Quo Vadis, fotbale? Valverde pootevřel dveře 13. komnaty

Pamětníci si jistě připomenou kontroverzní okamžiky z fotbalové historie. Rozhodně z nich bude vyčnívat příběh Diega Armanda Maradony, který pokořil na MS 1986 v Mexiku kolébku kopané Anglii „boží rukou“.

Nový případ se rekrutuje z ne tak významného podniku, ale přesto dost prestižního na to, aby nezůstal nezaznamenán. Pět minut před koncem prodloužení finále španělského SuperCopa „zatáhl za záchrannou brzdu“ Federico Valverde z Bílého baletu a bez jakékoli snahy hrát míč zezadu podrazil Álvara Moratu, blížícího se tváří v tvář brankáři Courtoisovi.

Viník dostal červenou kartu a putoval ze hřiště, Real byl spasen. Valverde se posléze omluvil, ale svého činu de facto nelitoval. Pochopitelně se zaštítil tím nejjednodušším vysvětlením: obětoval se pro tým – který také posléze v penaltovém rozstřelu vyhrál. Co už se připomíná podstatně méně, získal tím také velmi slušnou sumu do oddílové pokladny.

Je potom velice smutné, když se díváme na hráče, jak – a z tohoto pohledu to nejde nazvat jinak – šaškují u nápisů Fair play, případně nosí pásky s tímto nápisem na rukávech. Vyměnil bych je za All For Team. Obhájci Valverdova činu – a není jich vůbec málo – argumentují faktem, že Real se tím udržel ve hře o trofej.

V tomto případě je nutné konstatovat, že fotbal upachtěně klopýtá třeba za hokejem, kde existuje pravidlo technického gólu. Že není jisté, zda by v tomto případě branka padla? Že by Morata nemusel Courtoise překonat? Ve zmíněném hokeji taky puk nemusí přejít brankovou čáru a gól platí.

Vzpomínám si, jak se neustále hovoří o příkladu pro mládež. SuperCopa je rozhodně záležitostí, kterou sleduje mnoho mladých talentů. A teď zjistí, že je vlastně výhodné hrát zákeřně – jde jen o to soupeře nezranit a je v podstatě vyhráno.

Pravda, Valverde dostal distanc na jeden ligový zápas, což jeho obdivovatele rovněž popudilo. Jak si vůbec takového hrdinu někdo může dovolit trestat? A ještě slučovat dvě rozdílné soutěže?

Valverdův faul nemá jen aspekt jednoho zápasu. Faulovat se pochopitelně bude dál, dokud nebude následovat takové opatření, které by hráče přinutilo myslet jinak. Neustále se ale hovoří o negativních jevech fotbalu a najednou vlastně široká fanouškovská obec schvaluje jeden z nejhorších.

Proč tedy nemáme tak rádi simulování, teatrální pády v pokutovém území, válení hráčů po trávníku a tahajících čas? Vždyť to všichni dělají pro tým! Zkoušejí různé metody, jak přinést barvám, které hájí, vítězství nebo uhájit výsledek.

Vidíme hráče, kteří se svíjejí na trávníku jak v posledním tažení a když se dostanou za postranní čáru, jako polití živou vodou se dožadují návratu do hry. Jednou jsem navrhl, aby v takových případech hráč setrval mimo hru dejme tomu pět minut od chvíle, kdy opustil hrací plochu. Nechci být velkým prorokem, ale těch „umírajících“ by asi dost ubylo.

V jedné diskusi padlo slovo Josefa Masopusta, že on by se nikdy k něčemu takovému nesnížil. Musíme si přiznat, že současný fotbal už vůbec není o hře. Je tu pár výjimečných hráčů a ještě pořád nejsou finanční prostředky natolik devastující, aby někdo přišel s tím, že bude výhodné pro některý tým je zlikvidovat.

Na hřišti, faulem, s vysvětlením, že v tom nebyl úmysl. Ono se neustále říká, že každý je nahraditelný… Federico Valverde, nejlepší hráč finálové části SuperCopy, dost možná k tomuto novému věku fotbalu pootevřel dveře 13. komnaty. A vzhledem k tomu, že místo opovržení a trestu sklízí obdiv, uznání a ovace, asi se jen tak nezavřou.