Peter Grajciar: Horváth je pro mě Pan učitel. S jeho viděním fotbalu to občas vypadá jako na Playstationu

Bývalý slovenský záložník Peter Grajciar se od letošní sezóny stal asistentem Pavla Horvátha, se kterým se pokusí zachránit Příbram mezi elitou. Bývalý hráč pražských ´S´ zavzpomínal pro Ruik na svá zahraniční působení nebo se vyjádřil i ke svému konci v Českých Budějovicích.

Od letošní sezóny se spojila Vaše cesta s Pavlem Horváthem, který si Vás vybral nejprve do rezervního týmu Plzně jako hrajícího asistenta trenéra. A v zimě jste se s ním vydal i do Příbrami. Jak se Vám s ním spolupracuje a jaké jsou Vaše úkoly?

Spolupráce s Pavlem je naprosto výborná. Je to člověk, který má přehled nejenom ve fotbale, ale i v normálním životě a celkově sportovním světě. Je to velmi náročný trenér, který vyžaduje fotbalovou modernu. Spolupracuje se mi s ním opravdu výborně. Je to pro mě ´učitel´ nebo ještě lépe řečeno ´Pan učitel´. S jeho viděním fotbalu, prostoru na hřišti a předvídáním to občas vypadá jako Playstationu. (smích)

Jinak moje úkoly jsou takové asi jako u každého začínajícího trenéra. Při tvorbě tréninku se vysvětlí cíl, plán celého dne a já se snažím být nápomocný při všem, co Pavel potřebuje. Od dělení týmu, kontroly úkonů, postřehy, názory, tvoření jednotlivých stanovišť a někdy se i já sám zapojím aktivně do tréninku.

Vyzkoušel jste si pozici hrajícího asistenta trenéra v Plzni, kde jste byl oporou mladým hráčům. Jak Vám vyhovovala tato pozice?

Pozice hrajícího asistenta byla super a vyhovovala mi tím, že jsem stále aktivně hrál. Každý den jsem trénoval a udržoval se v kondici. Moc mě bavila práce s naším mladičkým týmem. Chodil jsem na porady, pracoval na reportu z každého zápasu, před tréninkem jsem připravoval s Pavlem tréninkové jednotky. Bylo to vážně super.

Pomohl jste Českým Budějovicím k návratu mezi elitu. Nelákalo Vás zůstat v Budějovicích a zahrát si za ně v lize? A co říkáte tomu, jak se klubu daří?

Zůstat v Českých Budějovicích jsem samozřejmě chtěl a měl jsem o to i velký zájem. Měl jsem o všem mylnou představu, že když se postoupí, tak že zůstanu i v nadcházející sezóně. Mám na svůj konec v klubu určitý názor, ale ten si nechám raději pro sebe. Je to historie a tu nezměním.

V klubu jsem si za ten čas vytvořil vynikající vztahy a přátelství, které trvá dodnes. Jsem rád, že se klubu daří a přeji mu jen to nejlepší. Jak jsem řekl, mám tam dodnes kamarády, se kterými jsem v kontaktu, takže jim přeji skutečně jen to nejlepší jak ve fotbale, tak i v životě.

Vyzkoušel jste si působení ve Slavii i Spartě, jak vzpomínáte na tato angažmá? A co říkáte tomu, jak se klubům daří v posledních letech?

Na působení v obou klubech vzpomínám velmi rád. Do Slavie jsem přišel z Nitry, takže to byl pro mě obrovský skok. Všechno bylo naprosto jiné, rychlé a já si musel zvyknout. Takže začátek byl trochu těžší, ale po adaptaci a dobré systematické práci jsem se propracoval do základu a dařilo se mi. Fotbal mě strašně bavil. Získali jsme titul, měli jsme dobrý tým, parádní zápasy a byla to prostě výborná zkušenost.

Na Spartu taky rád vzpomínám, ale upřímně radši na tu první část mého působení. Nastupoval jsem často a dařilo se mi i po herní stránce, ale po změně vedení skončili hráči, kteří se nehodili do nového systému.

Jinak Slavia je v této době plně konkurenceschopný evropský tým, který má obrovský rozpočet, výborné zázemí, kádr a strukturu práce. Dosahují úspěchu a dělají nádhernou reklamu českému fotbalu v Evropě. Přiznám se ale, že držím palce oběma týmům a přeji jim, ať se jim daří.

Díky svým výkonům ve Slavii jste si vysloužil angažmá v tureckém Konyasporu. Po herní stránce se Vám dařilo, ale klub bohužel sestoupil z nejvyšší soutěže. Jak vzpomínáte na své první zahraniční angažmá a zůstal byste v klubu, kdyby nesestoupil?

Do Turecka jsem se těšil a na Konyaspor vzpomínám s velkou radostí. Okamžitě jsem si to tam zamiloval, velmi se mi tam líbilo a celkově mi to tam sedlo. Našel jsem si tam kamarády, se kterými jsme chodili s rodinou na snídaně, obědy, večeře a u toho jsme společně dlouho debatovali. Lidé se tam k nám chovali naprosto ukázkově. Ke všemu jsme měli i krásné bydlení, takže po životní stránce to bylo super.

Po fotbalové stránce to bylo z mojí strany fajn. Dařilo se mi střelecky, všechno bylo v pohodě, ale bohužel jsme sestoupili do druhé ligy. Ve druhé lize se omezil počet cizinců, ale i přesto, klub si mně chtěl ponechat a i já chtěl zůstat, ale pak se do toho vložila Sparta, která mě nakonec koupila.

Vrátili jsme se do Prahy, syn od manželky šel do školy a dcera byla zase malá, kdybych zůstal v Turecku, tak bych je viděl minimálně, a to jsem nechtěl.

Vyzkoušel jste si i působení v gruzínském klubu Dinamo Tbilisi, kde jste si bohužel vážně poranil koleno. Jak jste se tam ocitl? A jak zranění kolene ovlivnilo Vaše angažmá?

Do Tbilisi jsem odešel po nuceném odchodu ze Sparty, kam si mně stáhl trenér Uhrin, kterému jsem za to vděčný. V klubu vládla naprostá pohoda, získal jsem další mistrovský titul i pohár, tréninková fáze byla super a jsem velmi rád, že jsem mohl působit v nejlepším klubu Gruzie.

Bohužel jsem si vážně zranil koleno v posledním přípravném zápase před kvalifikací Ligy mistrů a to znamenalo i můj konec v klubu. Měl jsem čtyři měsíce před koncem smlouvy, ale i přesto se o mě klub postaral. Zaplatil mi operaci a nechal dál běžet moji smlouvu. Po operaci jsem se tam vrátil a trénoval s kondičním trenérem. Po skončení mojí smlouvy jsem za všechno poděkoval, podali jsme si ruce a v dobrém se rozešli. Já jsem se tak vrátil zpátky do Prahy.

Překvapivě jste se po zranění ocitl ve druholigové Vlašimi.

Po zranění jsem zůstal sám a odkázaný sám na sebe. Byl jsem velmi dlouho bez fotbalu, klubu, smlouvy nebo příjmu, až mi pomohl kondiční trenér Ján Netscher, se kterým jsem začal spolupracovat. Zašel jsem do Slavie, kde působil jako sportovní manažer Karol Kisel, který mi umožnil trénovat s B týmem. Tam jsem navázal kontakt s trenérem Čvančarem, který mi dohodl Vlašim.

Po zranění to byla fajn příležitost, jak se dostat opět do tempa. Byl jsem realista a věděl jsem, že se o mě nebudou prát kluby z první ligy, protože jsem skoro rok nehrál. Takže jsem byl velmi vděčný za šanci, kterou mi Vlašim poskytla.

Nakonec se ukázalo, že Vlašim byla správná volba, protože jste odtamtud zamířil do polského klubu Slask Wroclaw. Doufal jste ještě v zahraniční angažmá?

Přiznám se, že jsem tomu už moc nevěřil, i když jsem věděl, že moje výkonnost půjde postupně nahoru, tak jsem měl obavy. Naštěstí jsem se skontaktoval s kamarádem, se kterým jsem hrál v Turecku. Slovo dalo slovo a já podepsal smlouvu v klubu, kde jsem strávil dva a půl roku. Bylo to kousek od hranic, velké město, super klub, nádherný stadion a skvělá atmosféra. Byl jsem za tuhle šanci velmi rád.

Po Vašem příchodu s Pavlem Horváthem ožila Příbram po herní stránce a podává kvalitní výkony. Nicméně čeká Vás boj o záchranu, jak to vidíte?

Děkujeme za uznání. Myslím si, že už kluby nepočítaly s tím, že bychom se na ně mohli dotáhnout. Pomohla nám určitě přestávka, kde jsme zapracovali na některých věcech, a musím říct, že jsme odvedli kus práce. Ano stále máme kopec nedostatků, ale každý den pracujeme na tom, abychom se zlepšovali. Boj o záchranu bude extrémně náročný, protože se chce každý zachránit mezi elitou. Já si myslím, že se bude bojovat do posledního zápasu.

Byl bych velmi šťastný, pokud by se nám podařilo zachránit ligu i pro příští sezónu, ale jestli to zvládneme? To je ve hvězdách.

Zdroje: 1. FK Příbram, Peter Grajciar