Pád AC Milán? Začalo to výhrou Ligy mistrů 2007, usuzuje člen oficiálního fanklubu Rossoneri. Proč je Ibrahimovič problémem?

AC Milán netřeba představovat. Přeci jen je to jeden z nejvýznamnějších klubů na světě. I proto se těší velké fanouškovské základně, což dokazuje i oficiální československý fanklub Rossoneri Cechi e Slovacchi. Právě s jeho zástupcem Michalem Drnovským jsme udělali rozhovor nejen o fanklubu samotném, ale i o tom, proč AC Milán dnes není tolik obávaným klubem jako v minulosti. Co dalšího prozradil?

Váš fanklub oficiálně funguje už od roku 2006. Jaké vůbec byly jeho začátky a změnilo se nějak jeho fungování za tak dlouhou dobu?

Začátky byly poplatné době. Naši zakladatelé se „sešli“ na internetových fórech. Osobně pak na San Siru. Slovo dalo slovo a založili nejprve český fanklub a vzápětí jej rozšířili fanklub Česko-Slovenský. Velice pomohlo, že mezi prvními členy byl také Ital žijící s rodiči v Česku. Ten pomohl se začleněním našeho nově vzniklého fanklubu do oficiálních fanouškovských struktur.

Konkrétně do A.I.M.C (Associazione Italiana Milan Clubs), což je největší fanouškovská asociace, sdružující stovky fanklubů ACM z celého světa. Změny samozřejmě přinesla léta. Navyšovaly se počty členů. Z krátkých jednoodpoledních setkání vznikly tradiční několikadenní srazy. A na San Siro jsme začali jezdit společně autobusem. Jako zásadní změnu lze vnímat také to, že jsme se z party nadšenců v roce 2013 stali oficiálně zapsaným občanským sdružením (dnes spolkem).

Kolik fanklub aktuálně čítá členů a kolik přibližně pořádáte výjezdů v sezoně? Popřípadě i v jakých počtech?

Aktuálně máme 90 registrovaných, členský poplatek hradících členů. Rekord byl v sezoně 2014/15 ,kdy nás bylo 125. Velikost členské základny je v posledních letech téměř přímo úměrná výkonům ACM. Takže má bohužel v počtu členů sestupnou tendenci. Výjezdy v dobách, kdy doznívaly zlaté časy 2011 (poslední titul) až 2015, jsme pořádali i dva ročně. V průměru 50, 60 osob.

Nejvíc v roce 2015 na zápas s Juventusem, kdy jsme obsadili plnou kapacitu patrového autobusu, tzn. 77 osob. Jinak klasicky 1 výjezd za rok, zpravidla v jarní části sezony. Pěkně obsazený výjezd jsme měli připravený i letos. Bohužel v souvislosti s celosvětovou pandemií a epicentrem právě v Lombardii jsme jej museli zrušit. Na zápas proti AS Řím, který se měl odehrát 25. 3. 2020, jsme měli objednáno 66 vstupenek.

Jací vlastně jsou italští fanoušci a jak moc je italský fotbal dostupný pro lidi? Čím je specifický?

Dovolím si trochu utéct z otázky. Budu teď mluvit za sebe, ale platí to u mnohých z nás. Komunita fanoušků ACM v celém světě je majoritně složená ze správných lidí. Já mám díky fandění ACM přátele po celém světě. Můžu říct, že i těch s velkým P.

Pojďme k těm italským. Máme takovou zkušenost, že často bývají z počátku odtažití. V okamžiku, kdy zjistí, že nejste pouhý turista, co si na dovolené v Bibione koupil dres Maldiniho, otevřou vám nejen svá srdce (to umí Italové opravdu skvěle), ale i domy a v nich lahve s archivním alkoholem. Trošku jinou ligou jsou ULTRAS. Mají přesnou až vojenskou hierarchii. Ale i u takových jsme si získali respekt a někteří z nás měli nejednu příležitost fandit přímo mezi nimi na slavné tribuně Curva Sud.

Specifičnost italského fotbalu spatřuji právě ve fanoušcích. Když někdy sleduji zápasy anglické ligy, kde by během zápasu málem šlo zaslechnout i pověstný špendlík… To by se v Itálii nestalo ani na zápasech Serie C.

A dostupnost? U velkoklubů je samozřejmě téměř podmínkou vlastnit kartu fanouška. Komplikací taky může být zápas, který je označený lokální vládou za rizikový. Na ten se bez karty fanouška dostat nelze. Navíc je rozhodující i trvalé bydliště. Výhodou San Sira je jeho kapacita. Ta do jisté míry garantuje dostatek vstupenek. Ale je to případ od případu, resp. zápas od zápasu.

Kartu fanouška si vyřizuje každý sám, nebo s tím Váš fanklub vypomáhá? Popř. co musí fanoušek splnit, aby se k ní dostal? V jakém rozmezí se tak přibližně ceny vstupenek pohybují s kartou i bez ní?

Kartu fanouška (Cuore Rossonero) mají v našem fanklubu mnozí. Dříve jsme ji zájemcům vyřizovali hromadně, dnes je podstatně jednodušší ji získat. Na oficiálním webu ACM se lze proklikat k žádosti. Ta je sice tradičně italsky komplikovaná, ale o to větší radost pak má její nový majitel. Samozřejmě jsem i já osobně s vyplněním pomáhal.

Kartu fanouška ale naši členové, nebo ti, kteří s námi chtějí jet na zápas, nepotřebují. Vstupenky na domácí zápasy nám garantuje naše členství v Asociaci. Používáme ji zejména při individuálních cestách do Milána nebo k zisku vstupenek na venkovní zápasy. Slouží také jako slevová karta do fanshopů a spousty jiných obchodů, také může být naklonována s kartou bankovní.

Ceny vstupenek jsou Achillovou patou zejména pro organizátory výjezdů. Když ještě klub patřil rodině Berlusconi, věděl jsem od počátku sezony, kolik bude stát vstupenka na jakýkoliv domácí zápas v ní. Zápasy byly podle atraktivity soupeře rozděleny do 3-4 kategorií (pro příklad 1. kategorie je Juventus, Inter, 2. kategorie Neapol, AS Řím, 3. kategorie Lazio, Forentina, 4. kategorie Lecce, Brescia).

Pak ale nastal zlom. Klub koupili investoři z Číny a ceny vstupenek nejen, že raketově vystoupaly (paradoxně raketově dolů šly výkony týmu), ale jejich přesné ceny se zveřejňovaly až těsně před samotným utkáním, což nesmírně komplikovalo tvorbu ceny zájezdu. Vezmu-li v průměru pro příklad druhou střední tribunu, zápas kategorie A, cena je kolem 150 až 200 eur. Karta Cuore Rossonero vám zisk vstupenky nejen garantuje, ale snižuje její cenu o 15 i 20 %.

Zmínil jste již jak poklesy výkonů, tak nyní i změnu investora. Kdy vlastně začaly ty poklesy výkonů? Respektive kde nastal ten zlom, kdy se z jednoho z nejlepších klubů světa začal stávat spíše „průměrným“ týmem Serie A?

Po mém soudu se vše lámat začalo již po vítězství v Lize mistrů v roce 2007. Klub tenkrát dosáhl svého maxima, ačkoliv v sezoně 2010/11 ještě získáváme titul a následně domácí Superpohár. Sešup začíná v ročníku 2013/14, kdy se objevují první zvěsti o plánu Silvia Berlusconiho klub prodat. Odchází Ibrahimovič se Silvou do PSG (oba za, z dnešního pohledu, směšných 40 mil. eur). Končí éra zlatých časů v podobě odchodů či konců kariér Inzaghiho, Nesty, Gattusa, Ambrossiniho, Seedorfa, Zambrotty a dalších.

Následuje jeden z posledních hřebíků do milánské rakve, když v roce 2015 stejně jako před tím desítky jiných předních italských značek kupují Číňané. Ti klub decimují finančně i fotbalově. Vnímám ale také jednu souvislost. Obecně lze totiž u italského fotbalu vidět ústup z předních pozic. V multikulturní Itálii se velice těžce prosazují italští hráči, nebo se snad přestali rodit.

Jakousi, pro mě samozřejmě nechtěnou výjimkou, je Juventus. Ten si ale spolu s rozhodčími hraje v Itálii svoji Ligu a jeho věčným maximem bude občasná účast ve finále Ligy mistrů. A to opravdu jen díky neskutečně šťastným losům. A to při vší mé objektivitě.

Můžu-li dodat ještě jednu věc. Italské mužstvo musí trénovat italský trenér (v této konsekvenci neberu Inter nebo Udine jako italská mužstva). Těch je v Itálii taky velký nedostatek. Troufám si tvrdit, že např. Allegri by s Liverpoolem nedosáhl ani na Evropu.

Nebylo na vině také zaspání při obměně kádru? Přeci jen při vší úctě k veteránům zapomnělo AC omladit sestavu. A proč se vlastně Berlusconi rozhodl klub prodat?

Na tohle hledám odpověď dodnes i já. Ale mnoho dalšího se na první pohled nenabízí. Může to mít souvislost s tím, co jsem již zmínil. Berlusconiho hvězda na politickém nebi hasla. On sám podle mě věděl už po titulu v Aténách, že objem investic do klubu bude jen menší. Mám na mysli i investice, které se primárně nedají vyjádřit v eurech. I když sekundárně nelze jinak.

Byl jsem v roce 2010 hostem Marka Jankulovského na tréninku A-mužstva. S týmem, vedle hvězd jako byl Ronaldinho, Silva, Pato či Seedorf trénovali mladíci z juniorky. Ten, jak to říct… přesah z juniorky do A-mužstva byl nasnadě. Však v těch dobách Primavera hrála každou sezonu o nejvyšší posty v juniorské Serii.

Mládežnické týmy spolu s těmi z Bergama vždy patřily k top v juniorských soutěžích v Itálii. Vloni na jaře jsem se byl podívat na poslední kolo juniorky proti Sampdorii. Zápas skončil 0:0 milánští v něm dokonce neproměnili penaltu, spadli díky tomu do nižší soutěže a já odcházel s hořkostí z nabyté jistoty, že pes je zakopán i v totálním poklesu výchovy nových generací.

Berlusconiho éru máme víceméně probranou. Přesuňme se tedy více k současnosti. Podle čeho Berlusconi vybíral nového investora? Proč padla volba právě na čínskou investiční společnost? Neexistoval jiný zájemce?

Tady je odpověď naopak velmi jednoduchá. Berlusconi chtěl za klub 1 miliardu eur. Nakonec dostal myslím 780 mil. Prostě nejvyšší nabídka.

K prodeji však došlo až v roce 2017, což znamená, že několik katastrofálních sezon již měl klub za sebou. Jak příchod investora z Číny vnímali fanoušci? Nemohli v tom vidět pozitivní naději do budoucna?

Mnozí samozřejmě s nadějí. Ten prodej se ale zoufale táhl, takže ti zbylí, a nebylo jich málo, s velikou skepsí. Já sám jsem v té době dělal rozhovor pro jeden italský časopis a na otázku, co bych dělal, jsem jejich prostřednictvím Silvia Berlusconiho vyzýval k okamžitému prodeji.

Ovšem zároveň jsem si nebyl jistý, že by zrovna investice z Číny byla tím pravým, co klub potřebuje. Číňané dělají pouze byznys. Fotbalu nerozumí. Navíc poté, co se po snad 2 letech dohadování a neustálých zvratů v jednání s rodinou Berlusconi dohodli, dosadili si do nejvyššího vedení dva dosavadní manažery z Interu, a to začali pochybovat i ti největší optimisté. A to vážně nechci být po bitvě generál.

Tito manažeři ve vedení klubu ještě působí? A když jste již nakousl vedení, tak se již dlouhodobě ukazují velké neshody ohledně koncepce a ambicích do budoucna. Jak to vypadá v současnosti?

Fassone i Mirabelli byli odvoláni novými majiteli tuším v roce 2018. ACM kvůli nezaplaceným závazkům převzala od Číňanů finanční skupina Elliott. Na jejich místa dosadili Bobana s Maldinim, což byl počin nanejvýše sympatický. Opatření, po kterém se dlouhou dobu volalo. Berlusconi totiž se svými legendami nenaložil příliš pěkně. Bývá nejen v Evropě zvykem, že legendy zůstávají s klubem per sempre.

Pod Elliottem se jakési světýlka na konci tunelu objevují. Bohužel nadále existují veliké rozpory mezi šéfem klubu Gazidisem, následkem čehož odešel Zvonimir Boban a vypadá to, že nezůstane ani Maldini. Z italských novin jsem pochopil, že jádrem sporu je Zlatan Ibrahimovič. Především jeho další působení v klubu. Celou situaci zhoršuje pandemie. Nikdo neví, co bude.

Proč právě Ibrahimovič? Z jeho různých vyjádření je zřejmé, že chce pro klub to nejlepší a rád by mu pomohl v návratu na vrchol. A také hra týmu po jeho příchodu přeci jen vypadá docela odlišně, má pozitivní vliv na mužstvo.

To je obrovská pravda. Sám jsem velice smutný z toho, že kvůli Covidu-19 jsem přišel pravděpodobně o poslední možnost vidět Zlatana naživo. Jeho příchod byl obrovským impulsem. Zejména v kabině. Na hřišti vedle něj neskutečně vyrostli Castillejo nebo Ante Rebić.

Se Zlatanem to ale asi není jednoduché. Jednak on sám je ve srovnání s tím, jaký byl při odchodu do PSG, možná poloviční. To je samozřejmě přirozené, nikdo nemládneme. Nesmíme zapomenout na vysoké platové podmínky, které Zlatan má.

Pokud vím, Gazidis byl od počátku proti jeho příchodu. Smlouva mu končí touto sezonou a Boban a Maldini velmi usilovali o její prodloužení. Víme také, že Zlatan slíbil návrat svým fanouškům domů, do Švédska. A jen on sám nejlépe ví, jak na tom doopravdy je.

A jak to vlastně vypadá s trenérem? Pioli zřejmě není tím pravým ořechovým, obzvláště s přihlédnutím na to, že je také fanouškem Interu. Navíc od příchodu Ibrahimoviče je jaksi v pozadí a skoro to až působí, jakoby právě Zlatan převzal jeho roli. Hojně se spekulovalo také o příchodu Ralfa Rangnicka.

Musím se přiznat, že ačkoliv je příchod jakéhokoliv Interisty do AC vždy zvláště hořký a je jedno, jakou pozici v klubu zaujme, Pioli objektivně nezklamal. Jednak jeho příchod byl doprovázen tím, že je to jen na přechodnou dobu. Později však zarezonovaly korekce typu, že kdyby se náhodou podařilo umístit do 4. místa v lize, bude pokračovat. Co je od něj však sympatické? Že se nebije do prsou, jaký není Milanista. Je to profesionál. Když si vzpomenu třeba na Bonucciho, jak pod náma líbal dres…

Ano, dostáváme se opět již k dříve zmíněnému. V Itálii nejsou trenéři. Ragnick není Ital. To je prostě diskvalifikace. Nicméně je to velmi uznávaný trenér.

Žádného favorita nebo někoho, koho byste si přál na trenérský post, tedy nemáte? A co z pohledu fanouška od léta, respektive od začátku přestupového období, až přijde, vlastně očekáváte a jaká je vaše představa? Na co by se klub měl zaměřit?

Mně osobně by se moc líbil Simeone. Zoufale špatně se ale v této době cokoliv modeluje. Já osobně jsem smířený s tím, že AC už nebude pro zbytek světa tím klubem, jakým ho Berlusconi udělal. K alespoň částečnému návratu k úspěchům, které bych jednoduše pojmenoval jako každoroční účast v pohárech a sem tam nějaký titul doma, vede dlouhá cesta. Od práce s mládeží až k vlastnímu stadionu.

Přál bych klubu i fanouškům majitele, který bude klub opravdu milovat, manažery, kteří dokážou vytvořit takovou atmosféru, kterou jsem měl tu čest „dýchat“ při své návštěvě v Milanellu, a hráče, kteří tuto atmosféru budou přijímat s nejvyšší pokorou a budou hrdí na to, že smí oblékat nejkrásnější dres na světě.

Dovolím si však ocitovat našeho zakladatele Jardu Nováka: „Nechat Ibru, Rebiče možná mladého v brance (Donnarummu) a vyhodit ten zbývající plevel.“

Na závěr zbývá už jediná otázka. Jak se smiřujete s demolicí San Sira a jak se těšíte na nový stadion?

Demolice San Sira musí být noční můrou každého člověka, který tou čtvrtí projížděl alespoň v tramvaji. Žádná stavba v Itálii nemá takový Genius Loci jako Stadio San Siro. Odpověď na druhou část otázky se tedy nabízí. Netěším se. Ale jak říkají mí přátelé v Itálii: „Nebuď smutný, tady se pořád něco píše v novinách a pořád se něco projektuje.“ Snad to tedy nebude tak brzy. Poslední projekt nového stadionu má jediné pozitivum. Bude stát vedle toho starého. Nakonec vždyť kvůli tomu před pár lety kopali novou trasu metra.

Je tu ještě něco, co byste chtěl dodat a na co jsem se nezeptal?

Možná bych jen rád upozornil na nejbližší akci našeho fanklubu, kterou připravujeme skoro už rok. Je to již 6. ročník fotbalového turnaje mezi evropskými fankluby AC Milán, jehož jsme zakladateli a který se vrací přes Polsko, Itálii, Slovinsko a Maďarsko zpět na Slovensko do malebného městečka Bojnice. Ten letošní je pod patronací Juraje Kucky. Termín je stanoven na 19. až 21. 6. 2020 a já všechny čtenáře nejen zvu na parádní podívanou, ale zároveň prosím, aby nám všem drželi palce. Abychom mohli zase brzy všichni volně dýchat a nemuseli rušit třeba i takové akce. Hodně zdraví všem. Forza Milan!

Na závěr bych rád poděkoval za upřímný, otevřený a přátelský rozhovor a popřál mnoho štěstí, zdraví a ať všichni co nejdříve vidíme AC Milán alespoň v nějaké podobě takový, jaký si jej pamatujeme!