V 37 letech už má za sebou West Ham, dvě transplantace ledviny, dvě mozkové mrtvice a operaci srdce, expert O2 TV Petr Mikolanda však stále zůstává optimistou

Bývalý profesionální fotbalista Petr Mikolanda by mohl nadávat na nepřízeň osudu, přesto zůstává životním optimistou. Ve svých sedmatřiceti letech už má za sebou dvě transplantace ledviny, dvě mozkové mrtvice a k tomu ještě operaci srdce. Kvůli těmto zdravotním potížím sice musel předčasně ukončit slibně rozjetou kariéru, ale láska k fotbalu ho rozhodně neopustila. Do balonu donedávna kopal alespoň na amatérské úrovni, v minulosti pracoval  v manažerské agentuře Sport Invest Group, ale hlavně propadl trenérskému řemeslu. Všimnout si ho můžeme také na televizních obrazovkách jako experta O2 TV. O svých životních strastech i slastech se bojovník Petr Mikolanda rozpovídal ve velice zajímavém rozhovoru.

Druhou transplantaci ledviny jste prodělal teprve před pár měsíci. Jak se aktuálně cítíte?

Momentálně mám za sebou biopsii, která proběhla tři měsíce po transplantaci ledviny. Biopsie lékařům prozradí, zda se ledvina uchytila. Odebrali mi živou tkáň, protože normálními testy moči a krve se tohle nedá zjistit. Všechno naštěstí funguje na sto procent, což musím zaklepat. Všichni jsme spokojení.

Jak jste poznal, že původní ledvina již nefunguje?

Již tři až čtyři roky po první transplantaci jsem začal chodit na pravidelné testy. Postupně mi byla zase zjištěna IgA nefropatie, která je nejčastější příčinou chronického selhání ledvin. Stav náhradní ledviny se pořád zhoršoval, takže jsem stejně jako předtím začal chodit na dialýzu, která probíhala třikrát týdně šest hodin v kuse.

Musel jsem si dávat pozor na správnou životosprávu, protože člověk nemůže přibírat. Třeba v létě je úplně šílené vypít maximálně litr vody denně. Když pak skončíte na dialýze a jinak jste zdravotně v pořádku, tak vás zařadí na transplantační list. Mně sice původně chtěla dát ledvinu manželka, ale nakonec se ukázalo, že kdyby jí odebrali ledvinu, tak ta její druhá ledvina by nepracovala stoprocentně.

Doktoři proto rozhodli, že mi ji nemůže dát. Na čekací listině jsem strávil zhruba půl roku, než se našel vhodný dárce. Kdo přesně vám ji věnoval, to se nedozvíte, ale samozřejmě vám řeknou, v jakém se nachází stavu. A nejdůležitější je, jak ji následně přijme tělo.

A vyndali vám tu starou anebo zůstala v těle?

Starou ledvinu mi nechali, takže teď už mám v těle čtyři ledviny. Jen pokud by mi tahle nová ledvina dosloužila, tak mi vyndají třetí ledvinu, kterou mám v pravé kyčli. Byl bych nejraději, kdyby k tomu nedošlo, ale pravděpodobně ještě budu muset v budoucnu jednu transplantaci absolvovat. IgA nefropatii mám v těle, tak snad se do té ledviny dostane co nejpozději.  

Fungujete nyní v nějakém speciálním režimu?

Transplantace sice dopadla velice dobře, ale během operace mi bohužel natrhli lymfatickou žlázu, která se táhne podél ledviny. Do třísel mi natékala voda, takže mi pořád otékaly nohy. Proto jsem musel každý den docházet do pražského IKEMu, kde jsem strávil i Silvestra.

Řešil jsem to necelé tři měsíce, když se to uklidnilo až začátkem února. Doufám, že teď už bude všechno v klidu. Samozřejmě musím brát poměrně dost prášků. Devět si dávám ke snídani a dalších pět potom k večeři. Navíc mám špatné ředění krve, takže si píchám dvakrát denně injekci do břicha, aby nedošlo k trombóze. 

Jako hráč jste registrovaný v SK Třeboradice. Budete i nadále pokračovat v kariéře?

Abych řekl pravdu, tak za Třeboradice jsem na podzim nenastoupil ani k jednomu zápasu, protože jsem zrovna začal chodit na dialýzy. Člověk je potom strašně unavený, protože je to velký zásah do organismu. I vzhledem k rodině a mé úžasné manželce už se chci věnovat pouze trénování. Amatérský fotbal dám bokem a zakopu si maximálně na nějaké exhibici.

Nebude vám pravidelné kopání do míče chybět?

Tak já při trénování nedokážu nekopnout do balonu. Je totiž vždycky lepší, když umí trenér hráčům předvést, co jim říká. Hráči tomu hned více věří. Úplně bez fotbalu tak doufám nezůstanu.

Začátek vašich zdravotních potíží se datuje do roku 2007. Kdy konkrétně jste zjistil, že něco není v pořádku?

Den před zápasem mojí Mladé Boleslavi proti Liberci jsem se probudil a měl jsem nateklé kotníky. Do té doby jsem vůbec nevěděl, co se děje. U ledvin je zrádné, že i když odcházejí, tak vůbec nebolí. Přesto jsem narval nohy do kopaček, rozběhal jsem to a voda odtekla do zbytku těla.

Ráno se to ovšem opakovalo, takže jsem si nechal od doktorů v Mladé Boleslavi odebrat krev a oni mě poslali do pražského Motola. Ledviny mi fungovaly na čtyři až pět procent, takže mi hned oznámili, že mám počítat s koncem v profesionálním fotbale.

Jak velký to byl šok?

Hned na mě v Motole posílali psychology, protože já jsem si nějaký konec s fotbalem vůbec nepřipouštěl. Byl tady Ivan Klasnič z Chorvatska, který hrál i po transplantaci ledviny. Doktorům jsem se začal smát a nevěřil jsem tomu, že mám po kariéře. Psycholog proto zjišťoval, jestli jsem se náhodou nezbláznil.

Byl jsem hodně optimistický, ale postupem času jsem přišel na to, že už to na takhle vysoké úrovni nepůjde. Sice jsem s Viktorkou Žižkov zkusil přípravu ve druhé lize pod trenérem Pulpitem, ale moje regenerace byla oproti ostatním dvojnásobná. V pondělí jsem absolvoval náročný trénink a až do středy jsem potom nemohl nic dělat, což se samozřejmě neslučuje s profesionálním fotbalem.

Co následovalo po stanovení diagnózy? Ledvinu jste nakonec získal od maminky, ale prý jste dlouho tohle řešení odmítal…

Je to pravda. Skutečně jsem nechtěl ledvinu od nikoho z nejbližšího okolí. Nechtěl jsem tím nikoho zatěžovat, ale stále se nedařilo najít vhodného dárce. Nejprve se nabídla moje současná manželka, ale lepší genetika nakonec rozhodla pro mou maminku. Ledvinu jsem pak po ní pojmenoval Lenička.

Jak jste při léčbě ledvin přišel ještě ke dvěma mozkovým mrtvicím?

Tady se sešlo hned několik špatných věcí. Od malička mám hustou krev a náběh na trombózy. A když ledviny přestaly fungovat, tak byla krev ještě hustší než normálně. Navíc se zjistilo, že mám 11 milimetrů velkou díru v srdci. Tu pak doktoři přes tříslo uzavřeli. Ještě předtím ale přišla první mozková mrtvice, kdy mi vletěla kapička krve do mozku.  

Jak konkrétně se to projevilo?

Pamatuji si to úplně přesně. Zrovna jsem ležel v nemocnici, kde jsem se v televizi díval na seriál Přátelé. Přišla sestřička, které jsem chtěl říct dobré ráno. Ona místo toho úplně vytřeštila oči a odběhla pryč. Přivedla za mnou doktorku, které jsem se ptal, co se děje.

Až později jsem zjistil, že mi nikdo nerozumí, protože jsem mluvil se spadlým rtem úplně nesrozumitelně. Chtěl jsem jim něco napsat, ale vůbec jsem si nedovedl vzpomenout na to, jak se to píše. Dali mě na pozorování a naštěstí to během jednoho dne odeznělo. Prostě jsem se z toho prospal. Akorát jsem zapomněl mluvit cizími jazyky.

A kdy přišla ta druhá mozková příhoda?

Během komentování fotbalového utkání anglické ligy jsem ze studia jel přímo do Motola a tam si mě rovnou nechali. Kapička krve tentokrát zůstala přesně na tom plíšku, kterým srdce předtím zavírali. Znovu vletěla do mozku, ale tentokrát už to bylo v menší míře.   

Nepropadal jste v těchto momentech černým myšlenkám? Neuvažoval jste například o sebevraždě?

Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Člověk si v těchto chvílích říká, proč zrovna on. Já k tomu všemu ještě dostal pásový opar, což bylo strašně bolestivé. Prostě jsem se rodiny ptal, proč se tohle děje zrovna mě, když nekouřím a neberu drogy. Černé myšlenky určitě přišly, ale moji blízcí mě z toho vždycky dostali. Nejvíce manželka, která je mi už dlouho velkou oporou.

Navíc jsem z oken Motola koukal na golfová hřiště, takže mě trošku uklidňovalo, že místo fotbalu můžu hrát třeba golf, který mám hodně rád a během profesionální kariéry jsem na něj neměl čas. Já jsem nikdy neměl talent od pánaboha. Všechno jsem si musel vydřít, takže jsem si po tréninku přidával a pak jsem ještě chodil do posilovny.

Po první transplantaci ledviny jste pravidelně nastupoval v nižších soutěžích. Neměl jste o sebe strach?

Na začátku jsem si samozřejmě dával pozor. Ve dvou utkáních jsem dostal ránu do břicha, kdy jsem okamžitě vystřídal a jel jsem do IKEMu na sonografii, jestli se náhodou něco nestalo. Naštěstí jsem byl netrénovaný, takže svaly vše zabrzdily. Jinak i soupeři věděli, jak na tom jsem, takže se chovali ohleduplně. Ledviny se ovšem postupně zhoršovaly, když jsem většinou dva dny po zápase nemohl pořádně chodit, protože jsem dostával silné křeče do nohou. Proto jsem chodil hrát stále do nižších soutěží, ale teď už se chci maximálně věnovat trénování.

Pokuste se shrnout vaši hráčskou kariéru.

S fotbalem jsem začínal v pěti letech v Nebušicích, abych pak přestoupil do Motorletu, kde jsem zůstal hodně dlouho. Potom jsem si vyzkoušel pražskou Slavii, kde jsem se v dorostenecké devatenáctce nejvíce fotbalově posunul. Dával jsem tam spoustu gólů, takže si mě všimli i v mládežnické reprezentaci.

V osmnácti letech jsem si vykoledoval přestup do prvoligové Viktorky Žižkov, kterou tehdy trénoval Víťa Lavička a navíc se účastnila i evropských pohárů. Sice jsme hned z nejvyšší soutěže spadli, ale ve druhé lize se mi střelecky hodně dařilo, takže mi skaut Luděk Mikloška zařídil zkoušku ve West Hamu United, která mi vyšla. Po návratu do České republiky přišlo krátké angažmá v Mladé Boleslavi, které předčasně ukončily moje zdravotní problémy.

Úspěchy v mládežnické reprezentaci, zvládnuté testy ve West Hamu United. Netočila se vám z toho trošku hlava? Jak jste si to užíval?

Třeba do nominace reprezentační devatenáctky jsem se dostal až jako třetí náhradník. Ostatní kluci se zranili a já jsem tuhle šanci využil. Hned v prvním utkání proti Slovensku jsem střídal a nakonec jsem rozhodl o vítězství. Následoval zápas s Německem, který jsme také díky mým dvěma gólům vyhráli. Tohle vlastně nastartovalo mou kariéru. Od té doby mi to šlo, ale nepřeceňoval jsem to, protože vždycky jsem si všechno musel vydřít.

Co všechno jste musel fotbalu obětovat? Dával jste tomu vždy maximum anebo jste měl také „rebelské“ období?

Všem jsem od malička říkal, že jednou budu hrát v zahraničí a za národní tým. Do fotbalu jsem se hned zamiloval, takže jsem mu vše podřizoval. Nějaká telecí léta mě tedy minula, když jsem nechodil na diskotéky a ani dneska neholduji alkoholu. I když třeba rodina vyrazila na dovolenou, tak já jsem zůstával doma, kde jsem trénoval.

Když jsme zrovna nehráli fotbal, tak jsme šli s kamarády na nějaký plac, kde jsme hráli basket anebo hokej. Tehdy pro mě existovala pouze škola a sport. Mám k tomu i jednu veselou příhodu. Když jsem se v prváku učil kuchařem, tak mi majitel restaurace při praxi říkal, kam to odcházím. Já odpověděl, že na trénink pražské Slavie. On se mě zeptal, jestli se budu živit prací anebo fotbalem. Odpověděl jsem fotbal a on mi za trest dal tři celodenní směny navíc. Později jsme na sebe náhodně narazili a on mi říkal, že mi nevěřil a že musí smeknout klobouk.

Zastavme se ještě krátce u angažmá na Britských ostrovech. Jak se vám v Anglii líbilo?

Byl jsem samozřejmě hrozně šťastný, že jsem na čtrnáctidenních testech uspěl. Hodně jsem si tuhle zkoušku užíval. Zpětně si říkám, že jsem měl možná až moc růžové brýle. Po přestupu jsem zjistil, že fotbalisté jsou tam na mnohem vyšší úrovni než já. Navíc jsem si zvykal na odlišnou mentalitu lidí a také cizí jazyk. Tohle všechno mě ovšem ohromně posunulo dopředu.

Když jsem odjížděl do Anglie, tak jsem se uměl maximálně v angličtině představit. Ve West Hamu mi ještě pomáhali Luboš Mikloško s Tomášem Řepkou, ale když jsem pak putoval po hostováních, tak jsem se musel spolehnout sám na sebe. Další lahůdkou bylo řízení v přeplněném Londýně. Až tam jsem pochopil, co to je skutečný profesionalismus.

Člověk na sobě musí sám makat, dostatečně se věnovat regeneraci a životosprávě, komunikovat s médii a fanoušky. Tyhle zkušenosti se snažím předávat mladým hráčům, ale je to těžké, protože dnešní generace je úplně jiná. My jsme brali dřinu jako samozřejmost.   

Doporučil byste stejnou cestu i dnešním mladým fotbalistům anebo by se nejprve měli vykopat v české nejvyšší soutěži?

Tohle je hodně individuální. Najdeme třeba spoustu hráčů, kteří výkonnostně přerůstají první ligu, ale otázkou zůstává, zda jsou připraveni na zahraniční angažmá. V cizině je úplně jiná kvalita spoluhráčů a mnohem vyšší tlak. Je třeba se naučit cizí jazyk a zvyknout si na jiný životní styl. Já osobně bych jim to doporučoval. Ať si to prostě zkusí. Podle mého názoru jim to v kariéře a civilním životě může jen pomoct. 

Po návratu do České republiky jste zakotvil v Mladé Boleslavi, což ovšem právně napadla Viktorie Žižkov. Soud jí dal za pravdu, takže jste měl Viktorce splatit smluvní pokutu osm milionů korun. Jak to tenkrát všechno bylo?

Šlo o to, že když jsem odcházel do West Hamu, tak asi Viktorka chtěla nějaké záruky. Obrovskou roli v tom hrál můj agent, protože já jsem se chtěl věnovat pouze fotbalu a těmito věcmi jsem se tehdy nezabýval. Jsem ale rád, že v současnosti už je všechno vyřešeno. Nehraju už fotbal, tak žádný dluh neexistuje. 

K činnosti agenta jste později přičichl v agentuře Sport Invest. Co jste tam měl na starosti?

Ve Sport Investu jsem tři roky dělal skauta, podepisoval jsem hráče a jednal jsem nejen s kluby, ale i rodiči mladých fotbalistů. Potom jsem se dokonce posunul na vyšší pozici, když jsem se staral o větší hvězdy. Zmínit můžu Kalase, Zimu anebo Kadeřábka. Tam už jsem komunikoval s majiteli klubů a reprezentačními trenéry.

Hodně mi to dalo, protože jsem zjistil, co všechno se děje v pozadí hráče. V některých fázích to není jen o fotbale, ale jedná se o politiku a hlavně peníze. Když za mnou jako trenérem teď přijde agent, tak přesně vím, co se mnou chce řešit. Sport Invest mi v tomto otevřel oči. Navíc jsem obletěl snad celou Evropu.

Proč jste tedy s touto prací nakonec sekl?

Postupem času jsem si uvědomil, že prakticky celý týden trávím na fotbale. Většinou jsem se vracel domů někdy v noci, což pro rodinu není zrovna ideální. Navíc když jsem seděl na tribuně, tak se mě skauti jiných klubů pořád na něco ptali a já jsem se vůbec nedokázal soustředit na fotbal. Tohle mi najednou nedávalo energii, takže jsem upřednostnil dráhu profesionálního trenéra.

Jak obtížné bylo přepnout z pozice hráče do úlohy kouče? Jak dlouho jste si na to zvykal a jak vás nová role naplňuje?

Naplňuje mě to ohromně. Schválně jsem začal u mládeže, když jsem si chtěl projít všechno od pětiletých dětí až po dospělé muže. Vystudoval jsem všechny trenérské licence, protože jsem chtěl vědět, proč se v určité dny doporučuje tohle cvičení a jindy zase jiné.

Třeba den před zápasem by se nemělo moc běhat apod. Jinak si myslím, že je výhoda, když trénuje bývalý hráč. Já měl docela úspěšnou kariéru, takže kluci si většinou brali mé pokyny k srdci a mohl jsem jim to rovnou na hřišti předvést. U mladých hráčů je hodně důležité je něčím zaujmout.

Jako trenér jste pracoval například na Viktorii Žižkov, Slavii Praha, Táborsku, ale třeba i v Saúdské Arábii. Kde se vám nejvíce líbilo a proč?

Když jsem působil v Žižkově, tak se trénovalo na Xaverově, což jsem měl deset minut od baráku, takže úplná paráda. Pak jsme odešel na pražskou Admiru, kde si mě vyhlédla Slavie. Koučoval jsem tam dorost a poznal velice profesionální podmínky. V klubu se začaly objevovat velké peníze, takže se neustále zdokonalovaly tréninkové podmínky. Měl jsem na starost střední školy a internáty pro hráče.

Potom jsem dostal nabídku trénovat muže Žižkova, s nímž chtěla Slavie úzce spolupracovat. Do toho jsem pomáhal reprezentační jedenadvacítce. Na Viktorce se to příliš nepodařilo, protože do Slavie přišel Honza Nezmar a preferoval jiný klub. Po nějakých deseti kolech jsem skončil ve funkci a přišla nabídka z Táborska. Dodnes jsem přesvědčený o tom, že kdyby nás pět kol před koncem sezony neodvolali, tak se tam druhá liga udržela.

Jak jste se pak dostal do Saúdské Arábie a jaké zkušenosti jste si z této exotické destinace odnesl?

To byla docela náhoda. Když jsem ještě trénoval Žižkov, tak byl v České republice na soustředění klub Al-Raed. Nám se to utkání povedlo, což viděl i bohatý majitel klubu. Přes nějakého agenta pak dostal informaci, že jsem volný trenér a oslovil mě. Dostal jsem nabídku jít do akademie Al-Raed a v případě vyhazovu trenéra se posunout k áčku.

Strávil jsem tam celou sezonu, ale potom přišel koronavirus, takže se Saúdská Arábie uzavřela. Pak už jsem se zpět nevracel, protože mi začala odcházet ledvina. Teď už mám po transplantaci, takže bych se do toho rád znovu rád vrhl.

Máte nějakou kuriózní historku z angažmá na Arabském poloostrově?

Je to tvrdá muslimská země, takže jsem se musel hodně rychle zorientovat. Oni se pětkrát denně modlí, čemuž jsme museli přizpůsobit tréninky. Další věcí byl jazyk. Já jsem po třech týdnech vyhodil tlumočníka, protože jsem zjistil, že ten překlad z angličtiny do arabštiny zrovna nezvládá. Naučil jsem se tedy komunikovat arabsky, čímž jsem v jejich očích obrovsky vyrostl.

Hodně mě překvapilo, že když jsem šel třeba do McDonald’s, tak mě hned vyhodili, protože jsem tam vstoupil vchodem pro rodiny a viděl jsem jiné ženy. Něco podobného se mi stalo na letišti, protože jsem si sedl na místo vyhrazené pro ženy. Jinak jsem se ale naučil poznat jejich mentalitu.

Na zápasy se tam cestuje dva dny předem a hraje se na velkých stadionech pro spoustu lidí. Také taktika je tam trošku specifická, protože oni si rádi hrají s míčem a moc se jim nechce bránit. Nakonec ovšem pochopili naše pokyny. Hodně mě potěšilo, že třeba chodili na trénink včas, což tam není zrovna u dorostenců pravidlem. Byl jsem hodně pyšný na to, že jsme tyto kluky přitáhli k fotbalu.

Kam vás to táhne nyní?

Předem neodmítám žádnou nabídku, ale musí to mít hlavu i patu. Musí mě to zaujmout, protože nechci být někde pouze půl roku anebo jednu sezonu. Aby byla práce vidět, tak musí člověk zůstat u mužstva déle. Nebránil bych se ale ani mládeži, protože tuhle práci jsem si vyzkoušel a mám ji strašně rád.

Navíc práce s mládeží se v českých klubech stále profesionalizuje. Samozřejmě by se mi líbilo i zahraniční angažmá, ale nejlépe tam, kde bych sebou mohl vzít manželku a osmiletého syna. Dokážu se však přizpůsobit prakticky čemukoliv. Mým cílem je trénovat první ligu v České republice anebo zahraničí.

Rýsuje se už něco konkrétního?

Zatím ne, protože v posledních měsících jsem měl trošku jiné starosti. Jeden nejmenovaný klub se sice ozval, ale já jsem říkal, že třikrát týdně chodím na dialýzu, takže by nebylo vůči klubu férové do toho jít. Teď už jsem ale otevřený všem nabídkám. Příštích dvacet let bych chtěl působit jako profesionální trenér. 

Máte nějaký trenérský vzor?

Nejblíže mám k Jürgenu Kloppovi. Když jsem byl na stáži v Liverpoolu, tak mě z emočního a lidského hlediska hodně zaujal. Když se zasním, tak bych chtěl mít podobnou kariéru. Rád bych dosáhl co nejvyšších met. Absolvoval jsem stáže v Anglii, Francii, Španělku a Německu, takže od všech trenérů si snažím něco vzít. Ne všechno se ale dá v České republice praktikovat, protože v těchto klubech mají hráče na úplně jiné úrovni, než najdeme u nás.

Podnět k tomuto rozhovoru vzešel od Jana Černoty z konzultační společnosti 121 ELITE Sport? Kde jste na sebe narazili?

Já momentálně trénuji divizní Horky nad Jizerou. Strašně rád pracuji s cizinci, kteří hovoří anglicky. Myslím si, že mohou český fotbal hodně obohatit. V klubu jsme sháněli zahraniční hráče, když jsme v mužstvu měli fotbalisty například z Francie, Ukrajiny a Ruska. A narazili jsme právě na pana Černotu, který je schopný příchod cizinců zprostředkovat. Navázali jsme určitou spolupráci, tak uvidíme, jak to bude pokračovat.

Fotbaloví fanoušci vás znají i z televizních obrazovek jako experta 02 TV. Jak vás to baví?

Je to obrovsky nevděčná úloha, protože tam musíte říct názor, s nímž se ne všichni ztotožní. Na světě jsou tři skupiny lidí. Jedni vás milují za každou cenu, druzí vás za každou cenu nenávidí a u třetí skupiny záleží na tom, jak se zrovna vyspí. Samozřejmě se snažím být nestranný a sdělit divákům relevantní informace.

Jsem rád, že se Česká republika v tomhle trošku posouvá a že už dokážeme být i konfliktní. Přesto si myslím, že bude trvat ještě dvě generace, než se v tomto ohledu dotáhneme na zahraničí. Jakmile tady někdo řekne něco kritického, tak se ten druhý urazí.

Vidím to i z pohledu trenéra. Když se hráči snažíte konstruktivně poradit a něco mu přitom vyčtete, tak on to bere strašně osobně a naštve se. V televizi se snažíme mluvit pravdu, ale samozřejmě se spoustě lidí naše názory nelíbí. Málokdo vás pochválí, ale i tohle je na tom to krásné.

Jak náročná je příprava na televizní přenos? A nemáte obavu, že občas plácnete nějakou hloupost a znemožníte se před diváky?

Většinou se připravuji takové dva dny. Snažím se zjistit co nejvíce statistických údajů. Prostě z jaké pozice konkrétní hráč nejčastěji střílí, jak brání, kolik vyhrává osobních soubojů apod. Potom ale samozřejmě musíte reagovat na konkrétní situaci. Někdy samozřejmě použiju špatný slovosled anebo termín, což se snažím odnaučit.

Člověk občas řekne hloupost, ale to k tomu patří. Já se snažím být spíše pozitivní. Mohu snad jen říct, že už jsem dostal zakázáno použít slovo průser. Místo toho říkám průšvih. Na tyhle věci si dávám pozor. Teď navíc dělám pátky i pro Radiožurnál, kde v rádiu komentuji anglickou ligu. Mediální výstupy mi tedy nevadí, ale prioritou je pro mě dráha profesionálního trenéra.

Jak vlastně všechno časově stíháte? Nenadává vám manželka, že byste se měl více věnovat rodině?

Fotbal je veliký žrout času, ale manželka chápe, jak je pro mě fotbal důležitý. Ona mi ho ani nemůže zakázat, protože když jsme se potkali, tak jsem jí říkal, že fotbal je pro mě na prvním místě a až pak je všechno ostatní. Manželka mě podpořila i během angažmá v Saúdské Arábii. Já se jí to snažím vracet, když jsem jí udělal takovou malou kavárničku s květinářstvím. Kdyby nebylo manželky, tak asi v současnosti nejsem tam, kde jsem. Oba jsme spokojení.

Co kromě fotbalu patří mezi vaše koníčky? Co rád děláte ve svém volnu?

Kromě rodiny musím zmínit snad všechny druhy sportu. Musím se pořád hýbat. Rád si zajdu na squash, badminton, tenis a samozřejmě golf. Na golfových hřištích se scházím s bývalými hráči. Třeba můžu zmínit Radka Bejbla, Vláďu Šmicera anebo Patrika Bergera.

Máte tři syny. Snažíte se je vést také ke sportu, potažmo fotbalu? Anebo to necháváte čistě na nich?

Dva z nich už jsou dospělí, ale v minulosti fotbal hráli. Osmiletého syna naopak fotbal nebere. Hrozně ho chytla capoeria a také golf s tenisem. On je navíc hodně chytrý, když se poctivě učí jazyky. K fotbalu ho určitě nenutím.

Po tom všem co se stalo. Přehodnotil jste nějak své priority anebo jste stále stejný Petr Mikolanda?

Obrovsky mě to změnilo. Spoustu věcí teď dokážu přejít, protože to není tak důležité. Naopak, když za mnou přijde nějaký hráč, že má zdravotní problém, tak se to okamžitě snažím řešit. Nikoho nenutím, aby nastupoval se sebezapřením.

Nechci, aby se někomu stalo něco podobného jako mně. Po všech těch problémech jsem získal životní nadhled. Vážím si mnohem více rodiny a času. Klidně se totiž mohlo stát, že už jsem tady dneska nemusel být.

Rozhovor připravil: Mgr. Jan Obludník