Okénko minulosti: Bican proti Hitlerovi

Co měli společného Josef Bican, nekorunovaný král kanonýrů všech dob, a Adolf Hitler, patrně nejmasovější vrah v dějinách lidstva? Oba se narodili na území dnešního Rakouska, první ve Vídni, druhý v malém městě Braunau na Innu. Oba se vrátili do vlasti svých předků a proslavili ji. Byť každý jiným způsobem. A Hitler, když vznikl Protektorát Čechy a Morava, výrazně ovlivnil – byť bez osobního přispění – Bicanův osud. Sportovní i životní.

Fotbalové dění v tomto období s tradiční důkladnou propracovaností přibližuje v knize ´Bican proti Hitlerovi´s podtitulem ´Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava´ spisovatel Zdeněk Zikmund, velký odborník na předválečnou a válečnou dobu nejen ze sportovního hlediska.

Jeho fundovanost dokládají předchozí díla s fotbalovou tématikou ´Fotbal ve stínu Duceho – Příběh Zlatých hochů´, věnováno československým vicemistrům světa z roku 1934 v Itálii, a ´Na levém křídle Edvard Beneš – Prezident na hřišti a na Hradě´, které zobrazuje československého prezidenta z poněkud netradičního pohledu.

Jeho nová kniha přibližuje život za nacistické okupace s důrazem na fotbalové dění. Bez patosu, falešného vlastenectví, opírá se o nezpochybnitelná fakta, nasbírané poznatky z dobových pramenů.

Poukazuje na odboj, ale i kolaboraci, připomíná hráče a funkcionáře, kteří zahynuli na popravištích, v koncentračních táborech nebo na frontě. Hledí i na osudy Němců, bývalých občanů Československa.

Celkem logicky vystavil dějovou linii na pomyslném střetu dvou osobností té doby: říšském kancléři Adolfu Hitlerovi a Josefu Bicanovi, dle statistik nejlepším střelci, který kdy běhal po fotbalových trávnících. Přestože osobně neměli mnoho společného.

„Nemám jediný důkaz, ale ani náznak, že by se ti dva někdy střetli nebo aspoň viděli,“ upozorňuje spisovatel Zikmund. „Hitler se vyjma olympiády 1936 v Berlíně o sport nezajímal a při jeho návštěvách Prahy jsem nenašel skulinu, kdy se mohli s Bicanem potkat či aspoň vidět,“ zdůrazňuje.

Bican měl k německé říši zvláštní vztah. Předválečný (1913) vídeňský rodák s ryze českými kořeny získal po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie rakouské občanství, tuto zemi reprezentoval i na mistrovství světa 1934 v Itálii. V roce 1937 přestoupil do Slavie Praha a nikdy nepopíral české kořeny. Požádal ve vlasti svých předků i o občanství. Jenže dějiny pádily překotně.

Po anšlusu Rakouska nacistickým Německem v únoru 1938 se stal automaticky říšským občanem, ale o potřebný dokument nezažádal. V červnu se pak stal úředně Čechoslovákem.

Fotbalista i člověk takových kvalit, který prožíval životní formu v době Protektorátu, nebyl německé moci lhostejný. Bylo mu proto nabídnuto, aby se opět přiklonil k Říši. K jeho nalákání byl přizván německý fotbalista Rudi Gramlich, bývalý reprezentační kapitán. Zdůraznil mu veškeré výhody, nevýhody – především povolávací rozkaz do wehrmachtu – vynechal. Ale Bicana nezlomil.

Jeho odmítnutí je v knize popsáno: „Narodil jsem se sice ve Vídni, ale můj otec byl Čech, stejně jako matka,“ prohlásil nakonec. „Vždycky jsem se cítil Čechem, a kdybych udělal něco jiného, táta by se obrátil v hrobě!“ Byť autor vycházel z dobových pramenů, považuje tato slova za věruhodná. „Když jsem s ním mluvil, vždycky kladl důraz na své češství,“ odkrývá Zikmund.

Bican zůstal Čechem i s vědomím, že za Protektorátu bude patřit mezi příslušníky nižší rasy. A po nástupu komunismu se stane vzhledem k svému příkladnému profesionálnímu přístupu k fotbalu třídním nepřítelem.

Ale to už je jiná kapitola.