Radovan Lokša ukončil fotbalovou kariéru, ale pak zazvonil telefon a teď míří na Ligu mistrů

Úspěšný fotbalový útočník Radovan Lokša nedávno ukončil svou kariéru v Hlučíně, prošel snad všemi nejvýznamnějšími kluby Moravskoslezského kraje, včetně SFC Opava a FC Baník Ostrava, od mala byl veden ke sportu, maturoval na sportovním gymnáziu Dany a Emila Zátopkových, úspěšně absolvoval magisterské studium na Ostravské Univerzitě, obor Tělesná výchova a výchova ke zdraví. Přes 7 let byl učitelem na střední průmyslové a základní škole. Nyní je již obchodním manažerem v Malinagroup. Fotbalovou kariéru letos zakončil ve svých 33 letech, ale právě si balí svou výbavu na EMF Ligu mistrů do Černé Hory.

Kdy jste začal s fotbalem?

S fotbalem jsem začínal zhruba v osmi letech ve Vítkovicích v Ostravě. Od malička jsem byl veden rodiči ke všem sportům a nejvíce se mi asi zalíbil fotbal, tak mě taťka dovedl na trénink, zkusil jsem to a už jsem u toho zůstal, vlastně až do teď.

Vzpomenete si ještě na svůj první gól v životě?

Svůj první gól v životě si úplně nevzpomínám, pamatuji si jich dost, ať už v žácích nebo v dorostu a v mužích. Na každé období mám spoustu vzpomínek a vybavuji si některé góly, které jsem dával, ale že bych si úplně vzpomněl, který byl ten první, tak to si teď bohužel nevybavuji.

Nalezl jste ve fotbale hned zalíbení anebo jste uvažoval a rozhodoval jste se mezi více sportovními volbami?

Tak jak jsem už řekl, já jsem byl od malička vedený ke všem sportům, ať už to byla atletika, lyžování, veškeré míčové sporty, volejbal, basket, tenis. Všechno jsem si vyzkoušel, ale spíš tak, jako že mě k tomu vedl taťka. Taky jsem rok zkusil hokej a u toho jsem moc dlouho nezůstal, protože jsem furt tíhl k fotbalu, ke kterému jsem se dostal a už jsem to nechtěl měnit.

Bavilo mě to. Potkal jsem spoustu super spoluhráčů, kamarádů, takže mi bylo dobře i v tom kolektivu a vlastně až do téhle doby jsem u toho zůstal a jsem za to rozhodnutí šťastný. Naopak mi to začíná chybět, protože jsem teď nedávno skončil a je to někdy náročné no, když jsem bez té kabiny.

Jak se zpočátku vyvíjela vaše kariéra a vaše plány?

Byl jsem od malička ve Vítkovicích, kde jsem prošel všemi kategoriemi, od žáků až po muže a kde jsem poprvé nahlédl do mužského fotbalu, to byla tehdy druhá liga. Plány jasné, já jsem byl od malička vždycky takový cílevědomý a chtěl jsem být vždycky úspěšný. Chtěl jsem dávat góly, což musím říct, že mě to celou dobu nějakým způsobem provázelo.

Samozřejmě vždy díky týmu, ale naštěstí v tom jsem byl celkem úspěšný a ty góly mě vždycky naplňovaly, strašně jsem si přál být úspěšný střelec a jít si furt za svým snem, že díky gólům se můžu třeba i někam vypracovat. A jsem rád za celou kariéru. Myslím si, že jsem si zahrál dobrý fotbal a samozřejmě některá období byla lepší, kdy to šlo více, někdy méně, takže klasicky jako asi u každého sportovce. Ale teď to hodnotím, že si myslím, že jsem si splnil nějaké ty sny, které jsem ve fotbale mohl dokázat.

Vašimi střeleckými dlouhodobými výkony jste znám, např. letošní sezónu jste se stal nejlepším střelcem MSFL, dal jste v ní 20 gólů ve 32 utkáních, co u Vás převažovalo, byl to dar, jak se říká shůry a vrozený talent anebo jste si svou kvalitu spíše vypracoval?

Za tuto poslední sezónu v Hlučíně jsem obzvlášť rád. Jsem rád, že se to podařilo, vstřelit těch 20 gólů. Díky tomu jsem se stal i nejlepším střelcem celé soutěže, což jsem si přál takový konec kariéry, abych se rozloučil nějak se ctí, takže jsem rád, že se to povedlo. Tím bych chtěl ještě jednou poděkovat klukům z Hlučína, kteří mi v tom pomohli a celému týmu. Tímto je pozdravuji a držím jim palce. A jestli to byl nějaký dar shůry, to nevím.

Myslím si, že určitý talent jsem asi dostal, za což jsem rád a vážím si toho, ale jenom o talentu by to asi nebylo. Bylo to spíš i tom, že jsem chtěl ten talent rozvíjet. Snažil jsem se na sobě pracovat, na svých slabších stránkách a samozřejmě se rozvíjely i ty silnější. A co se týče třeba toho zakončení, tak jsem to neustále piloval, abych žádnou situaci nepodcenil před bránou a abych díky tomu mohl být úspěšný a pomáhat týmu, co se týče těch střelených gólů, protože ve fotbale se hraje na góly a vždy jsem byl rád, když jsem mohl takhle pomoct.

Co všechno jste musel fotbalu obětovat a co vám naopak dal?

Fotbalu jsem obětoval asi celý život, dá se říct, no tak od malička v podstatě každý týden se skládal tak, že jsem trénoval každý den, čtyřikrát, pětkrát týdně. Do toho o víkendu byl zápas, toho volna taky moc nebylo, protože když už jsem byl zase v dospělejším věku, tak přes to volno jsem se ještě snažil dohánět školu, zkoušky, protože jsem u toho studoval vysokou školu. Takže nebylo moc prostoru pro zábavu.

Tím neříkám, že jsem si někdy po zápase s klukama někam nezašel, ale toho prostoru na nějaké velké výlety a dovolené nebylo moc. Takže dá se říct, že jsem tomu obětoval opravdu dost, ale nelituji toho. Co si myslím, že mi to dalo, tak určitě disciplínu, potkal jsem spoustu dobrých lidí, kamarádů, trenérů a samozřejmě ty endorfiny, které se díky sportu vyplavují, ty mi určitě hodně pomohly i co se týče nějaké psychické stránky, takže jsem za to rád a určitě toho nelituji. Vážím si toho, že jsem mohl tak dlouho hrát a potkat tolik dobrých lidí.

Jak jste zvládal kombinovat sport se soukromým životem, studiem, zaměstnáním apod.?

Kombinovat sport se školou a se soukromým životem samozřejmě bylo náročné. Vždycky jsem byl od malička vedený k tomu, abych sportoval, makal, ale na druhou stranu, abych nezapomněl myslet na zadní vrátka a studovat, abych měl nějaké vzdělání, což je do budoucna důležité. A i teď už jsem to pocítil, takže za to rodičům děkuji, že mě takhle vedli, i když jsem si to úplně od mládí neuvědomoval, tak teď to jenom potvrzuji a určitě by tak měl asi přemýšlet každý sportovec. Nemůžete vsadit všechno jenom na jednu kartu, protože je to někdy nejistota i přesto, že se to někomu povede, studium je určitě důležité.

Měl jste někdy chuť s fotbalem seknout, kdy a proč?

S fotbalem seknout jsem možná někdy chtěl, ale bylo to spíš někdy takové období, kdy se úplně nepodařil zápas nebo respektive, ne že nepodařil, ale bylo i období, kdy jsem dostával méně prostoru, méně jsem hrál, úplně si nesednete s každým trenérem, takže v tu chvíli jsem byl trošku někdy otrávený, asi to k tomu patří a proto mě to i štvalo, žádný sportovec nechce sedět na lavičce.

Takže v tu chvíli jsem třeba přemýšlel, co dál. Ne, neříkám, že úplně seknout se sportem, protože ten sport jsem měl rád, ale je možné, že jsem přemýšlel nad tím, jestli to zrovna v tom daném týmu má smysl, jestli třeba nejít někam jinam, kde bych třeba hrál víc, ale to bylo třeba v dorostu, možná i v mužích, ale bylo to vždy jenom takové chvilkové, pak už bych si nedovedl představit, že bych skončil.

Jaký byl podle vás největší rozdíl mezi mládežnickým fotbalem a tím dospělým, mnoho sportovců tuhle etapu nezvládne a skončí, jak jste to vyřešil vy a co byste mladým hráčům poradil, aby překonali tu známou propast?

Mezi mládežnickým a dospělým fotbalem jsou určitě rozdíly velké. To asi každý pocítil, kdo tím prošel, už jenom o tom, že jsou nároky v tom věku úplně jiné než v dospělém fotbalu, že to je prostě více profesionálnější, už se s vámi nikdo moc nemazlí. Tím neříkám, že v dorostu se s vámi někdo mazlí, mužský fotbal je celkově důraznější, rychlejší, jsou větší nároky na hráče a někteří to nezvládnou, možná, protože to třeba nechtějí podstoupit tu dřinu, která je potom v dospělém věku čeká.

Prostě se někdo rozhodne, že se radši chce vydat cestou práce.  Ale co já bych poradil, určitě bych, když bych přišel z dorostu do můžu, tak bych si nedělal bůhví jakou hlavu z toho, že se nemusí povést hned se prosadit do týmu a nemusí třeba člověk hned hrát v základní sestavě, ale jde o to si taky tu pozici trošku vybojovat, získat zkušenosti od starších hráčů, nechat se třeba někdy trošku navést, snažit se v podstatě makat a dokazovat, že do té sestavy třeba jednou budu patřit.

No a pak se zase ten daný hráč může jednou stát tím zkušenějším. Takže já bych poradil spíš to, aby v podstatě byl ten hráč trošku pokorný, aby se snažil makat víc, než toho namluvil, tak spíš, aby tomu obětoval, co se týče té dřiny a zkusil to, jestli chce být úspěšný, protože to je jediná cesta. Sám úspěch nikdy nepřijde a ani to není vždy nalajnovaná cesta, že bude všechno v pohodě. Prostě hráč by se měl učit od těch starších, aby jednou mohl třeba být on ten dobrý a kvalitní hráč, který už ty zkušenosti má.

Kterou etapu nebo sezónu považujete ve své fotbalové kariéře za nejúspěšnější a kterou za nejradostnější?

Je těžké říct, která etapa byla úplně nejúspěšnější a nejradostnější. Já si myslím, že každá etapa mi strašně moc dala. Ne vždy to úplně šlo, ale to byly zase zkušenosti, které mě posouvaly dál a díky kterým jsem potom byl možná lepším hráčem, třeba i člověkem v dalších sezonách. Takže nedokážu vyzdvihnout, která byla úplně nejúspěšnější, ale samozřejmě, když to řeknu, tak tady ta poslední byla možná nejkrásnější, myslím tím tu poslední sezonu, protože jsem se stal jak tím nejlepším střelcem, tak jsem byl s klukama ve výborné partě, kdy jsme všichni věděli, že budu končit, tak jsme si to chtěli užít až do posledního zápasu a i ta závěrečná stála za to, takže to bylo super. Vzpomínám na to rád.

Uvažoval jste někdy zkusit to v zahraničí?

O zahraničí jsem samozřejmě taky uvažoval, každý má asi úplně jako malý různé sny. Měl jsem i nějaké nabídky, ať už z Polska, Německa nebo ze Slovenska. V Německu to byla tehdy třetí nejvyšší soutěž, což si myslím, že je třeba velká úroveň, ale zrovna mě zastavilo zranění, protože než jsem tam měl jít na zkoušku, tak jsem si bohužel urval koleno, takže mě to zastavilo a pak mě kolikrát i třeba klub nepustil. Samozřejmě jsem nad tím přemýšlel, že i v zahraničí bych si třeba rád zahrál.

Kdo vám do fotbalového vínku nejvíce dal a na koho nejvíce vzpomínáte?

Každý trenér mě určitě v něčem obohatil a prožil jsem různá období v různých věkových kategoriích, takže nedokážu ani říct jedno jméno, ale od každého jsem si něco vzal, od někoho více, od někoho méně. S kým jsem úplně nejvíc řešil fotbal, tak to vždy byli rodiče. Řešili jsme to od mala a fandili mi do teď, takže za to jsem jim vděčný a to byli takoví moji největší fanoušci s bráchou, samozřejmě také manželka, ta hlavně v posledních letech. Nedokážu říct jméno trenéra, ale rodina mi strašně moc pomáhala, podporovali mě a v mém sportu mi hodně pomohli.

Měl jste nějaký vzor, který vás při vaši úspěšné kariéře inspiroval a nabíjel?

Ano, fotbalový vzor jsem určitě měl. Byl to Ronaldo, útočník, ale myslím ten, co hrál v Brazílii. Byl neskutečný střelec a to byl můj vzor od malička, kterého jsem vždy obdivoval a snažil jsem se být jako on. Takže ten se mi líbil. No a z české scény, tak to byl Milan Baroš, který byl taky vynikající střelec a měl za sebou neskutečnou kariéru. Měl jsem i možnost se s ním v Baníku potkat, takže určitě to byl člověk, nejenom jako sportovec, ale i jako kluk, kterého jsem obdivoval.

Hrál jste také v dresu FC Baník Ostrava, jaký je váš vztah k tomuto klubu a jak vnímáte jeho současný stav. Fungují dobře vztahy s ostatními kluby v okolí, např. s Hlučínem, kde jste do letošního léta působil?

Baník Ostrava určitě vnímám jako velký klub na české scéně a vždycky jim budu fandit, protože jsem jim fandil od malička, jsem Ostravák, takže pro každého fotbalistu z Ostravy byl ten prvotní sen si zahrát za Baník. Já jsem rád, že jsem v něm mohl působit a potkal jsem tam taky spoustu super hráčů a trenérů, takže jim samozřejmě fandím, budu jim fandit, ať se jim ty sezony daří a ať hrají o co nejlepší místa, protože fanoušci si to zaslouží, ti jsou tady opravdu neuvěřitelní, když mám spoustu kamarádů právě v řadách těch fanoušků.

Co se týče vztahu Baníku s okolními kluby, tak to úplně nedokážu popsat, protože to vidím spíš jako hráč, ale tady na Moravě je Baník asi největší jméno, takže se tam chce spousta hráčů z těch okolních klubů dostat. Ale věřím, že spolupráce Baník a ostatní kluby bude fungovat nebo snad funguje, protože by to měl být velký přínos pro celý Moravskoslezský kraj, že Baník tady hraje ligu, ale měly by z toho těžit i ostatní týmy, kde by mohli pomalu kluci dorůstat a třeba se rozehrát k tomu, aby se jednou do Baníku dostali.

Oznámil jste nedávno konec své fotbalové kariéry, ale najednou vám zazvonil telefon a přišla vám nabídka, abyste posílil tým G.I.C La Plate a jedete na Ligu mistrů v malém fotbale. Co jste v tu chvíli cítil a jak probíhalo vaše rozhodování?

Tak musím říct, že po konci kariéry jsem určitě neočekával nabídku, že bych si mohl jet zahrát Ligu mistrů do Černé Hory v malém fotbale, takže mě to velice překvapilo a samozřejmě příjemně, protože to je určitě nabídka, která se neodmítá. Nejdřív jsem byl zaskočen, když me oslovil Tomáš, který je součástí týmu La Plate a pak mi dal vědět trenér Vostatek, takže jsem určitě rád a rád jsem tu nabídku přijal. I přestože jsem to nedokázal říct hned, protože jsem si to musel zařídit v práci a jsem taky rád, že mi v práci vyhověli a nakonec se můžu zúčastnit tohoto turnaje.

Proč jste se rozhodl i přes oznámení o ukončení své kariéry tuto jistě neočekávanou a atraktivní nabídku přijmout?

Rozhodl jsem se proto, protože už jenom ten název Liga mistrů je něco, co ve fotbale máme asi všichni spojeno s tím, že to je jeden z nejlepších možných turnajů, co tady v Evropě může být. Takže i přesto, že jsem ukončil kariéru, tak jsem se nechtěl vzdát této možnosti a beru to i jako velkou výzvu i teď na závěr mé kariéry. Věřím, že i potom budu nadšený, protože jsem o tom slyšel, že je to velký a kvalitní turnaj. Celý život jsem sportovec a toto je něco, co se neodmítá.

Zvážíte a budete nyní vaše rozhodnutí skončit s aktivní fotbalovou kariérou nějak modifikovat např. udržováním si kondice a zdravého životního stylu hrou malého fotbalu apod.?

Tak teď vidím před sebou jenom tu Ligu mistrů, tak uvidíme, jak se to povede, jaký z toho budu mít pocit, jak nám to vyjde. Určitě, co se týče udržování nějaké kondice, tak to já bych bez sportu nemohl být. Budu sportovat vždy, co to půjde. Ale jestli to bude konkrétně v malém fotbale, to teď nedokážu říct a je to na mě brzo. Já jsem v podstatě ani nikdy malý fotbal nehrál, samozřejmě na tréninku tady tyhle malé fotbálky hrajete, ale že bych se tomu nějak věnoval, to ne.