Příběh na pokračování: #1: Jak to celé začalo. Aneb, když si Patrik Le Giang žádá o své místo

Rozhovor s tímto energickým brankářem pražských Bohemians, Patrikem Le Giangem jsem domlouval velmi spontánně a reakce Patrika byla na nabídku v podstatě ihned. Jak je jeho zvykem s velkou úctou a pokorou pozvání přijal a už bylo pouze potřebné vyřešit místo, kde si dáme šálek dobré kávy. Už při první položené otázce jsem věděl, že tento příběh nelze obsahově vložit do jednoho rozhovoru, protože by jeho obsah mohl spíše odrazovat, než lákat či možná fascinovat, protože to jsou přesně slova, které mě napadají po poslechnutí Patrikovo cesty, která nebyla vůbec jednoduchá.

V kolika letech jsi začal hrát fotbal?

Začal jsem okolo mých pěti let. Dostal jsem se k fotbalu díky bratrovi, který byl starší o rok a půl a já chtěl furt se svým bráškou chodit na hřiště, jenže vrstevníci se proti mne báli hrát, protože jsem byl velmi malý a drobný.

A šel jsi rovnou do branky?

Ne, ne. Já začínal normálně v poli, ale když mi bylo osm roků, tak na trénink nepřišel brankář a druhý byl zraněný. A protože jsem vždy hrával proti o dost starším klukům, takže jako nejmladší a nejmenší jsem byl poslán příkazem do brány. Neměl jsem na výběr.

Jak to dopadlo?

Po tréninku se všichni ptali, co je to v bráně za pumu. Skákal jsem do střel („dodává Patrik se smíchem“).

Jak to probíhalo dále?

Na druhý trénink jsem už přišel s rukavicemi. Musím upozornit, že se jednalo o velké zimní rukavice. Pak už mi ta branka zůstala. Všichni mi říkali, že jsem šikovný, mrštný, ale maličký.

„No, ale já se nevzdal. Nakonec jsem v té brance zůstal“.

Nejsi jediný, který v rodině hraje fotbal. Dle informací tvůj bratr Emil patřil k velkým talentům a hrával za německý Norimberk?

Bratr Emil byl vždy můj největší, a hlavně první vzor. Dnes už dokážu říct, že kdybych ho neměl, tak možná dnes nejsem profesionální sportovec anebo, vůbec ne brankářem.

Jaké to bylo, být tím mladším bratrem?

Já jsem jako dítě doslova trpěl. Všude byl bratr Emil a já jsem byl brán jako Emilův brácha. Ne jako Patrik.

Dokážeš takto zpětně zhodnotit, jaké to bylo? Jak jsi se cítil?

Tohle mi dalo doopravdy hodně, proto nyní mezi moje vlastnosti patří houževnatost, cílevědomost.

Chtěl jsem dokázat, že jsem tady i já a ona se ta houževnatost a cílevědomost nějak vyvinula.

Vrátím se ještě k bratrovi Emilovi a jeho působení v Norimberku. Jak se vyvíjela kariéra po štaci v Německu?

Emil patřil k největším talentům, ale bohužel ho během angažmá v Norimberku doprovázela zranění, a proto se vrátil zpátky domů, konkrétně do Žiliny.  

Díky němu jsem se dostal i já do týmu, protože shodou okolností právě sháněli brankáře do mládeže, takže jsem šel v rámci balíčku i já do Žiliny.

Zde se opět nabízí příběh bratrů Rosických či Hložkových, kdy v rámci přestupu staršího bratra, šel zároveň i mladší bratr?

To je velmi podobné.

Dovolím si tvrdit a jsem o tom přesvědčený, že kdybych neměl svého bratra, tak jsem se nikdy nepodíval do nejvyšší české či slovenské soutěže. Jsem za to velmi vděčný, což asi bude takto podobné i u Tomáše Rosického či Adama Hložka.

Dnes je Emil jeden z mých největších fanoušků a podporuje mě ve všem.

Co nyní dělá tvůj bratr?

Už nehraje profesionálně fotbal, žije civilní život, ve kterém je velmi spokojený.

Hraje ještě fotbal?

Hraje ještě na amatérské úrovni v Rakousku, konkrétně ve Vídni, takže úplně od toho neodešel, protože fotbal stále miluje.

Již brzy zde bude navazující příběh na pokračování v podobě Patrikovo cesty do Vlašimi. Těšte se.