Přestoupit na Britské ostrovy byl vždy můj sen, a tak jsem neváhal ani sekundu, říká v rozhovoru brankář Václav Hladký

Připravili jsme si pro vás rozhovor s českým brankářem Václavem Hladkým, jenž v současné době chytá ve skotském St Mirren. Zeptali jsme se také na to, kam by po aktuální sezoně rád zamířil.

 Kdy a kde jste s fotbalem začínal?

Začínal jsem ve čtyřech letech tím, že můj starší bratr si neměl s kým na chalupě kopat, tak řekl, že mě aspoň využije jako člověka, na kterého bude střílet balóny. Tak mě postavil mezi dva stromy a moje kariéra mohla odstartovat.

Jak probíhal Váš přestup do Zbrojovky Brno?

První kontakt proběhl již někdy v žácích, okolo desátého roku, ale můj otec mě chtěl mít pod kontrolou, protože působil jako trenér ve Spartě Brno. Takže můj přesun do Zbrojovky Brno se uskutečnil až v mých necelých patnácti letech. Považuji se tedy za odchovance Zbrojovky, protože všechny zásadní věci v mé kariéře vznikly právě tam, ať už to byl můj první profesionální kontrakt, mládežnické reprezentace, nebo posléze můj první ligový start.

Od léta roku 2015 jste působil ve Slovanu Liberec. Jak na toto angažmá vzpomínáte?

Ze Zbrojovky jsem přestoupil do Slovanu Liberec a strávil tam 3,5 roku. O času stráveném v Liberci bych mohl mluvit dlouhé hodiny, protože se toho stalo opravdu hodně. Přece jenom tři a půl roku je velmi dlouhá doba, během které jsem, myslím si, vyzrál jak lidsky, tak fotbalově.

Co se týče fotbalové stránky, tak jsme zažili velké úspěchy, hned v první sezóně po mém příchodu jsme hráli evropské poháry, ve kterých se nám podařilo probojovat se do základní skupiny a zahrát proti špičkovým týmům jako Braga nebo Marseille. Na konci této sezóny jsme navíc skončili třetí v lize, takže jsme si zajistili evropské poháry i na další sezónu, ve které jsme se opět probojovali do základní skupiny.

Takže na angažmá v Liberci mám hodně vzpomínek, fotbalově bych si představoval, že jsem toho mohl odchytat více, ale takový je brankářský život. Měl jsem vedle sebe vždy skvělé brankáře a hrát může bohužel vždy jen jeden. Nicméně jak už jsem zmínil na začátku, tohle angažmá mě dalo hodně i po lidské stránce a udělalo ze mě člověka, jakým jsem dnes.

V zimě letošního roku jste přestoupil do skotského celku St Mirren. Jak Vás přijali noví spoluhráči?

Ano, v zimě se mi naskytla možnost přestoupit na Britské ostrovy, což byl mimochodem vždy můj sen, a tak jsem neváhal ani sekundu a nabídku využil. Nerodilo se to ale úplně snadně a přiznám se, že leden byl velmi hektický. Přestup se začal řešit již před Vánoci, ale naplno se vše rozběhlo až po novém roce, kdy jsme s moji agenturou letěli během deseti dní třikrát na otočku do Glasgow, abychom vše doladili. Během toho probíhala ještě další jednání v Liberci, takže to bylo náročné.

Nicméně 10. ledna jsem podepsal smlouvu a za deset dní jsem šel již do ostrého zápasu FA Cupu. O tři dny později jsme hráli další zápas v Celtic Parku. Musím říct, že všichni v klubu mi maximálně vyšli se vším vstříc, včetně kluků v kabině, kteří mě ihned přijali mezi sebe a vše tak bylo pro mě o trochu snazší.

V čem vidíte největší rozdíl mezi naší a skotskou ligou?

Největší rozdíl vidím jednoznačně v taktickém rozpoložení a celkovém nasazení a to nemyslím, že by se v Česku nehrálo v plném nasazení, ale každý má tak nějak nastavené hranice v nasazení malinko jinde. Ve skotské se pískne do píšťalky a od první minuty se jede na doraz, žádné taktické obehrávání, vyčkávání, s čím přijde soupeř.

V prvních zápasech po mém příchodu jsem si na to musel trošku zvykat, protože té práce oproti české lize bylo opravdu hodně. Ale každý brankář vám potvrdí, že to je přesně to, co máme rádi, každý má možnost ukázat, co v něm doopravdy je.

Ve skotské lize patříte mezi nejlepší brankáře celé soutěže. Očekával jste, že se tak rychle adaptujete na nový styl?

Abych pravdu řekl, a není to žádná fráze, vůbec nic jsem si nepředstavoval, šel jsem každý zápas na hřiště s tím, že jdu dělat svoji nejlepší práci, kterou umím. Tím, že těch zápasů bylo během ledna a února opravdu hodně, hráli jsme prakticky středa – sobota – středa celé dva měsíce, tak jsem ani nekoukal na tabulku, jestli bychom tohoto soupeře měli porazit nebo ne. Vždy jsem se maximálně koncentroval jen na svůj výkon.

Postupem času, když už člověk má nějaké podvědomí o soutěži, o soupeřích a liga se blížila do finiše, jsem začal vnímat, že tu práci dělám dobře a mluví se o tom čím dál víc a vyvrcholilo to vlastně povedenou baráží, ve které jsme uspěli až na penalty a zachránili jsme se.

V létě Vám končí smlouva. Kam byste rád zamířil?

Ano, na konci této sezóny mi končí smlouva. Měli jsme schůzku s vedením klubu, na které jsme se bavili o její prodloužení, ale vyjádřil jsem touhu se sportovně posunout o kousek výš. Musím říct, že to bylo korektní jednání a klub to respektoval. Otázkou kam bych rád zamířil se zatím nezabývám, přede mnou je dlouhá sezóna, spoustu zápasů a já chci být neustále do každého připraven na 100% jak fyzicky, tak hlavně mentálně a nepřemýšlet, kam povedou moje další kroky.

Plánujete si po skončení aktivní kariéry udělat trenérskou licenci?

Nad mojí budoucností se samozřejmě zamýšlím a těch možností a nápadů vidím spoustu. Jestli to bude ve fotbale, nebo v jiné branži, to nedovedu tak úplně odhadnout. Každopádně bych se rád věnoval něčemu, co mi bude dávat smysl, co mě bude naplňovat a budu mít možnost věci měnit k obrazu mému.

Na jaký zápas vzpomínáte nejraději?

Jednoznačně můj poslední zápas minulé sezóny v St Mirren, kdy jsme hráli baráž o udržení ve skotské lize s Dundee United. První zápas jsme venku remizovali 0:0, doma byla odveta po devadesáti minutách 1:1 a šlo se do prodloužení, protože neplatilo pravidlo o vstřeleném gólu na hřišti soupeře. V prodloužení gól nepadl, a tak následovaly penalty, ve kterých se mi povedlo tři chytit, další šla do tyče a my jsme vyhráli 2:0. Následovala obrovská euforie všech našich fanoušků, plný stadión vběhl na hřiště a chtěl si to s námi užít přímo na hrací ploše. Tohle jsou momenty, kdy si člověk uvědomí, že tvoří něco víc a že může dělat radost tisícům nadšených lidí.

Kdo je Vašim brankářským vzorem a proč?

Neřekl bych tak úplně vzorem, ale od mého útlého věku mi začal jeden můj trenér v žácích říkat Petr Kouba a od té doby jsem ho začal sledovat více. V té době bylo samozřejmě mnoho skvělých brankářů, na který jsme si hráli, když jsme byli malí kluci, hodně jsem měl rád třeba Fabiena Bartheze. Takovým opravdovým vzorem se stal Petr Čech, když přestoupil do Chelsea a byl to právě on, kdo mě inspiroval. Stal jsem se zároveň obrovským fanouškem londýnské Chelsea a dnes, i když už Petr není jejím brankářem, na Chelsea nedám dopustit.