Torcida Split: Jak vznikal nejstarší fanklub v Evropě a jaký je jeho příběh?

Fanoušci jsou součástí fotbalu prakticky odjakživa. Ačkoliv způsoby fandění se postupně vyvíjely, od počátku sportu ale samozřejmě neexistovaly žádné organizované fankluby či ultras. Nějakou dobu trvalo, než se podporování ze strany diváků dostalo na takovou úroveň. O tom svědčí i fakt, že vůbec nejstarším fanklubem v Evropě jest chorvatská Torcida Split, která vznikla v roce 1950, tedy před devětašedesáti lety. Proč a jak vznikla? A jaký je příběh nejstaršího fanklubu v Evropě?

Hajduk a Torcida Split? Toť nerozlučná dvojka od 28. října 1950. Právě v tento den totiž vznikla fanouškovská skupina říkající Torcida, která podporuje právě chorvatský klub Hajduk Split, jenž byl založen v jedné pražské hospodě roku 1911 dvěma chorvatskými studenty.

Již 69 let fungující fanklub je tedy nejstarší fanouškovskou organizací svého druhu v Evropě. Jak ale ke vzniku došlo a co bylo motivací k založení Torcidy? Za vším hledejme jeden stát. Brazílii. Samotné slovo „Torcida“ pochází z portugalštiny a v zemi, která posunula fotbal na zcela odlišnou úroveň, je využíváno k označení příznivců.

Proč právě portugalské slovíčko původem z Brazílie má značit název chorvatského fanklubu? Odpověď je jasná. V roce 1950 se v Brazílii hrálo mistrovství světa a po druhé světové válce byl sport, a fotbal především, v Jugoslávii až extrémně populární. Na fanoušky Hajduku udělal dojem nejen skvělý fotbal Brazilců, ale především neskutečná podpora ze strany brazilských příznivců, kteří rovněž vystupovali pod názvem Torcida.

To znamenalo jediné. Podporovatelé tradičního chorvatského celku chtěli brazilské kolegy napodobit. Díky tomu přišel nápad založit skupinu ultras, a k tomu tedy nakonec v již zmíněném datu (28. 10. 1950) došlo. Jádro tvořilo 113 členů a několik dalších fanoušků z celého Chorvatska.

Jen o den později se měl ve Splitu odehrát velký duel. V Jugoslávii se o titulu často rozhodovalo v posledních kolech, což se dělo i v roce 1950, kdy v předposledním kole chorvatský celek čekalo domácí utkání proti Crvene Zvezdě Bělehrad. Jednalo se o utkání dvou velkých rivalů a souboj o titul. Na duel navíc dorazila organizovaná skupina několika tisíců fanoušků až ze Záhřebu.

Když se fotbalisté bělehradského celku ubytovali na hotelu, čekalo je peklo. Především tedy ráno v den utkání. Sirény, rohy, zvonky a další hlučné věci využívali příznivci Hajduku k tomu, aby co nejvíce narušili pohodu hráčů Crvene Zvezdy. To se také povedlo, jelikož miláčci domácího publika zvítězili 2:1, což rozhodlo o zisku titulu v jejich prospěch.

Nicméně se jednalo o něco nového, nezvyklého. V Bělehradu se Torcida dočkala obrovské kritiky nejen v médiích. Dokonce vycházely články pod názvy „Jak nefandit“, které měly za úkol vyvolat ve čtenářích obavy z toho, že se tímto způsobem bude velice šířit nenávist nejen mezi fanoušky, ale i kluby obecně.

Vedení Hajduku se však těmto článkům bránilo a zastávalo se svého nového fanklubu. Klub se zastával Torcidy i způsobu fandění, jakým se předvedla. Především pak podotkl, že správné chování a jednota příznivců může pomoci klubu k dosažení lepších výsledků. Jenomže to si Chorvaté dovolili vůči Srbům přespříliš.

Tehdejší prezident Hajduku Ante Jurjevič Baja byl kvůli tomu odsouzen, naštěstí vyvázl pouze s podmínkou. Kapitán týmu Frane Matošič byl kvůli sporu s hráčem Crvene Zvezdy vyloučen z komunistické strany. Několik členů Torcidy bylo zatčeno.

K odsouzení stačilo málo. Vlastnit odznáčky s iniciály klubu a fanklubu. Torcida se stala trnem v oku komunistického režimu Jugoslávie a zvýšil se tlak na její členy i organizátory. To logicky vedlo k ukončení existence prvního evropského fanklubu. Na Hajduku se sice stále fandilo, ale již ne tak organizovaně.

Tak či onak, popularita fotbalu v Jugoslávii během 50. a 60. let stejně vedla k tomu, že se na utkáních začaly automaticky samy formovat skupiny hlasitějších a agresivnějších příznivců. Především v důležitých a velkých zápasech.

Od počátku 60. let se díky tomu začaly na stadionu Hajduku objevovat světlice, ohňostroje a jiná pyrotechnika, která samozřejmě někdy skončila i na hrací ploše. Atmosféra na stadionu však začala bývat zpravidla fantastická, ačkoliv v případě prohry to nebývalo úplně poklidné. Nicméně rvačky a jiné násilnictví byly spíše ojedinělou záležitostí.

Během šedesátých let tedy došlo „pouze“ ke dvěma vážným incidentům. V roce 1961 to bylo během domácího duelu Hajduku se Sarajevem. Hosté vyhráli o jeden gól a rozhodčí neuznal Splitu branku. Fanoušci prohru neunesli a neuznaný gól považovali za chybu rozhodčího. Ten byl po utkání napaden a zbit a celkově na stadionu panovaly násilnické tendence.

Druhý velký incident se odehrál v průběhu roku 1966. Nemalý počet fanoušků Hajduku opět neunesl prohru a došlo k hromadné rvačce a k poškození některých částí stadionu, včetně brankových konstrukcí či tribun.

Krom těchto incidentů však bylo již běžné tvoření transparentů, které byly mířeny buď na rozhodčí, konkrétní hráče či příznivce soupeře. Totéž platilo pro hlasité fandění, chorály a pokřiky. Nicméně to nemělo nic společného s nějakou nenávistí, ale spíše se snahou zastrašit soupeře.

Co však neexistovalo, tak byla šovinistická či nacionalistická hesla. Komunistický režim byl tehdy podporován většinou obyvatel a navíc by tato hesla byla tvrdě trestána, o což samozřejmě nikdo nestál.

Poté přišla 70. léta a s nimi nová vlna mladých fanoušků. Ti v sobě díky mladosti a jisté dávce touhy po rebelii byli zase hlasitější a divočejší. Zároveň s tím přišla doba, kdy na stadionu začalo být více klubových vlajek, mnohem více transparentů a díky inspiraci v Anglii se na svatostánek Hajduku dostaly zpěvy chorálů, šátky kryjící obličej a také větší počty násilností a šarvátek.

Co je však důležité, jedna z fanouškovských skupin Hajduku se začala zaměřovat na výjezdy na venkovní utkání, což dříve zrovna časté nebylo. V druhé půli sedmdesátek navíc začalo docházet ke stmelování družin. Fanoušci se už nesetkávali jen na utkáních, ale i kdykoliv mimo zápasy. Z fandění se stal naprosto nový styl života.

K setkávání docházelo především za účelem vytváření nových klubových hymen, chorálů, písní či bojových strategií. V organizaci těchto věcí byli nejvíce zapojeni adolescenti, ačkoliv samozřejmě nechyběli ani starší fanoušci. Nicméně nebylo jich zdaleka tolik.

Začalo tak eskalovat násilí na stadionech i mimo ně. Nejčastěji ke rvačkám docházelo na nádražích či v ulicích. Mezi největší incidenty v tomto desetiletí patřilo utkání Hajduku s Crvenou Zvezdou, opět, tentokráte v roce 1974. Do boje s fanoušky Splitu vytáhlo několik set členů armádních vojáků, kteří podporovali celek z Bělehradu. Hromadná rvačka byla ukončena výstřelem majora bělohradské armády, který tak zavelel k evakuaci ze stadionu.

Nutno podotknout, že ze Splitu se tak stávalo město strachu. Až na Dinamo Záhřeb, Crvenou Zvezdu, Partizan a Velez Mostar nemíval žádný klub na stadionu Hajduku nějaké početnější zástupy fanoušků. Tomu se nelze moc divit, jelikož to často byl pro skalní příznivce předem prohraný boj.

U Bělehradu to ale nebylo úplně dlouhodobé. Když totiž dorazili fanoušci Partizanu v počtu okolo 1 000 lidí v roce 1978, se zlou se potázali. Došlo totiž k brutální rvačce, kterou samozřejmě bělehradští návštěvníci prohráli a utrpěli debakl. To znamenalo, že delší dobu poté mnoho lidí z hlavního města Jugoslávie do Splitu na utkání s Hajdukem necestovalo. Strach jim to nedovolil.

Za zmínku pak také stojí zajímavost, že v rámci fanouškovského boje téhož roku skončilo mnoho aut s bělehradskými poznávacími značkami zaparkovaných v moři. Roztomilé, že ano?

V 80. letech pak konečně došlo ke sjednocení fanoušků Hajduku a obnově Torcidy, nicméně pod názvem Torcida 1980, odkazující na rok obnovy. To při příležitosti přesunu na nový stadion Poljud, který klubu slouží dodnes. Od tohoto momentu se z legendárního fanklubu stal symbol města, dá se říci.

Jméno fanouškovské organizace bylo na každém utkání Hajduku. Grafiti s názvem fanklubu se začaly objevovat po celém městě. Zároveň došlo k tomu, že Torcida začala mít vlastní podružné skupiny z jiných míst než jen ze Splitu, které taky začaly mívat vlastní bannery na utkáních. Fanklub získal na popularitě a členská základna se začala silně rozšiřovat.

S tím ale také přibývalo problémů. Například během pohárového domácího utkání s Tottenhamem jeden z domácích fanoušků uprostřed hrací plochy zabil kohouta, který jest symbolem londýnského klubu. Po tomto incidentu UEFA reagovala trestem v podobě zákazu jednoho mezinárodního utkání ve Splitu.

Poté přišel rok 1985, který tak nějak oficiálně znamenal, že Torcida začala být více než jen Hajduk. Stala se jakýmsi trendem. Co se stalo? Během pohárového duelu s francouzskými Metami ve Splitu naběhla na domácí fanoušky velká skupina policistů, kteří začali příznivce Hajduku bezdůvodně mlátit.

Nicméně 80. léta se celkově nesla ve znamení soutěžení fanklubů. Všichni chtěli ostatním dokazovat, že oni jsou lepší fanklub než všechny ostatní. A nejlepší způsob, jak to dokázat? Ukázat se při výjezdu na venkovní utkání. Jak počtem, tak všelijakými incidenty, kradením šál či jiných klubových symbolik. Nejvíce problémů nadělala Torcida nepřekvapivě v Bělehradě, což byl zkrátka v rámci Jugoslávie chorvatský nepřítel číslo jedna.

Každopádně, v dané době se hodně mezi členy Torcidy ujíždělo na drogách či alkoholu, což samozřejmě mělo také své následky. Když jim v roce 1988 fanklub Rijeky při utkání venku hodili do sektoru světlice a kouřové bomby, došlo k tvrdé odplatě právě pod vlivem návykových látek. Byl zničen plot oddělující sektory obou táborů a došlo na hromadnou rvačku. Zabránit se jí snažilo mnoho policistů, jenže došlo k několika vážným poraněním na všech stranách.

Zraněn byl i reportér a jiné nezainteresované osoby. A po ukončení bojů se pokračovalo v utkání, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Po zápase však zápasení pokračovalo v ulicích. Město Rijeka tedy zažilo peklo a tamní policie odvedla po utkání skvělou práci. Pozatýkala totiž několik set členů Torcidy, což je úctyhodný počin.

Ještě rok před incidentem s Rijekou se díky Torcidě dostal Hajduk do povědomí celé fotbalové Evropy a zřejmě i světa. Při pohárovém duelu, kdy doma hostil Marseille, členové Torcidy vyrobili bombu se slzným plynem, kterou odpálili na stadionu. Naštěstí se nikomu nic nestalo a stadion rovněž zůstal bez újmy. Nicméně UEFA pak zakázala Hajduku domácí pohárová utkání na dobu dvou let.

V průběhu osmdesátek se navíc do fanouškovské ceny v Jugoslávii začal vkrádat nacionalismus a rovněž politika, jelikož bylo pomalu zřejmé, že se blíží konec Jugoslávie. Chorvati navíc toužili po samostatnosti a tedy i Torcida. To vedlo k tomu, že se několik armádních vozidel po utkání s Crvenou Zvezdou v roce 1985 opět ponořilo do mořské vody.

Za tento čin hrozilo viníkům až deset let vězení. Celá kauza byla v Jugoslávii velice medializovaná a ve velkém o tom mluvily také politické elity státu. Nicméně již to bylo důkazem, že eskaluje napětí mezi Srby a Chorvaty, přičemž se to nejhorší teprve blížilo, ačkoliv ne to nejhorší z pohledu fotbalu.

Navíc se na zápasy proti srbským týmům pravidelně slučovaly fankluby Dinama Záhřeb (Bad Blue Boys) a Hajduku Split (Torcida). Došlo tak k zajímavému spojení proti společnému nepříteli, kterým pro Chorvaty byli Srbové a Bělehrad obzvláště.

Když v devadesátých letech došlo k srbské agresi vůči Chorvatům, mnoho členů Torcidy šlo do války bojovat za svou zemi. Nicméně po odtržení Chorvatska od Jugoslávie začal mít Hajduk nového velkého nepřítele. Jestliže Dinamo Záhřeb bylo již tak velkým rivalem, stalo se pak úhlavním nepřítelem číslo jedna, a to především díky extrémní centralizaci. O vývoji vztahů mezi dvěma nejlepšími chorvatskými kluby si můžete přečíst zde.

Po odtržení Chorvatska se držela Torcida několik let trochu stranou. Nechtěla totiž poškodit Hajduk, tudíž se vyhýbala konfliktům a všelijakým projevům špatného chování. Nutno podotknout, že to bylo paradoxně skvělé období pro klub, který v té době prakticky vládl Chorvatsku a jako první a rovněž poslední chorvatský klub se dostal v sezoně 1994/95 mezi nejlepších osm týmů Ligy mistrů.

Každopádně nyní je to s Torcidou jiná píseň. Jakmile klub přestal pravidelně vyhrávat trofeje, přišly opět násilnosti a konflikty. Sice se nedá s jistotou říct, že to je zapřičiněno absencí trofejí, nicméně je to jedna z možností. Přeci jen je zvláštní ten obrat oproti prvním rokům po odtržení Chorvatska.

Nyní se tedy do Splitu opět jezdí s obavami, jste-li fanoušek soupeře Hajduku. Nicméně asi už to k Torcidě patří. Ať už se nám to líbí či nikoliv, pro vývoj fandění a atmosféry ve fotbale toho tento fanklub udělal mnoho a mnoho toho světu fotbalových fanoušků dal.