Slávisté poznají San Siro, magický stadion nejen pro české fotbalisty

Málokterý stadion na světě v sobě skrývá tak magický náboj jako milánské San Siro, které nese název stadion Giuseppe Meazzy, dvojnásobného mistra světa 1934 a 1938. Nejinak ho pojímají i slávisté, kteří na něj zahájí proti domácímu Interu Milán letošní pouť Ligou mistrů.

„Má v sobě velký odkaz historie, všichni to cítíme,“ neskrývá úctu k betonovému monumentu opora záložní řady červenobílých Tomáš Souček. „Jsme rádi, že na něm zahajujeme Ligu mistrů, ta historie se nám připomene,“ dodává.

Český reprezentant nedávno v dresu českého výběru poznal další slovutný stánek – londýnský ve Wembley. „Je to něco podobného, dá se to srovnat,“ staví Souček italské San Siro na stejnou úroveň.

Podobné pocity si už odnesl nejeden český fotbalista, když na San Siro vyběhl. Více zápasů v něm odehrál Luboš Kubík, jenž jako legenda Slavie Praha přiletěl nyní s výpravou, když oblékal dres italské Fiorentiny. „Když jsem poprvé na něj vyběhl proti AC Milán a domácí hned z prvního útoku přestřelili, jenom to v ochozech zahučelo a mně naskočila husí kůže,“ vzpomíná.

„Nevybavuju si, že bych přivezl nějakou výhru, nanejvýš remízu,“ přiznává. „Fanoušci ale byli fantastičtí. Jak jsem říkal, celé Pardubice přišly na stadion,“ obdivoval tehdejší kapacitu okolo 90tisíc diváků.

Mistrovství světa 1990 a čtvrtfinále proti Německu však neřadí mezi skvosty. „Prapodivná penalta, která soupeře posunula do semifinále, vyloučený Lubo Moravčík, zklamání, smutek, pocit křivdy,“ vypočítává Kubík

Mnohem krásnější vzpomínky zažil Ladislav Vízek na ME 1980, když československý výběr v základní skupině remizoval s Nizozemskem a postoupil přes něj k zápasu o třetí místo. Oklamal čtyři obránce, předložil míč Zdeňku Nehodovi proti prázdné brance. „Byla to paráda,“ zasnil se Vízek i po letech.

San Siro pojímá jako nebeský chrám. „Nemůžeš na něm dýchat, svírá se ti hrdlo, je to zážitek,“ povzdechne.

O dva roky později – podzim 1982 – zažilo San Siro nečekaný šok. Čerství mistři světa jen remizovali v kvalifikační skupině ME 1984 s Československem 2:2. „Když jsem si před zápasem podával s brankářem Dino Zoffem ruce, mysleli si, jak nás smáznou,“ popisuje kapitán týmu Jan Filala. „Ale pršelo, těžký terén, to bylo něco pro Jirku Sloupa. Uběhal, uštval všechny, ještě dal gól,“ chválí záložníka Bohemians Praha.

Všichni si ovšem z tohoto zápasu tak příznivé dojmy neodvezli. „Na mě se fanoušci i novináři sesypali, dali mi co proto, kritizovali mě,“ krčí rameny Vízek. „Prý jsem utkání odehrál v suchém triku, v šatně jsem odevzdal bílý čistý dres bez jediné šmouhy,“ odhaluje předmět kritiky.

„Prý jsem nebojoval, jen tak pobíhal, abych se neumazal. Ale copak jsem nějaký klokan, abych skákal do louže, když to k ničemu nevede!“ připomíná, že tehdejší tým trenér František Havránek postavil na hráčích Bohemians Praha a nezměrné bojovnosti.

Snad nejprapodivnější vzpomínku na San Siru nabízí Fiala. Dukla Praha hrála v Poháru UEFA v ročníku 1986/1987 proti Interu Milán. Na Julisce italský tým zvítězil 1:0, odveta se pro mlhu nedohrála. „Žádný kotel jsem tehdy neviděl,“ usmívá se při vzpomínce na neprostupnou mlhu. Zápas se musel opakovat o týden později. „A my přišli o týden dovolené,“ stěžuje si nadále Fiala. Bezbranková remíza navíc zastavila české mužstvo v dalším postupu.

San Siro dokázalo přichystat lecjaká překvapení.