Sehraná dvojka i legendární brankář aneb 5 nejlepších hokejistů v historii Zlína

Hokejový klub z Baťova města nikdy nepatřil mezi ekonomicky silné. Svých úspěchů, zejména tedy dvou extraligových titulů, dosáhl především díky semknutosti, rodinné atmosféře a skvělým odchovancům. Kdo ve žlutomodrém dresu historicky zářil nejvíce?

Jiří Králík

Ve Zlíně nikdy neměli nouzi o kvalitní gólmany. Dost možná i proto, že tam mají ke komu vzhlížet. Největší ikonou, jež kdy hájila žlutomodré barvy mezi třemi tyčemi, je zcela jednoznačně Jiří Králík, narozený v tehdejším Gottwaldově.

Je označován za vůbec první globální hokejovou hvězdu pocházející z tohoto města, v němž vydržel do roku 1976 (svých 24 let) a po sedmiletém působení v Dukle se do něj ještě na dvě sezony vrátil.

Moravanům pomohl v ročníku 1984/85 k do té doby jednoznačně největšímu úspěchu – 3. místu v československé hokejové lize. Rodný kraj ale ve světě proslavil zejména jako nepostradatelný člen stříbrné výpravy na ZOH v Sarajevu 1984 a mistrů světa z roku 1985.

Na třech světových šampionátech (1979, 1982 a 1985) si počínal až tak neuvěřitelně, že byl vyhlášen nejlepším brankářem celého turnaje a při zmíněné olympiádě se mu zase dostalo obrovské pocty ve formě možnosti vést celou československou výpravu na zahajovacím ceremoniálu jako vlajkonoš.

Dnes patří 69letý Jiří Králík nejen mezi zlínské, ale i československé hokejové legendy. Je členem Síně slávy českého hokeje a pokud se vydá na Zimní stadion Luďka Čajky ve Zlíně, najde tam pod střechou vyvěšený svůj dres s číslem 1.

Miroslav Okál

Možná byste jej na první dobrou do tohoto výčtu nezařadili, pro rodinný klub z Baťova města byl ale pravým ztělesněním srdcaře, který postupně přerostl v legendu rovněž s vlastním vyvěšeným dresem u stropu zimáku.

Od roku 1991 zastával žlutomodré barvy nepřetržitě dalších 17 let, za Zlín odehrál 823 zápasů a nasbíral 457 bodů. Nepatřil sice k nejproduktivnějším hráčům, svou užitečností ale předčil ledaskoho.

Vrchol Okálovy kariéry přišel v roce 2004, když se nesmazatelně zaryl do historie celého valašského mužstva. Právě tehdy totiž vybojovalo svůj vůbec první ligový titul. Jako kapitán jej přebíral a jako první zvedal nad hlavu právě hrdý Zlíňák „Očko”.

Tutéž přezdívku zvolávají fanoušci ševců dodnes. V klubu se totiž objevuje pokračovatel rodu Okálů Zdeněk, Miroslavův synovec. Ani on ve svých 31 letech za celou dosavadní kariéru nezměnil dres a řadí se mezi největší oblíbence publika.

Jaroslav Balaštík a Petr Leška

Už v roce 2001 o nich psali: „Menší myslitel Leška a urostlý silák Balaštík. To oni vládnou hokejové lize. Kamkoliv přijedou, všude ničí obrany soupeře. Zlínská útočná dvojice Petr Leška – Jaroslav Balaštík pravidelně sází góly. Snad se ani nedá ubránit.”

Tehdy přitom byla jejich spolupráce teprve na začátku. Kariéra Jaroslava Balaštíka je s tou Petra Lešky velmi úzce provázána. Jeden bez druhého by byli sotva poloviční.

A spolu to táhli od začátku tisíciletí s krátkými přestávkami až do roku 2015, kdy oba zároveň odešli do hokejového důchodu a konečně se přestali zjevovat v nočních můrách zlínských soupeřů. Klubu za tu dobu velmi výrazně dopomohli k oběma mistrovským titulům, ale i dvěma stříbrům.

Co se samotného Balaštíka týče, třikrát se stal absolutně nejlepším střelcem hokejové extraligy, přičemž mezi lety 2004 a 2006 dokonce hned dvakrát v řadě, čímž si vysloužil až přestup do NHL, konkrétně Columbusu.

Odehrál za něj 74 zápasů a připsal si slušných 13 branek, načež se po dvou sezonách vrátil zpět na Moravu. Renomé si udělal i díky působení v reprezentace, s níž v roce 2006 přivezl z lotyšské Rigy stříbrnou medaili.

Přímo za Zlín pak nastoupil do 657 zápasů, v nichž nastřílel 259 branek a celkově posbíral 446 bodů.

Leška byl oproti svému celoživotnímu dobrému příteli spíše nahrávacím typem. Svého času byl jednoznačně nejšikovnějším hráčem v lize a nad jeho kulišárnami často zůstával rozum stát.

V sezoně 2001/02 ovládl kanadské bodování celé extraligy a svůj bodový zisk každoročně navyšoval o vysoké hodnoty. Skončil až na neuvěřitelné hodnotě 909, což je stále platný český rekord, započítaný včetně play off a play out.

Stejně tak je chomutovský rodák snad nepřekonatelně nejlepším asistentem v české historii, když se svými přihrávkami podílel na 542 brankách.

A ještě jeden úchvatný rekord patří Petru Leškovi, a sice ten v počtu odehraných utkání po sobě. Mezi říjnem 2005 a březnem 2015 nechyběl v ani jednom ligovém zápase a s číslem 593 tak drží rovněž zdánlivě nepřekonatelně nejdelší sérii.

Mimochodem uhádli byste, kdo odehrál třetí největší počet zápasů v řadě? Taky Petr Leška! Mezi lety 1998 a 2005 nastoupil 428krát a mezi jeho dva dech beroucí rekordní hodnoty se dokázal vklínit pouze Jakub Lev.

Petr Čajánek

Generačně patří do party k Leškovi s Balaštíkem. Ostatně s těma dvěma odehrál v žlutomodrém dresu skutečně celou řadu zápasů. Obvykle ale neválčili bok po boku v jedné lajně. A navíc vůbec nejvíce prorazil v zahraničí.

Ale pojďme postupně. Zlínu pomohl už v sezonách 1994/95 a 1998/99 vybojovat v české extralize titul vicemistrů, načež si jej v roce 2001 vybralo St. Louis a rok nato už v dresu Blues brázdil zámořské ledy.

V NHL nakonec vydržel 4 sezony (během nichž odehrál 269 zápasů a připsal si 153 bodů) s roční pauzou strávenou v Česku. Do Zlína se vrátil v ročníku 2004/05, tedy právě po zisku historického triumfu a akorát včas na to, aby si vyzvedl další české stříbro.

Po odchodu z Ameriky v roce 2008 přesídlil do Ruska, kde hájil barvy Kazaně, Dynama Moskva a na závěr i Petrohradu, s nímž v roce 2010 získal prestižní Spenglerův pohár.

Mimořádně úspěšný byl Čajánek z hlediska reprezentační kariéry. V letech 2000, 2001 i 2005 byl u zlatých počinů reprezentace. I proto se po kariéře v Rusku ještě rozhodl oblékat dres ševců – aby k tomu všemu do sbírky získal vysněný extraligový titul.

Ve Zlíně dostal okamžitě kapitánské „céčko” a zařadil se mezi největší hvězdy soutěže. Když ale v roce 2013 v sedmém finále s Plzní ševci selhali, zdálo se, že to je pro Čajánkovu kariéru konečná.

On, o nějž se opírala celá kostra mimořádně kvalitního zlínského kádru, ale stále cítil, že to může vyjít. A vyšlo! Další obří úspěch pro moravský klub skutečně přišel hned v sezoně 2013/14 a zbrusu nový Masarykův pohár tak jako první do svých rukou převzal právě Petr Čajánek.

Když pak v lednu 2019 před výročním zápasem stoupal jeho dres s tradiční šestnáctkou slavnostně ke střeše starého zlínského zimáku a on se zařadil mezi skutečné klubové legendy, tleskal mu ve stoje několik minut celý plný stadion.

Mimochodem podobně jako jmenovec Leška se i Čajánek v posledních letech čím dál tím více podílí na chodu klubu. Dnes je členem jeho představenstva a zároveň se angažuje v trénování tamní mládeže. Do budoucna se pomalu začíná počítat s tím, že by třeba i se svými někdejšími spoluhráči mohl vést A-tým.

Zdroje: PSG Zlín, Hokej.cz, Elite Prospects, Wikipedie, Historie hokejového Zlína