Příběh Athleticu Bilbaa, který hraje jen s odchovanci. Lásku, jakou cítíme ke klubu, nemůžou cítit jiní, říkají fanoušci

Athletic Club de Bilbao. Skromný celek z Baskicka, který je v profesionálním fotbale naprosto unikátní. Čím? V klubu totiž mohou hrát pouze odchovanci, případně hráči narození v Baskicku. O tom, jak filozofie klubu funguje a jak to vnímají fanoušci, jsme si popovídali s dvěma věrnými fanoušky Athleticu.

Jon Beltzaran a Xabi Urrutia jsou Baskové, kteří už devět, respektive pět let žijí a pracují v České Republice. Odmala jsou fanoušky Athleticu, baskická krev jim koluje v žilách i takřka 2000 kilometrů od domova. V exkluzivním rozhovoru pro Ruik.cz přibližují vztah příznivců Athleticu Bilbaa ke klubu.

Mohli byste na úvod trochu představit filozofii klubu?

Jon: Je to velice jednoduché. Nehrajeme jen s hráči, kteří se narodili v Baskicku, jedná se prakticky o zónu, kde se mluví baskicky. Mluví se tak v jedné části ve Španělsku a v jedné části ve Francii, celkově je to sedm provincií, čtyři ve Španělsku a tři ve Francii.

Xabi: Je to vlastně historické území Baskicka, které bylo dříve mnohem větší.

Jon: Díky této filozofii se cítíme být mnohem více identifikováni s klubem. I když jistě můžete Real Madrid, Barcelonu, Ronalda či Messiho hodně milovat, nemůžete cítit stejnou lásku ke klubu, jako cítíme my. Ta hrdost na hráče, kteří vyrůstali ve stejných ulicích, ve stejném městě, je obrovská.

Kdo přesně může hrát za Athletic?

Xabi: V klubu můžou hrát hráči narození či vychovaní v Baskicku. Naše filozofie spočívá v tom, aby hráči klub poznali a milovali ho. Pokud budete mít dítě a vezmete ho do mládežnických kategorií do Bilbaa nebo do jiného baskického klubu, bude považován za odchovance a může hrát za Athletic.

Stalo se to někdy u nějakého hráče?

Xabi: Ano, u Aymerica Laporteho, který je teď v Manchesteru City. On není z baskické části Španělska ani Francie. Je z oblasti o něco výše, z Akvitánie. Přišel v mládežnických kategoriích a byl vychován ve spřáteleném klubu. Athletic takto podporuje několik klubů, které jsou skromnější a hrají v nižších soutěžích. Těmto týmům dáváme peníze, aby měly na materiály a všechny ostatní potřebné věci.

Je to naše akademie, něco jako La Masia pro Barcelonu nebo La Fábrica pro Real Madrid. Naši trenéři jezdí do těchto klubů kluky trénovat, aby na jednu stranu viděli, jaký je v nich talent, a na druhou stranu aby se sblížili a kluby cítily naší propojenost.

Vyhledávání hráčů

Jak funguje klubový scouting? Dokážu si představit, že to musí být velice složité, když mají skauti takto omezené možnosti.

Jon: Je to tak, vybírají zhruba z 3,1 milionu obyvatel. Skautuje se, jak říkal Xabi, v menších a spřátelených klubech. Skauti jezdí na tréninky a zápasy těchto klubů a sledují dané hráče, není to skauting typu, že by jeli do Brazílie. Na druhou stranu je to i pohodlné. Řeknou si třeba, že dnes hraje Amorebieta, která je teď ve druhé lize a je 30 kilometrů od domova. Jdu se podívat na zápas a na oběd jsem doma (úsměv).

Xabi: Pak se dělají testy, na kterých jsem také jednou byl. Athletic pozve hráče z jiných klubů v Baskicku na přátelské turnaje či zápasy, aby si je otestoval. Dostanete dres Athleticu a šanci se předvést. Tím, jak těch možností na nákupy není mnoho, je tohle způsob, jak objevit talenty v okolí.

Athletic je jediný klub na světové úrovni, který se drží této filozofie. Klub cítí obrovskou hrdost na baskické kořeny. Vidím, že fanoušci to mají stejně.

Jon: Ano, to je to, co nás odděluje od ostatních. Skoro všichni se známe nebo máme alespoň nějakou spojitost se spousty hráčů A-týmu Athleticu. Ať už je to něčí bratranec, vzdálený příbuzný, jsou to kamarádi, nebo se znáte s jejich rodinami. Ten pocit, že sledujete hrát své kamarády nebo blízké lidi, ve vás tvoří obrovskou hrdost. Znovu říkám, láska, kterou cítíte ke klubu, který vyhrává tituly, hraje Ligu mistrů a cestuje po Evropě, je jistě velká, ale nemůže být ta stejná, jako ta naše.

Hráči v těchto klubech jsou profesionálové, to je bezpochyby. Ale může se stát, že přijde jiný tým, položí na stůl balík peněz a hráč odejde. To se v Athleticu takřka nestane. Hráči klub milují, rodiče či prarodiče několika hráčů jsou socios (faktiční vlastníci klubu) Atletů. Řekl to skvěle Clemente, bývalý trenér Athleticu. „Drtivá většina hráčů v dětství dostala k Vánocům dres Athleticu. Jak pak můžete klub nemilovat?“

Xabi: Láska ke klubu se dědí z praotců na otce a z otců na děti. Jako malého vás vezmou na San Mamés a podlehnete tomu. Tím, jak je Bilbao poměrně malé město, tak jsme si všichni mnohem bližší a můžete se často potkat s hráči. Fotbalisté si nehrají na velké hvězdy, které chodí jen do luxusních restaurací, luxusních obchodů. Mému otci se například často stane, že večeří u jednoho stolu a za ním sedí Fernando Llorente, vedle Iker Muniaín..

Jon: V sobotu odpoledne můžete vyrazit ven s přáteli a potkáte třeba v parku hráče s rodinou, se psem. Je velice běžné, že se s nimi potkáte na ulici.

Znáte některé fanoušky, kteří by chtěli změnit filozofii klubu a začít kupovat hráče? Nebo jsou s ní všichni ztotožnění?

Xabi: To je dobrá otázka. Je samozřejmě složité, aby v nějaké větší komunitě byli všichni za jedno. Jsou fanoušci, kteří by rádi klubovou politiku změnili, jelikož Athletic je na tom finančně skvěle. Prodali jsme dost hráčů za velké peníze, přitom naše náklady na přestupy jsou malé. Potenciál na nákupy je, mohli bychom koupit skvělé zahraniční hráče.

Jsou tak lidé, kteří by chtěli vyhrávat více titulů, ale řekl bych, že zhruba 90 % fanoušků je s tím spokojena. Dokonce bych se hodně rozmýšlel, jestli bych byl nadále takový fanoušek Athleticu, pokud by se odstranila klubová filozofie. Kdyby se řeklo: „Odebereme klubovou filozofii a přivedeme Ronalda a Messiho,“ nevím, jestli bych v tu chvíli chtěl být fanouškem Athleticu.

Jon: Fanoušky bychom asi zůstali, ale neměli bychom k tomu stejnou vášeň a stejný pocit. Přeci jen jste fanoušky 30 let, nepřestanete klubu přát. Ale ten pocit by se trochu změnil. Vytratil by se faktor odlišnosti a toho, jak se s naším klubem ztotožňujeme.

Navíc, když klub i takto zvládá bojovat s konkurencí.

Xabi: Je pro nás obrovská hrdost, že klub s populací 3 milionů může soutěžit s nejlepšími. Ve skutečnosti, Athletic společně s Realem Madrid a Barcelonou, patří mezi jediné tři kluby ve Španělsku, které nikdy nespadly do druhé ligy.

Jon: A jsme klub se třetím největším počtem titulů ve Španělsku. I teď dokážeme vyhrávat tituly, loni jsme ovládli Superpohár, kde jsme porazili Real Madrid a Barcelonu. Dvakrát za sebou jsme byli ve finále Copa del Rey a teď jsme znovu v semifinále, kde je větší šance než kdy dřív (Athletic, Valencia, Betis, Vallecano, pozn. redakce). Od roku 2009 jsme byli zhruba v deseti finále. Nevyhráváme třeba až tolik titulů, ale jsme konkurenceschopní.

Xabi: Je to pro nás něco jako David versus Goliáš. Ctíme tradiční hodnoty, které jsou velice skromné a bojujeme proti všemu, co znamená moderní fotbal. V ostatních klubech létají pravidelně miliony oknem, naším nejdražším přestupem byl Iñigo Martínez za 32 milionů eur, druhým Yuri Berchiche za 24 milionů a poté už to nešlo přes 12 milionů eur.

Athletic a trenéři

V Athleticu mohou hrát pouze hráči pod již zmíněmými podmínkami. Není to tak ale u trenérů, jelikož Bilbao už vedlo několik zahraničních či jinde narozených manažerů. Proč tomu tak je?

Jon: Dříve tomu tak bylo, až do 80. let. Později se to změnilo, upřímně si nejsem úplně jistý kvůli čemu. Ale všichni „cizí“ trenéři udělali všechno možné pro to, aby pochopili baskickou kulturu. Například trenér Joaquín Caparrós, jenž vedl například i Sevillu a další celky, dorazil do Bilbaa v roce 2007 a první co udělal bylo, že se šel podívat na zápas „baskické Peloty,“ což je náš sport. Znal jsem ho osobně a ačkoli zůstal Sevillanec, zapadl skvěle a fanoušci si jej oblíbili. Bielsa si taktéž skvěle rozuměl s fanoušky. Pokud trenér bude chtít zapadnout do naší kultury, pak nebude problém.

Jak jste spokojeni s momentálním trenérem Marcelinem, který také není rozený Bask?

Jon: Já jsem. Jsme konkurenceschopní, minulý rok jsme vyhráli Superpohár..

Xabi: Jsme hodně spokojení. Není problém, když trenér není Bask, ale musí udělat všechno pro to, aby mezi nás zapadl. Marcelino je výborný trenér s velkou expertizou a daří se mu skvěle, jelikož jsme ve fázi transformace ze starších hráčů na mladé a on to zvládá moc dobře. Máme hodně talentovaných hráčů, kteří se tlačí do prvního týmu a za to jsme velmi šťastní.

UEFA i španělská asociace se snažily přimět klub, aby odstranil klubovou politiku. Dokonce zaznívaly hlasy, že se jedná ze strany klubu o rasismus vůči ostatním národnostem a původům.

Jon: Nemůžou to udělat. Vím, že existuje polemika, že si někteří lidé myslí, že jsme rasisté kvůli naší filozofii. Ale já říkám, že to není pravda, podívejte se na náš tým, kde hrají bratři Williamsové, jenž jsou tmavé pleti. Nadále u nás hrál Cristian Ganea z Rumunska, který začal hrát v Baskicku v 10 letech. A těch případů bylo víc.

Xabi: Tyto názory mi připadají trochu jako ignorantské. Lidé si myslí, že u nás mohou hrát hráči pouze narození v Baskicku, ale není to pravda, mohou za klub nastupovat odchovanci, jenž se připojí třeba v 10 letech. Například pokud by některý Čech chtěl hrát za Athletic, nebo byste v něm viděli dalšího Pavla Nedvěda, vemte ho v 10 letech do Bilbaa a může hrát za Athletic.

Je nějaká hranice, do kdy se hráč musí připojit k Athleticu, aby mohl hrát za A-tým?

Xabi: Když se tvořila naše filozofie, svět nebyl tak globalizovaný a bohužel se tyto věci nepodařilo zaznamenat. Je to tak předmět debaty a možná by se to mělo definovat. Limit žádný není, uplatňuje se selský rozum.

Je něco, co byste přeci jen na Athleticu rádi změnili?

Xabi: Nám fanouškům je například velice líto, že když budu žít celý život v České Republice, tak i přesto, že jsem Bask a kompletně oddaný Athleticu, můj syn by za něj nemohl hrát.

Jon: Pokud se můj syn narodí zde v Praze, bude tu vychovávaný, ve 20 letech se vrátí do Bilbaa a bude chtít hrát za Athletic, nebude to možné. Museli bychom ho vzít do Bilbaa, aby se tam narodil.

Xabi: To je něco, co by fanoušci Athleticu rádi změnili, aby i naše druhá generace mohla za něj hrát. Vidíš nás, naše děti budou milovat Athletic, budou k tomu vychováváni. Jenže původní filozofie nemyslí na to, aby i když jsou vychováváni jinde ve světě, za něj mohli hrát.

Jak se tváříte na to, když Athleticu fandí někdo, kdo není z Baskicka nebo dokonce ani ze Španělska? Cítíte, že je to „váš“ klub, nebo jste za to rádi?

Jon: Máme to rádi. Když se mě v Praze někdo zeptá, komu fandím a odpovím Athletic, někdo mi řekne: To je super tým, ten mám rád. To mě naplní hrdostí. Mluvil jsem tu třeba s pár fanoušky Bohemians o Athleticu a věděli o něm, byl jsem neskutečně nadšený a měl jsem úsměv od ucha k uchu.

Xabi: Milujeme to, protože jsme hodně skromní lidé. V Lize mistrů jsme byli dvakrát nebo třikrát, takže nás překvapí a potěší, když má někdo rád Athletic.

Jon: To uznání ostatních nás ve skutečnosti činí ještě víc hrdými na to, že fandíme Athleticu.

San Mamés

Na stadionu San Mamés panuje jedna z nejlepších atmosfér ve Španělsku. Je tak i tento faktor pro hráče závazkem, aby ze sebe vydali vždy to nejlepší?

Jon: Je to náš hráč číslo 12. Můžete to vidět na výsledcích doma a venku. Naší strategií je vyhrát doma vše, nebo téměř vše. Proto si myslím, že jako klub nás ve Španělsku nejvíce poškodila pandemie, kdy se hrálo na prázdných stadionech. Možná i proto poslední sezóny nebyly až tak úspěšné, jak by mohly být.

Xabi: Je to jako naše malá magie. Hráči třeba nemají takový talent, ale nechají na hřišti vše. Když to hráčům nejde, fanoušci je namotivují a pozvednou na nový level.

Jon: Říkal to i Samuel Eto’o, že nejvíce obávaným stadionem bylo San Mamés. Prý tam zažil nejlepší atmosféru. A to hrál ještě na tom starém, ne na tom novém. Navíc San Mamés se po celém Španělsku nazývá fotbalová katedrála. V historii se tam odehrály neuvěřitelné zápasy.

Jaká je rivalita s Realem Sociedad? Je hodně napjatá?

Jon: Z naší strany ne. Ale z jejich strany… Musíme být objektivní, La Real v poslední době hraje výborně, lépe než my, porazil nás loni ve finále poháru. Ale historicky je to obráceně. Historicky jsme byli tím reprezentujícím týmem Baskicka, oni byli vždy až druzí. Myslím, že rivalita z jejich strany vůči nám je větší než ta naše. Pro ně je hrát s námi jako pro nás hrát s Realem nebo s Barcelonou.

Xabi: V posledních letech se La Real hodně zvedl, hraje o poháry a logicky se tak rivalita zvýšila. Ale když to řeknu na vašem příkladě, je rivalita mezi Spartou a Slavií, ale ne taková mezi Spartou a Bohemians. Athletic historicky bojoval o tituly, La Real bojoval o sestup, nebo byl ve druhé lize. V posledních letech se s výsledky rivalita zvedá, nicméně naše rivalita je velice zdravá. Při derby uvidíte vedle sebe fanoušky v dresech Athleticu i La Realu nebo páry v dresech obou klubů. Je to spíše bratrská rivalita.

Sledujete zápasy Athleticu společně v Praze?

Xabi: Ano, takřka každý zápas sledujeme společně, máme partu 5-6 kamarádů, scházíme se na zápasy a fandíme. Právě minulý víkend jsme porazili La Real 4:0 a byla to pro nás konečně příležitost ke slavení, protože poslední roky nám pili krev (úsměv).

Baskická krev

Historicky má Athletic velkou rivalitu s Realem Madrid, zápas se nazývá „El Viejo Clásico“. Cítíte ještě dnes určitou nevraživost?

Jon: Je to speciální zápas, když hrajete proti Realu Madrid nebo proti Barceloně. Hráli jsme vlastně více zápasů proti Realu Madrid než proti Realu Sociedad. Nejsou to naši přímí rivalové, hrají jinou ligu, to všichni víme. Ale na hráčích vidíte změnu přístupu, proti těmto klubům hrají jako o život a pak jsou schopni prohrát s Mallorcou (smích). I pro fanoušky Realu Madrid je to speciální zápas, ne tolik, jako když hrají s Barcelonou nebo s Atlétikem Madrid, ale je to zvláštní.

Xabi: Nejvíc se cítí ohroženi, když jedou na San Mamés, tam může prohrát každý. Když jedeme my na Bernabéu, tam už se nás tolik nebojí. V tuhle chvíli to pro nás není až taková rivalita, jako když Athletic bojoval s Realem Madrid o titul. Pokud bychom se vrátili na vrchol, opět bylo to třaskavé Clásico.

Když se mluví o baskické hrdosti a velkém lídrovi, musíme zmínit Ikera Muniaína. Současného kapitána v mládí chtěla takřka celá Evropa, on ale zůstat věrný milovanému Athleticu. Je už pro vás legenda?

Jon: Teď ještě ne, legenda bude, až ukončí kariéru. Já ho miluju. Je obrovská škoda všech zranění, které měl, hodně poškodily jeho kariéru. On je to, o čem jsme mluvili, má pocit, že patří do rodiny. Má i několik tetování značící Athletic. Nám se přezdívají „Leones“ (Lvy) a to on má se znakem klubu vytetované na lýtku. Na druhé noze má Superpohár z roku 2015, kde jsme porazili Barcelonu. On je ztělesněním toho, že jsme jako rodina, že se všichni známe, on je toho skvělým příkladem.

Minulý rok podepsal novou smlouvu a nechtěl výkupní klauzuli. Řekl, že je v Athleticu spokojený a chce tam zůstat do té doby, než mu klub řekne, že už na to nemá. Kvůli těmto věcem bude Iker legenda.

Takových srdcařů je ale v klubu více. Proběhly spekulace, že jedničku španělské reprezentace, Unaie Simóna, chtěly kluby z Anglie.

Jon: Ano, byly spekulace, že o něj měl zájem Tottenham. On ale také loni prodloužil smlouvu bez výkupní klauzule. Řekl, že bude v Athleticu, dokud ho klub nevyhodí.

Xabi: Muniaín je teď skvělý příklad, ale těch hráčů bylo mnohem více. Například Joseba Etxeberria hrál ve své poslední sezóně zadarmo, aby poděkoval fanouškům za jejich podporu. Jedním z největších hráčských symbolů je Julen Guerrero, to je naše naprostá legenda. Chtěly ho všechny velké kluby na světě, velký zájem o něj měl Real Madrid, on však celou kariéru odehrál v Athleticu.

Na druhou stranu, Athletic umí i hráče prodat, v posledních letech odešli například Kepa Arrizabalaga do Chelsea, Aymeric Laporte do Manchesteru City nebo Ander Herrera do Manchesteru United. Mají s tím fanoušci nějaký problém?

Jon: Záleží na případu. Když někdo zaplatí požadované peníze a Athletic s tím souhlasí, není žádný problém. S Javi Martinézem nebyl problém, stejně tak s Laportem nebo s Herrerou. Když za Kepu někdo zaplatí 90 milionů euro a udělá ho nejdražším brankářem historie, nebudete si stěžovat (úsměv). Je problém, pokud hráč vyrostl v Athleticu a začne tlačit na klub, že chce odejít a vyhrožuje, že neprodlouží smlouvu a podobně. To se stalo například s Ferdinandem Llorentem.

Xabi: Tam byl problém, že Llorente agent byl jeho bratr. Přišli s tím, že Fernando chce být nejlépe placeným hráčem klubu. Tu možnost dostal a byl nejlépe placeným fotbalistou. Po roce ale začal říkat, že chce vyhrávat tituly, hrát v Lize mistrů a podobně. To se nám fanouškům nelíbilo. Měli jsme pocit, že nás tahal za nos a takhle odejít nemůže. Pokud hráč odejde čestně, nikomu nebráníme přestoupit.

Jon: V Athleticu to vnímáme trochu jinak. Očekáváme od našich hráčů nejen profesionalitu, ale že budou mít pocit rodiny. Když je hráč u nás od 12 let, klub mu dal vše a díky klubu je tím, kým je, je potřeba na to myslet. Pokud chce odejít, může, ale je důležitý způsob.

Život v Baskicku

Aplikují se tato pravidla a klubová politika i v reálném životě? Mají třeba v práci přednost lidé baskického původu?

Jon: Tak to není (úsměv). Tyto pravidla se uplatňují pouze ve fotbalovém klubu. Je však pravdou, že v naší oblasti není moc cizinců, ale to je kvůli jazykové bariéře. Není to Praha, kde si s angličtinou bez problémů vystačíte, u nás moc lidí anglicky nemluví. To je velká bariéra, abyste pracovali v Bilbau, musíte umět španělsky.

Xabi: Hodně lidí ale do Bilbaa cestuje, v letadlech najdete i spoustu Čechů, kteří si chtějí užít Baskicko.

Jon: Baskicko je jednou z nejbohatších oblastí Španělska. Hodně se dělá business s Německem nebo Anglií.

Xabi: Je to dobrá otázka, ale není to tak. Je to i trochu úsměvné, že byste při pohovoru museli ukázat občanku, že jste se narodili v Baskicku (úsměv).

Mohli byste vysvětlit, jak funguje struktura klubu?

Jon: Athletic, stejně jako Real Madrid a Barcelonu vlastní socios. Kluby nejsou anonymní společnosti, nejsou to firmy jako takové. Když platíte anuitu (stálý příspěvek), jedna část San Mamés vám patří. Jsme jako akcionáři, ale ty akcie se nemohou prodat. To je pro nás další pocit sounáležitosti, že Athletic patří lidem z Bilbaa a ne někomu cizímu. Nemůže přijít bohatý šejk a klub koupit. Jeden socio rovná se jedna akcie. Nikdo nemůže přijít a zkoupit několik akcií. Nemůže přijít Abramovič, nemůže přijít Sheikh Mansour ze City ani Al-Khelaifi z PSG, to nás zahrnuje pocitem, že jsme rodina.

Co je pro vás, jako fanoušky, nejdůležitější?

Xabi: Náš největší požadavek, a na tom nesmlouváme, je úsilí všech hráčů. Jsme si vědomi toho, že naši hráči nemusí být až tak talentovaní, ale musí dát do každého zápasu všechno. Když si hráč nasadí dres, nereprezentuje jen sebe, ale svojí rodinu, celou svojí čtvrť, své město. Ve finále to nás také činní velice hrdými, protože nemáme v klubu hvězdy, které by se jen procházely po hřišti, když se nedaří.

Jon: Je jedno, jestli je hráč výborný, nebo velmi špatný. Ale jeho úsilí a dřina na hřišti je nesmlouvatelná. Ta tam musí být pokaždé.

Xabi: Xavi Hernández z Barcelony například vždycky říkal, že by strašně rád hrál za Athletic. A díky jeho talentu bychom si ho zamilovali. Ale nemohl hrát, to jsou naše pravidla.

Hodně se mluví o baskické hrdosti. Je podle vás možné, že Baskicko bude mít v budoucnu svojí reprezentaci?

Jon: Ne, nemyslím si, že se to stane. Ale já bych za to byl rád, opravdu. Vezměte si Spojené království, které je státem, ale Skotsko, Wales, Severní Irsko mají své reprezentace. Ve Španělsku to není možné, ale to je politický problém. Pokud by povolili samostatnost nám, museli by jí povolit i Katalánsku a to se nestane. Katalánsko je pro zemi, nejen sportovně, velice důležité. Španělsko by přišlo o spoustu skvělých sportovců, ve fotbale, v basketu, ve vodním pólu a v dalších sportech.

Xabi: Je to tak, Španělsko si nemůže dovolit tato území ztratit. Ale já bych s tím neměl žádný problém, když to vezmu po fotbalové stránce, vylezl by z toho skvělý tým a navíc konkurenceschopný. Nevyhrával by tituly, ale dokázal by překvapit. Není to ale moc reálné, je to jako kdybyste se zeptali v Česku, zda nechají soutěžit Moravu samu za sebe. Česko by přišlo o spoustu talentů a to si nemůže dovolit, stejně jako Španělsko.

Zdroj: Athletic Club, Jon Beltzaran, Xabi Urutia