V Libyi naše nejlepší hráče velmi dobře znají, potvrzuje trenér Mišovec

O české odborníky na úseku mládeže je v arabském světě zájem. V Egyptě u klubu Al Ahlí působí zakladatel akademií Michal Prokeš, výchovu talentů v libyjském Asswehly SC v městě Misuráta převzal Anton Mišovec, jenž ve Slavii Praha vedl kromě mládeže i ženy.

Zprávy přibližují Libyi jako zemi, kde se pořád válčí. Je přirozené, že se Středoevropan bojí o život. „Situace v zemi se už uklidnila, i když připomínky na válku jsou tu patrné. Rozstřílené domy, ruiny, objevíte vystavené zbraně,“ nepopírá Mišovec. „Ale život se dostává do normálních kolejí. Lidé jsou tu usměvaví, přátelští. Ve městech jako Misúrata nebo ve hlavním Tripolisu nebezpečí nehrozí,“ vyvrací názor, že je Libye nadále ohnisko války.

„Nebojím se projít se po městě, pěšky chodím v rámci zvyšování kondice docela často,“ ujišťuje. „Spíš je třeba dávat pozor na auta, řidiči jezdí hodně rychle a pravidla silničního provozu chápou dost po svém,“ poukazuje na zběsilé šoféry. „Ale co se týče nedávné války, to už je pryč,“ opakuje.

Tripolis a Misúráta je jedna věc, za hodně rizikové se ovšem považuje druhé největší město Benghází, kde vůbec neměla kontrolu legální vláda. „Tam je to ještě možná složité,“ připouští Mišovec. „Velký přehled sice nemám, nebyl jsem tam nyní, Benghází leží pět set kilometrů od nás na východ, a nepokoje hlásili ještě krátce po mém příchodu,“ dokládá rozlehlost afrického státu. „Ale z fotbalového pohledu usuzuju, že i tam se situace uklidňuje, liga je rozdělená na dvě skupiny, místní týmy pravidelně nastupují,“ nedomnívá se, že válečná vřava nadále pokračuje.

Misúrata leží na pobřeží Středozemního moře, do Itálie je to kousek. Tedy ideální místo pro migranty, kteří by se chystali na plavbu přes moře do Evropské unie. „Uprchlíků, nebo jak se říká migrantů, je tu docela hodně,“ připouští český občan. „Hledají práci, aby si něco vydělali, a pak nejspíš chtějí do Evropy. To je jejich životní sen. Libyi berou jen jako přestupní stanici. Teď v době ramadánu dost využívali i humanitární pomoc,“ přibližuje jejich situaci.

Islámský postní měsíc ramadán, který končí 12. května, představuje pro našince neznalého poměrů dosti silné utrpení. „Je to velká změna, úplně se vám převrátí denní cyklus,“ přiznává Mišovec. „Během něj se nesmí přes den, kdy je světlo, jíst, pít, kouřit, život začíná až po setmění. Tréninky začínají ve 22 hodin, nebo až 22:30, pozdě se hrají i přípravné zápasy. Dříve jsme jen v posilovně. Restaurace jsou pochopitelně zavřené, můžete si jen koupit jídlo domů,“ popisuje.

Musel se ovšem přizpůsobit. „Jsem naprosto solidární. Jím doma, nějaké provokace bych si nedovolil,“ nekonzumuje před věřícími vepřové maso a nezalévá ho pivem. „Alkohol tu vůbec nekoupíte,“ upozorňuje. „Nenapiju se ani při tréninku, jako všichni si omyju vodou ruce, tvář, to je všechno,“ drží rovněž půst.

Pro fotbalového trenéra mládeže je to ovšem hodně složité. „Propagovat zde moderní trendy konkrétně ve stravovacím a pitném režimu je velký problém,“ uvědomuje si Mišovec.

„Pokusil jsem se něco změnit, aspoň posunout rozumně tréninky, ale nešlo to. Viděl jsem, že někteří hráči to těžce nesou, ale nedá se nic dělat. Striktně se náboženské předpisy dodržují. Je to otázka víry, což plně respektuji. Než jsem sem šel, tak jsem si o tom něco přečetl, získal nějaké informace. Byl jsem tu už dva měsíce před tím, než jsem podepsal smlouvu, skládal zkoušky pro trenéra. Pak byl měsíc v klubu. Věděl jsem tedy, do čeho jdu,“ smiřuje se s nezvyklými podmínkami.

Celý svět ovšem nyní trápí zákeřný nepřítel – Covid 19. „Víte, že jsem ho ani nezaznamenal?“ pozastavuje se nad nečekaným poznatkem. „Nevídám roušky, neshledal jsem, že by se vyžadovaly nějaké zdravotní přepisy. Ženy chodí zahalené běžně, vlastně je na veřejnosti ani nepotkáte. V kavárně sedí jenom muži, u fotbalu se pohybují také jenom chlapi. Nálezy nakažených v družstvech jsme žádné neměly, ani v celém klubu, testy neděláme,“ sděluje.

Ve Slavii Praha působil i u družstva žen, vychutnal si proniknutí do Ligy mistrů. V Libyi však nabyté zkušenosti uplatnit nemůže. „Ženy jsem trénoval jen tři roky, převážnou část trenérské kariéry jsem strávil u mládeže,“ upřesňuje. „V Libyi ženy fotbal vůbec nehrají, aspoň jsem se s tím nesetkal. Nabyté zkušenosti tedy využít nemohu. Mám na starosti nyní opět mládež,“ zdůrazňuje.

Cesta na africký kontinent byla zajímavá. „Zavolal mi jeden známý, Arab, který studoval v Čechách a bydlel v Hradci Králové, kde založil i rodinu, nyní žije v Tripolisu,“ odkrývá Mišovec pozadí.

„V jednání bylo více klubů, nakonec jsme se rozhodli pro Asswehĺy Misúrata. Mám k tomuto městu i osobní vztah,“ poodhaluje jemné tajemství. „V minulém režimu tady působil v místní civilní nemocnici můj strýc z matčiny strany doktor Tomík, tehdejší socialistická výpomoc,“ vynáší osobní vazby na město.

Víc se však odhalit nedá. „Nikdy jsem za ním nebyl, viděl jsem jen fotky,“ vrací se do vzpomínek. Ty nyní poněkud ožily. „Jezdím okolo nemocnice, kde léčil. Ptal jsem se i po něm, ukázali mi dům, kde bydlel, kousek od hotelu, kde jsem bydlel i já. Přesně za rohem,“ vyskakuje náhoda.

„O Misurátě jsem tedy už něco věděl,“ přinesl tento vztah aspoň nějaký užitek. „Kde leží, kolik má obyvatel. Moře je tu čisté, dá se tu plavat, ale pro turisty to tady moc zavedené není. Pláže upravené nejsou. Rekreační pás naleznete blíž k Tripolisu,“ nabádá nehledat místo v nabídce cestovních kanceláří.

Domlouvá se anglicky, ale poctivě se učí i arabsky. „Nějaké pokyny už dávám,“ chlubí se nabytými znalostmi. „U mládeže mluvím v jejich rodném jazyce, je to i lepší, anglicky ještě moc neumějí. Naučil jsem se čísla, základní pojmy. Psát mi ještě moc nejde, tak daleko nejsem, ale i to jsem se rozhodl postupně zvládnout,“ ví, jak mu jazykové schopnosti pomohou.

Místní hráči něco o českém fotbale vědí. „Znají naše světové hráče, jako je Pavel Nedvěd,“ potvrzuje Mišovec, jak je fotbal protkán po celém světě. „Hodně se orientují na fotbal v Itálii, byli dlouho jejich kolonie,“ zabrousí i do historie. „Takže vnímají naši úspěšnou generaci, kromě Nedvěda znají i Poborského, Ujfalušiho, Grygeru a další, kteří tam hráli, vybaví si Rosického, Šmicra, Kollera, vzpomínají na góly, které dával hlavou,“ vypočítává. „Jako všichni kluci,“ dodává.

Do povědomí se zapsali i čeští trenéři. „V Libyi si slušně vedl Otakar Dolejš, ale velkým pojmem je pro ně Milan Máčala,“ vytahuje Mišovec rodáka, který se proslavil v těchto končinách. „Toho v arabském světě znají všichni,“ zdůrazňuje.

„Potkal jsem na školeních kolegy z Ománu, Jordánska, byli z něj úplně nadšení. Máčala nám udělal velké jméno. Jsme velmi úspěšná krajina, někdy jsme ale nespokojení s tím, čeho jsme dosáhli. To není dobře,“ poukazuje na fakt, že si Češi někdy neváží sami sebe.

Má pod sebou hodně nadějných talentů. Nabízí se otázka, zda by nebylo vhodné někoho doporučit českým klubům. „Napadlo mě to,“ přiznává Mišovec. „Ale je to docela dlouhá cesta,“ zvažuje úskalí. „Musíme jít kok za krokem, nejprve se musí prosadit ve svém klubu mezi muži. Talentovaní jsou, ale zvládnout evropský styl by nebylo jednoduché. Úplně by museli změnit myšlení. Ale mohli by to někteří zvládnout,“ ponechává naději na vysněné evropské angažmá.

I svým novým svěřencům.

Zdroj: SK Slavia Praha, Asswehly SC