Příběh Hajduku Split a Dinama Záhřeb, aneb Jak se ze spřátelených klubů stali nenávidění rivalové

Hajduk Split a Dinamo Záhřeb. Dva největší kluby v Chorvatsku, jejichž jména zná pravděpodobně každý evropský fotbalový fanoušek. Aby ne, jejich vzájemná derby jsou proslulá a řadí se mezi ta největší, minimálně na evropském kontinentu. Ne vždy však atmosféra na stadionech těchto týmů bývala při vzájemných duelech takto negativní a plná nenávisti. Co se stalo a proč se to změnilo?

Dá se říci, že počátky jakési rivality z obou stran můžeme datovat do dvacátých let minulého století, kdy se oba celky začaly pravidelně utkávat. Jenže v té době utkání mezi Splitem a Záhřebem neměla zdaleka takovou jiskru a nenávistnou atmosféru jako dnes.

Naopak se jednalo o spřátelené kluby a jejich vzájemné duely byly jakousi oslavou chorvatského národa, chorvatského lidu. Mohl za to především fakt, že Chorvatsko tehdy spadalo jako spousta jiných států pod již neexistující Jugoslávii a fotbal byl jednou z mála možností, kde se mohli Chorvati prezentovat, stejně jako svou lásku k chorvatskému národu.

Čistě pro zajímavost, Hajduk Split byl v roce 1911 založen studenty, kteří se vrátili do své země z Prahy. Byli nadšeni vášní mezi Spartou a Slavií a chtěli mít vlastní tým.

Jugoslávská fotbalová liga zažila svůj první ročník v roce 1923. Hned první rok byl titulový pro Dinamo Záhřeb, v té době ještě pod názvem Građanski Záhřeb (klub zrušen v roce 1945, aby mohlo vzniknout ihned Dinamo). Jugoslávská liga se hrála až do roku 1940, než se musela kvůli druhé světové válce na pět let pozastavit. Záhřebský klub celkově získal titul pětkrát, Hajduk Split pouze dvakrát. V případě druhého místa to pak bylo obráceně, když Hajduk bral stříbro pětkrát, Záhřeb dvakrát.

Když skončila druhá světová válka v roce 1945, mohla fotbalová liga pokračovat. Jugoslávie už však nebyla monarchií, ale komunistickou federací, která pod sebe stále sdružovala několik zemí, mezi němž patřilo i Chorvatsko. Záhřeb už vystupoval pod názvem Dinamo, u Hajduku se jméno neměnilo. Oba týmy však dělali Chorvatům radost a dá se říci, že jejich víceméně přátelský vztah pokračoval.

Jak Záhřeb, tak Split se dokonce staly kluby patřícími mezi jugoslávskou velkou čtyřku, kam mimo tyto chorvatské klub patřili bělehradští velikáni ze Srbska – Crvena Zvezda a Partizan. Tato velká čtyřka působila problémy i po Evropě a také díky ní se v Jugoslávii stal fotbal sportem číslo jedna. Takto to fungovalo v podstatě do roku 1991, kdy Chorvatsko vyhlásilo samostatnost.

Během období 1945 až 1991 v jugoslávské lize získala nejvíce titulů Crvena Zvezda (19), následoval Partizan (11), Hajduk (7) a Dinamo (4). Za zmínku však stojí fakt, že v té době si vždy bylo Dinamo s Hajdukem rovno. Celé Chorvatsko, které patřilo mezi nejrozvinutější ze zemí Jugoslávie a ekonomicky bylo také jednou z nejbohatších zemí, muselo ze svého rozpočtu nedobrovolně přispívat na rozvoj dalších území a Srbové tak Chorvaty vysávaly. Právě útlak ze strany Srbů byl jedním z důvodů, proč fanoušci Hajduku a Dinama dokázali být zajedno. Měli společného nepřítele.

Přestože Jugoslávie, respektive Srbové, nezávislost Chorvatů neuznala a v letech 1991 až 1995 se tak vedla válka za nezávislost Chorvatska, již v roce 1992 se hrál první ročník samostatné chorvatské ligy. Dá se říct, že právě od tohoto roku jsou derby mezi Hajdukem a Dinamem tak pověstně vyhrocené a nenávistné. Ještě pro zajímavost je však dobré podotknout, že derby to ani tak není kvůli tomu, že by týmy sídlily blízko u sebe. Záhřeb a Split leží zhruba 400 kilometrů od sebe, přestože Chorvatsko samotné má na délku okolo 480 kilometrů.

Duely těchto týmů vždy byly něčím větším, než pouze fotbalovým utkáním. To zůstalo, ale už ne jako oslava chorvatského národa a chorvatského vlastenectví. Teď už proti sobě celky pravidelně nastupují jako nepřátelé, čímž se dostáváme k tomu, proč tomu tak vlastně jest.

Jestliže Česká republika je hodně centralizovaná na Prahu, což nepopiratelně je, tak jen těžko slovy popsat tvrdou míru centralizace Chorvatska na Záhřeb. Samozřejmě, Záhřeb je hlavním městem, takže se dá očekávat, že tam budou poněkud lepší podmínky, ale rozhodně ne na úkor ždímání financí ze zbytku celého státu. Naneštěstí takto funguje většina dnešních států, které dříve byli vedeny pod záštitou komunismu. A právě Split jakožto město symbolizuje jednu ze ždímaných a vysávaných oblastí. Hajduk je tak jakýmsi symbolem odporu proti centralizaci.

Zatímco se tedy Záhřeb může cítit spokojeně, jelikož už není pod nadvládou Bělehradu, tak se obyvatelé zbytku Chorvatska, především periferních oblastí, a tedy i obyvatelé ze Splitu, cítí vlastně pořád stejně. Rozdíl je, že momentálně vládne tvrdou centralizací někdo, koho léta měli za bratra. Tudíž se pro Hajduk Split a Split celkově nic nezměnilo, jen jejich otrokář.

Stejně jako tomu je třeba právě i v České republice, kdy spousta lidí jde za vzděláním či lepšími životními podmínkami do Prahy, podobně tomu je i v Chorvatsku, ale v mnohem větším měřítku. A stejně jako tomu je i na nemalém území České republiky, tak i obyvatelé Splitu a zbytku Chorvatska se cítí být ignorováni. Rozdíl je v míře a také v tom, že v Chorvatsku to dává větší část obyvatel najevo a ještě nerezignovali v boji za svou věc.

To potvrzuje i chorvatský novinář Zdravko Reić. „Pokud chcete získat dobré vzdělání, musíte jít na univerzitu v Záhřebu. Pokud chcete získat dobrou práci, musíte jít do Záhřebu. Zaplatím své daně ve Splitu a všechny moje královské peníze jdou do Záhřebu, to je to, co nás štve,“ komentoval situaci. Jeho slova by však podpořila i socioekonomická data. Téměř čtvrtina obyvatel v Chorvatsku žije v Záhřebu, je zde nízká nezaměstnanost. Zbytek státu je na tom opačně, včetně Splitu.

Krásnou ukázkou centralizace byl rok 2005. Chorvatsko pořádalo mistrovství světa v plážovém volejbale. „I když má Jaderské moře jedny z nejkrásnějších pláží na světě a Záhřeb je 100 kilometrů od moře, kde myslíte, že se turnaj odehrál? V zas*aném Záhřebu. Vzali ze Splitu písek, navozili ho do Záhřebu a hostili turnaj tam,“ pokračoval rozhořčeně Reić.

Aby však bylo vše vyvážené, vyjádřil se k tomu i populární trenér Slaven Bilić. „Záhřeb a Split jsou velká města. Záhřeb je spíše jako Londýn, je velký, lidé jsou zaneprázdnění a pořád pracují. Téměř neuvidíte své přátele. Žil jsem však na pláži ve Splitu. I když tu váš přítel bydlí na druhém konci města, můžete jej potkat čtyřikrát nebo pětkrát denně. Jsou to velmi odlišná města,“ porovnával bývalý kouč West Hamu United.

Dá se říci, že Hajduk je způsob života. Jakmile ve Splitu vymřel lodní průmysl, muselo se město začít spoléhat na turismus jako hlavní zdroj financí. To se ale moc místním nelíbí, jelikož se bojí, že to naruší jejich identitu. O Hajduku se pak dá říci, že to je zároveň náboženství, sociální instituce a také varovný maják, který má upozorňovat na to, že je něco špatně. Za zmínku pak také stojí fakt, že Hajduk Split je coby klub vlastněn z 65 % městem, zbytek vlastníků tvoří fanoušci. Ti mají do budoucna v plánu vlastnit více než 50 % klubu.

Zřejmě tak není překvapením, že logo Hajduku Split zdobí téměř každý věžák ve městě, stejně tak je možné vidět znak klubu po celém městě, navíc společně s logem fanklubu Torcida. Někdy může být k vidění silueta muže zakrytého šátkem a se slunečními brýlemi. Fanoušci takto vzdávají hold jednomu z vůdců Torcidy z 80. let. Většina členů ultras má zažité příběhy s bitkami, jizvy pak berou jako připomínku oddanosti klubu.

„Hajduk Split je láska. Je to něco, s čím se už musíte narodit. Každý člověk v tomto městě to má zakořeněno hluboko v sobě. Je to DNA Hajduku. To je něco, co se nedá koupit,“ řekl o klubové identitě bývalý trenér klubu Damir Burić.

Burić má sice pravdu v tom, že za peníze si nemůžete koupit něco takového, jako je identita Hajduku. No, můžete si za ně však pořídit úspěch, čehož důkazem je Dinamo Záhřeb. To totiž je absolutním hegemonem v celém Chorvatsku, když od první sezony samostatné chorvatské ligy získalo hned 19 ligových titulů, přičemž letos si s klidným vědomím kráčí pro titul s číslovkou 20. Oproti Hajduku, který získal titulů pouze šest, naposledy navíc v roce 2005, je to zkrátka podstatný rozdíl, který nenávist příznivců Hajduku vůči Dinamu a Záhřebu obecně akorát posiluje.

O horkokrevnosti fanoušků Hajduku vypovídá snad už jen skutečnost, že když odcházíte ze stadionu a procházíte kolem šatny, okna jsou zabezpečena mřížemi, aby se zabránilo vniknutím či hozeným kamenům. Celkově to probíhalo tak, že čím více se zvětšoval rozdíl mezi Dinamem a Hajdukem, respektive situace mezi Záhřebem a Splitem, tím více přibývalo násilných incidentů a tím větší logicky byla nenávist. Po jedné domácí prohře Hajduku se dokonce fanoušci vloupali na stadion a vykopali přímo do hrací plochy 11 hrobů.

Jedním z hráčů, kteří pak hráli za oba týmy, byl Niko Kranjčar. Ten v roce 2005 přišel z Dinama do Hajduku. Před svým domem měl zapálené svíčky s nápisem, že je mrtvý. Pěkné přivítání, že ano? V roce 2010 dokonce po bitce fanoušků přímo na hrací ploše přišel o oko jeden z policistů, a jeden fanoušek byl přímo střelen do žaludku a na následky poranění zemřel. V roce 2013 při střetu obou táborů byl policií umlácen teprve 18letý člen splitské Torcidy.

Před utkáním tak pravidelně bývají nemalé bezpečnostní manévry. Využívá se pravidelně 40 policejních vozů v kombinaci s konvoji, takže si zřejmě každý dovede představit, jaké bezpečnostní riziko může návštěva tohoto derby představovat. Dělá se vše především pro ochranu fanoušků Dinama, kteří už minimálně jednou byli přepadeni.

Napříč všem rozdílům však mají oba kluby něco společného. Jak Dinamo, tak Hajduk, spolu s fanoušky, jsou nespokojeni s tím, jak podfinancovaná je chorvatská liga a chorvatský fotbal obecně. Nejsou spokojeni s tím, jak ubohé částky jdou na fotbal ať už ze strany sponzorů, či ze strany státu.

Mimoto se zdá, že oba tábory fanoušků spojuje problém rasismu a antisemitismu. Jak Dinamo Záhřeb, tak Hajduk Split čelili v posledních letech ze strany UEFA pokutám a trestům za rasismus. Celkově je toto však problém post-komunistických zemí a států, což je rozhodně něco, co by se nemělo přehlížet.

Vraťme se však zpět k fanouškům. Minimálně k těm, co podporují Hajduk Split, jelikož jejich příběh je přeci jen o něco zajímavější a sympatičtější. Co je velice vítané, tak na svůj klub nezanevřou, když se nedaří. Téměř pokaždé je jejich reakcí to, že fandí dvakrát více. Při poslední prohře Hajduku s Dinamem kotel skandoval chorál: „Když se nestaneš novým šampionem, Torcida bude truchlit, ale odpustí. Všichni totiž stále víme, kdo je nejlepší, a proto se k vám nikdy neotočíme zády.“

Na závěr však ještě nutno podotknout, že svůj obrovský fanklub má také Dinamo Záhřeb. Ten se nazývá Bad Blue Boys a dá se říct, že mezi nimi a Torcidou není mnoho rozdílů, což sami členové Bad Blue Boys přiznávají. „Fandové Hajduku jsou chorvatští nacionalisté a jsou pravicově smýšlející, stejně jako my. Nezajímáme se o černochy, Araby, Židy nebo Srby, protože naštěstí v našem státě nežijí,“ srovnal jeden z členů záhřebského fanklubu oba tábory.

Zajímavé pak bylo vyjádření z tábora Torcidy: „Kdysi málem Dinamo sestoupilo, což se naštěstí nestalo. Napříč vší nenávisti, nechceme, aby sestoupili. Bez nich by to nebylo ono. Chceme je pouze vidět hrát odpad.“

Tak či onak, oba tábory fanoušků dokáží předvádět fantastickou atmosféru, obzvláště ve vzájemných duelech, v nichž se potkávají každou sezonu minimálně čtyřikrát. Vždy je o fantastický zážitek, fantastickou podívanou a vždy se hraje na více než 100 %, jak na hřišti, tak na tribunách. Není se čemu divit, když britské médium Daily Mail zařadilo toto derby mezi dvacet největších derby v Evropě.