V mládí megastar aneb Promarněné talenty světového fotbalu

Velmi často se kolem mladého nadějného fotbalisty vytvoří oblak očekávání a příslibů lepší budoucnosti dané země či klubu. Někteří takový tlak ustojí a díky záviděníhodné mentalitě a cílevědomosti si poradí s nástrahami, prosadí se a svoje jméno vytesají do kamene fotbalové hory. Ne však všichni. Pojďme se podívat na ty, kteří tak úspěšní nebyli a to ať kvůli zranění nebo nedostatečnému soustředění na fotbal. A že je to velká škoda.

Tomáš Rosický

Ach, Tomáši. Škoda těch zranění. Někdo si možná řekne, že vedle Robinha nemá Rosa co dělat, ale rodák z Prahy se v mládí řadil k tomu nejlepšímu talentovanému zboží, co bylo na trhu.

Kariéru začal v ČKD Kompresory Praha, odkud se přesunul, původně jen jako součást balíčku se jménem jeho bratra Jiřího do AC Sparta Praha. Toho ale předčil, hlavně kvůli jeho zdravotním problémům.

Do áčka Sparty nakoukl na jaře 1999 a strávil v něm dvě a půl sezóny. V lednu 2001 po něm hrábla Borussia Dortmund ze sousedního Německa a udělala z něj nejdražšího hráče v české klubové historii.

Kvůli finančním potížím klubu se postupně z BVB stal spíše průměrný tým, což pro vývoj slibné kariéry nebylo to nejlepší. Po čtyřech letech ve žlutočerveném dresu po něm zatoužil Arsene Wenger.

Nevysoký záložník francouzského lodivoda uhranul. „Když milujete fotbal, milujete Rosického,“ pronesl legendární kouč na adresu českého reprezentanta. V Londýně strávil Rosický deset krásných let. A byly by o poznání hezčí, nebýt chronických zranění, kterými je jeho kariéra ověšená jako vánoční stromeček.

V posledních třech sezónách se jeho herní vytížení rapidně snížilo a na konci ročníku 2015/16 se po dekádě s fanoušky Gunners rozloučil.

Ve 36 letech podepsal dvouletou smlouvu s milovanou Spartou. Tu však nenaplnil a v prosinci roku 2017 oznámil ukončení aktivní hráčské kariéry, jak jinak než kvůli zdravotním problémům.

Kdoví jak velký hráč by Rosický byl a jak hluboko by se vryl do paměti fanoušků v Londýně, kdyby nebylo všech jeho zranění. I tak se ale Malý Mozart může pochlubit krásnou kariérou.

Ravel Morrison

Pro fanoušky Manchesteru United jistě dobře známé jméno. Ravel Ryan Morrison vyrůstal v akademii Rudých ďáblů po boku dnešní hvězdy Paula Pogby či jeho spoluhráče Jesseho Lingarda.

Podle tehdejšího kouče A-týmu Sira Alexe Fergusona byl nejlepší hráč, kterého v 16 letech viděl. A podle Garyho Nevilla, legendárního obránce United, byl Morrison doslova „miles before Pogba“, tedy na míle před Pogbou.

Svůj debut za první tým si odbyl v říjnu 2010, když střídal Park Ji-Sunga. Mládežnický reprezentant Anglie si připsal ještě dva starty v další sezóně. To bylo ale, co se účinkování v rudém dresu všechno.

Morrison pak přestoupil do druholigového West Hamu United, ale i ze druhé ligy chodil převážně na hostování. Nejdříve Birmingham, pak QPR a poté Cardiff. Za Kladiváře odehrál všeho všudy 18 duelů a po třech letech na Boleyn Ground přestoupil do italského Lazia.

Z něj opět hostování do Queens Park Rangers, navštívil i mexický Atlas a po čtyřech letech a čtyřech zápasech v dresu Lazia odešel do švédského Ostersundu. Jo, zkrátka samé adresy hodné nového Cristana Ronalda.

Dnes je Morrionovi 27 let a naposledy byl hráčem Sheffieldu United, kde mu ovšem po minulém ročníku skončila smlouva. Kariéra, která se mu předpovídala z toho už asi nebude, ale druhá anglický liga by vlastně ještě nebyla tak špatná.

Bojan

Jméno známější pro změnu barcelonským fanouškům. Odchovanec Blaugranas byl obrovskou nadějí celého španělského fotbalu. Při svém debutu září 2007 dokonce zlomil rekord spoluhráče Messiho a stal se nejmladším hráčem Barcelony v  La lize.

Talent ze začátku prokazoval odpovídajícím způsobem. Konec konců mezi střelce se zapsal hned při svém debutu v základní sestavě. Ale postupem času, ačkoliv čísla neměl tak špatná, přestal dostávat příležitosti a jiní ne tak známí fotbalisté jako Pedro jej předčili prakticky ve všem. A začalo cestování po hostování.

Nejprve italský AC Milán, pak nizozemský Ajax. Po návratu z Nizozemského dobrodružství se rozhodl přesunout jinam, protože neviděl možnost probojovat se do základní sestavy katalánského kolosu a ani nepodával odpovídající výkony.

Na pět let se španělský útočník přestěhoval do Stoke City, odkud také zkoušel hostovat nejprve v Mohuči, pak v Alavésu. Nikde se však nijak zvlášť nechytl a tak se odebral na o poznání méně prestižní adresu Montrealu Impact, kde hraje ve svých 30 letech nyní.

Později vyšlo najevo, že nedokázal uspět hlavně kvůli depresím, kterými si procházel při svém působení v Barceloně i Římě. Škoda. V Barce si od něj slibovali hodně. Měl být další Messi. A i když je stále profesionální fotbalista, nedosáhl ani zdaleka do takových výšin, jaké se mu prorokovali.

Robinho

Možná trochu jiný případ, než předešlí kolegové, jelikož podívaje se na kluby, kterými si prošel by člověk neřekl, že neměl skvostnou kariéru. Nový Pelé si zahrál ve snových klubech. O tom není pochyb. Ale nikde nebyl tak rozdílový, jak si od něj trenéři, majitelé či fanoušci slibovali.

Svou fotbalovou cestu začal, příhodně, v brazilském Santosu, stejně jako Pelé. Strávil tam mládežnické roky i počátek těch mezi dospělými. Až s ním v sestavě se Santos radoval z první trofeje Campeonato Brasileiro od doby, kdy v bílém dresu válel právě Edson Arantes do Nascimento, tedy Pelé.

Z Brazílie si to po třech letech v mezi seniory namířil na ten vůbec nejvyšší světový stupínek, do Realu Madrid. Bílý balet si mladého kouzelníka pořídil za 24 milionů eur. Na tu dobu solidní částka, zvláště na hráče, který ještě v Evropě nehrál.

Na zádech bílého dresu nosil číslo 10 po Luisi Figovi. V Realu se mu nevedlo špatně, to zdaleka ne, ale asi všichni čekali víc. Za 101 zápasů si připsal 25 gólů. A i kvůli neshodám s vedením se Robinho odebral do anglického Manchesteru City (později se vyjádřil, že netušil o existenci tohoto klubu, myslel si, že jde hrát za United).

Zde jej, hlavně v jeho druhé sezóně, hodně sužovala zranění a nakonec se stěhoval do Itálie, kde podepsal s AC Milán. Na San Siru se mu dařilo, tedy pokud zrovna nebyl zraněný, což byl většinu času.

Na rok se vrátil do Santosu a poté šel do čínského Guangzhou Evergrande, kde, co si budeme povídat, úroveň soutěže není úplně ohromující a neodpovídá věhlasu fotbalové superhvězdy, kterou měl být. Rok v Číně, dva roky zpět v Brazílii, rok v tureckém Istanbulu Basaksehir a jeho hvězda pomalu, ale jistě zhasínala.

Momentálně je volným hráčem, ale pravděpodobně jej v šestatřiceti letech nikdo neangažuje. Fotbalista, kterého Pelé sám nazval svým nástupcem měl svým způsobem skvělou kariéru, ale byly to spíše záblesky než konzistentní výkony a když už se nadechoval ke stálejší formě, zradilo ho jeho tělo a zranění mu fazónu zhatilo.

Hachim Mastour

Italský útočník, či ofenzivní záložník s marockými kořeny byl zářivý klenot, který si ve své akademii hýčkalo vedení AC Milán. Býval přirovnáván k Zinédinu Zidanovi a mnozí v něm viděli i cosi z dílny Juana Romána Riquelmeho.

Předtím než se vydal do Milána se vyučoval fotbalovému řemeslu v jiném AC a to Reggiana 1919. Do města umění přestoupil v roce 2012 ve 14 letech. Už částka 500 tisíc eur za tak mladého kluka je alarmující.

Možná i to mu zabránilo soustředit se jen na fotbal. Po dvou letech v juniorce nakoukl do A-týmu. O rok později byl poslán na hostování do španělské Málagy.

Od té doby už šla jeho hvězda strmě dolů. Španělsko nic moc, na zkušenou šel do nizozemského Zwolle, taky moc nepochodil. Návrat do AC Milán, za sezónu v A-týmu ani minuta a přestup do řeckého PAS Lamia. Suma sumárum za pět let v dospělém fotbale odehrál 11 zápasů s bilancí 0+0. Smutné.

Na YouTube dodnes kolují videa, kde motal jednoho či častěji více soupeřů a náramně si to užíval. Dnes hraje v třetiligovém Urbs Reggina 1914. Na druhou stranu je mu stále pouhých 22 let a talentu má na rozdávání, tak třeba jej ještě uvidíme alespoň v nejvyšší italské soutěži.

Zdroj: Transfermarkt