Osobní zpověď Moussy Waguého: V Eupenu měl každý bod obrovskou hodnotu, v Barceloně je to naopak

Už v létě absolvoval mladý Senegalec Moussa Wagué interview s oficiálními klubovými médii, ve kterém vyprávěl o svých začátcích a pocitech po první sezoně v Katalánsku, ve které stihl třikrát nastoupit za áčko. Za něj se pravděpodobně představí i nyní v utkání s Leganés a jelikož jsme v létě nestihli toto povídání zpracovat, vracíme se k němu vhodně nyní.

„Tak, to by bylo. Má první sezona v Barce je u konce a nyní mě čeká reprezentace mé země a předvedení progresu, který jsem udělal. Od loňského Mistrovství světa v Rusku se stalo hodně a nyní máme trofej, kterou musíme vyhrát – Africký pohár národů. V minulém roce jsme se vraceli z Ruska z hořkou příchutí v ústech.

Byli jsme první zemí, která byla vyřazena na body fair-play. Nepostoupili jsme kvůli žlutým kartám! Bylo to opravdu frustrující. Naše výkony na světovém šampionátu ukázaly, že dokážeme konkurovat jakémukoliv týmu. Bylo by neuvěřitelné se z Egypta vrátit s první trofejí v senegalské historii. Jsme favority, ale musíme na hřišti ukázat proč tomu tak je.

Národní tým je jako rodina. Společně jsme vyrůstali a to od mládežnických týmů až doteď. Když jsme spolu, hodně se smějeme a máme své rutiny, obzvláště před zápasy. Jíme typická jídla, jako například thieboudienne – náš národní pokrm s rýží a rybou, tancujeme, abychom uvolnili trochu tlak a společně se modlíme. Někteří z nás jsou muslimové, jiní křesťané, ale na tom nesejde.

Naše modlitby žádají o stejnou věc a cítíme, že jsme jednotní v našem putování za společným cílem. Modlím se i před zápasy Barcy a to sám, protože mi víra pomáhá cítit duši bojovníka. Barcelona je odlišným městem, než to, z něhož pocházím. Bignona se nachází na západě Afriky a má pouze 27 tisíc obyvatel. Když mi bylo 6 let, hráli jsme bosí s jakýmkoliv balónem, který nám přistál u nohou. Našim štěstím bylo kopání do kulatého kusu látky či plastu.

Nemysleli jsme na to, že se staneme profesionály. Chtěli jsme si jen zahrát s míčem a nestarat se o čas a materiální věci. To, že jsme začínali hrát bez bot, mi pomohlo zdokonalit mou techniku a zpevnit chodidla. Byl jsem vybrán, abych hrál 400 kilometrů od domova a to v akademii Aspire v Saly s lidmi z celé Afriky a Kostariky. Pamatuji si, že v den zkoušek jsem nechtěl jít, protože jsem se bál, že zmeškám školu a dostanu vynadáno od mého otce. Ale vše proběhlo dobře.

V této akademii je všechno, co je potřeba k vývinu v těch nejlepších podmínkách. Byla to skoro taková ‚africká La Masia‘. Hodně jsme cestovali po Evropě a hráli mezinárodní turnaje, jako MIC. Cítil jsem, jako by to všechno začínalo. V Aspire Academy jsme sotva měli čas popadnout dech. Denně jsme měli dvě jednotky a byli jsme tak motivovaní, že jsme ani necítili sluneční žár.

Do Belgie jsem odešel, když mi bylo 18 let, abych hrál za KAS Eupan. To, že jsem šel tak daleko, mě nevystrašilo, jelikož jsem už znal starší hráče z akademie, kteří v tomto klubu hráli a téměř každý tam mluvil francouzsky. Mým první trenérem byl bývalý francouzský internacionál Claude Makélélé, jenž vyhrál Ligu mistrů v roce 2002 a v roce 2006 došel do finále Mistrovství světa. Naučil jsem se být válečníkem jako byl on, když hrál za Real Madrid a Chelsea. V KAS Eupenu jsme bojovali o záchranu v první lize a každý bod měl obrovskou hodnotu.

Teď v Barce je to naopak. Remíza je brána jako porážka a vítězství normou. Když začne zápas, pokaždé máte povinnost získat tři body. Je to klub, který se separuje od zbytku svou vlastní filozofií. Předtím, než nastoupíme, mi trenér vždy říká: ‚Musíš útočit bráněním‘. V jiných klubech jsou trenéři zvyklí říkat: ‚Útoč, když můžeš a rychle se vracej.‘

Panuje zde kultura vyhrávání a hraní ofenzivního fotbalu. Měl jsem to štěstí, že jsem v tomto roce zakončil sezonu jako součást prvního týmu a vyhrál ligový titul. Cítím se pyšný na to, že hraji za nejlepší klub na světě, protože jsem díky Eto’ovi, Keitovi a Yayovi Tourém o tomto mohl snít, když jsem byl dítě. Doufám, že budu součástí této skupiny v příští sezoně. Čeká nás Africký pohár národů a předsezonní turné, kde mě lidé uvidí v akci – pokud vše proběhne dobře.

Můj historický gól na Mistrovství světa, který mě učinil nejmladším Afričanem mi vedle mnoha věcí umožnil podepsat o dva měsíce na to smlouvu s Barcou. Národní tým může pro mě být dobrou platformou se předvést – obzvláště s trenérem Aliouem Cissém. Od roku 2012 mě naučil mnoho a byl pro mne vzorem už od dob, kdy mě trénoval ve výběru do třiadvaceti let. Máme společný vztah založený na důvěře.

Nikdy jsem neměl žádné pochybnosti a on ve mě věřil. Na mé straně je i bůh a také má rodina. Cítím se neporazitelný a půjdu tak daleko, kam si nastavím své cíle. Od prvního dne mi tuto sílu dává můj otec a ten mě vždy urguje, abych podal potřebné úsilí na trénincích, v zápasech a dokonce i ve škole. Dlužím mu vše.

Někdy se mě lidé ptají, jestli mým idolem v dětství byl Drogba, Eto’o či Diouf. Upřímně však byl mým jediným hrdinou můj otec. Neustále mi volá, stejně jako zbytek mé rodiny. Když mám od nich hovor, pokaždé mě to nabudí energii. Věří ve mě víc, než já sám v sebe. Mí přátelé si doma nainstalovali televizi a když hrajeme důležitý zápas s národním týmem, mohou sledovat můj vývoj. To, že hraji za Barcu, je pro všechny splněným snem. Já jsem tím na hřišti, ale hrajeme tam všichni.

Vzpomínám na svůj příchod do Barcleony. Nikoho jsem neznal – tedy, znal jsem jejich tváře z televize. Naštěstí mě všichni přivítali jako nového člena rodiny Blaugranas a to nejprve v Barce B a poté v prvním týmem. Na začátku mi vtípky s Piquém a Suárezem umožnily uvolnit tlak.

Uvědomil jsem si, že to jsou normální chlapi, nebo skoro normální. S Messim jsem nikdy neměl ten pocit. Neodvážil jsem kolem něj strávit příliš mnoho času. Co by si myslel, kdyby věděl, že jsem jako malý nosil jeho dres? Možná mi jednoho dne dá svůj opravdový. Možná.

Mezitím však s ním, Suárezem a Dembélém na tréninku dělám obrovský progres. Někdy se podíváme na našeho kapitána a z věcí, které dělá, nám spadnou čelisti na zem. Občas sleduji Messiho trénovat přímé kopy. Můžete říct, že ví, co dělá. Nedokážu si představit, že bych se mu postavil v soutěži v této disciplíně.

Až se v srpnu vrátím, chci znovu s touto skupinou trénovat a pořád hrát a budu bojovat, než toho dosáhnu. Podpora mé rodiny a mé země mi umožňuje nemít žádné pochybnosti. Můj první rok v Barce byl všechno jen ne klidný. Tři měsíce jsem musel čekat na pracovní povolení a pak jsem si poranil přitahovač. Rovněž jsem byl vyloučený za to, že jsem vrazil do fanouška, který si ze mě utahoval a rasisticky mě urážel, když jsme prohrávali s Barcou B. Omluvil jsem se, ale domnívám se, že tento typ lidí nepatří na tribuny.

Když jsem podepisoval s Barcou, věděl jsem, že pokud nasbírám dobré zápasy za béčko, budu hrát za první tým. Jsem na správné cestě. Až ukončím kariéru, chci, aby se na mě vzpomínalo jako na skvělého hráče. Jen tak. Skvělého hráče.“