval jeho pracovní morálku a dal mu jasně najevo, že pokud nebude dřít, moc herního času nedostane. To se také stalo a možná i kvůli neshodám s trenérem nepodával výkony na úrovni a podobně jako kolega Pato dostal cenu Bidone doro.

Po roce pod Mourinhem byl poslán na hostování do anglické Chelsea, kde ale také příliš neoslnil. A tak zvolil další ne tolik prestižní adresu a to Besiktas Istanbul. Ani tam ale neměl přímo vřelé vztahy s vedením mužstva a tak šel dál po křivce „menší úroveň, větší plat“.

Ta vedla do arabského týmu Al-Ahli, kde odehrál deset zápasů a zase se stěhoval. Štěstí zkusil znovu v domácím Portu, kde ho fanoušci zbožňovali a hrál zajímavě, jenže ani tam se neohřál déle než jednu sezónu. Rozhodl se tedy znovu vyzkoušet tureckou Super Lig, kde vydržel čtyři roky a vcelku se mu dařilo.

Po skončení kontraktu hrál sezónu v Kasimpase a od této sezóny se upsal portugalskému celku Vitória de Guimaraes na dva roky. Quaresma uměl zahrát fantasticky a málokdo uměl šajtlí taková kouzla jako Portugalec, ale kázeň a disciplína mu moc nevoněly a proto nikdy nedosáhl tak vysoko, jak určitě mohl.

Mario Balotelli

Supermario, přezdívka, která se vžila pro italského útočníka napovídá, že skutečně měl předpoklady stát se jedním z nejlepších forvardů na světě, ale to už se asi nestane.

Balotelliho talent se rozvíjel v akademii Lumezzane, kam nastoupil v jedenácti. V prvním týmu tam odehrál jen dva zápasy a byl na testech v Barceloně, jenže neuspěl. Nicméně i tak o něj byl zájem na nejlákavějších adresách. Soutěž o jeho služby nakonec vyhrál Inter Milan.

Tam si jej přivedl trenér Roberto Mancini, ale po jeho odchodu začal Mario dělat jednu, řekněme klukovinu, za druhou. To se nově příchozímu kouči José Mourinhovi moc nelíbilo a oba měli daleko k vzájemnému porozumění.

Po disciplinárních prohřešcích a suspendaci přestoupil po třech letech do Manchesteru City, který vedl starý známý Mancini. Ten mu chtěl dopřát nový start s čistým štítem, ale předešlé pochopení ze strany trenéra pro Balotelliho výstřednosti pominulo.

A tak se Supermario znovu stěhoval. Vrátil se na San Siro, ovšem tentokrát do dresu rivala předešlého zaměstnavatele, do AC. Tam zažil gólově nejproduktivnějších 18 měsíců své kariéry. Jenže i v druhém milánském celku došla trpělivost s nedisciplinovaností mladého útočníka.

Následoval transfer zpět do Premier League v červeném dresu Liverpoolu. Další, skoro už tradiční, neúspěch, nepochopení a návrat na hostování do AC Milan. Další sezóna, kde Maria bavilo víc hrát si s pyrotechnikou ve vaně, než hrát fotbal a přesun jinam. Tentokrát do Francie.

Tam mu chtěli dát možnost v nově skládaném týmu Nice, kde nepodával špatné výkony a vypadalo to na restart kdysi slibně rozjeté kariéry. Jenže ve třetí sezóně přišly další rozmíšky s trenérem Patrickem Vieirou a přestup do konkurenčního Marseille. Po půl roce stráveném na Stade Vélodrome zavítal zpět do rodné Itálie, kde obléká dres Brescie, za kterou hraje dodnes.

Talentu u Maria bylo. A to požehnaně. Ale jeho nedisciplinovanost a neochota tvrdě pracovat potvrdila, že jen talent nestačí. Škoda, Itálie se těšila na Supermaria. Dostala ale jen Maria Balotelliho.

Giovani dos Santos

Mexický fotbalista začal fotbalovou cestu v Barceloně. Tamní akademii La Masii začal navštěvovat ve třinácti letech a celou mládežnickou kariéru vyrůstal vedle Camp Nou. V sedmnácti začal nastupovat za B-tým Blaugranas, kde podával výborné výkony a jen potvrzoval, že naděje, které do něj vedení klubu vkládalo, byly opodstatněné.

Po jednom ročníku v béčku se posunul o úroveň výše, do A-týmu. V něm ale strávil jen jednu sezónu, protože neviděl šanci se prosadit do našlapané sestavy Franka Rijkaarda. A tak se stěhoval do Londýna, konkrétně do Tottenhamu Hotspur.

Hned v první sezóně byl ale poslán na hostování do Ipswich Town. Po návratu do kohoutího tábora se, i kvůli zranění, ne a ne prosadit a následovalo další hostování v Galatasaray Istanbul. Po návratu byl důrazně upozorněn trenérem Tottenhamu Harrym Redknappem, že si má dát pozor na noční kluby, které Dos Santos často a rád navštěvoval.

Na White Hart Lane odehrál za čtyři roky všeho všudy 17 soutěžních zápasů a ani jednou se neprosadil střelecky. Po neúspěchu v Anglii přišel přesun na Mallorku, kde už to bylo o něčem jiném, ale i on věděl, že vyvarovat se nočního života, jeho kariéra by už tehdy vypadala jinak.

Po jedné sezóně v dresu Mallorky přestoupil do slavnějšího Villarrealu, kde byl i poměrně produktivní, tedy abychom to uvedli na pravou míru, v 57 zápasech se prosadil dvanáctkrát, což bylo maximum, co do té doby v jednom týmu nastřádal. Produktivita ještě vzrostla po přesunu do Ameriky a navléknutí bílého dresu LA Galaxy.

Zde patřil k nejlepším hráčům soutěže a po třech letech v Hollywoodu se odebral do domácího Clubu América, kde kope dodnes.

Inu, ne že by se mexický šikula nepodíval do prvotřídních klubů, ale v žádném z nich nepatřil ani zdaleka do základní sestavy a ve srovnání s tím, jak slibně měl kariéru rozehranou, je to zkrátka málo. Ne každý odolá vábení nočního života a u fotbalistů z Jižní Ameriky to platí dvojnásob.

Zdroj: Transfermarkt