Nechť kráčí Messi za štěstím aneb Malé zamyšlení

Fotbalovým světem otřásla zpráva, že barcelonská ikona Lionel Messi, nespokojený s tím, co katalánský klub produkuje, hodlá dát Camp Nou vale. Samozřejmě to spustilo lavinu dohadů, nejen co se doopravdy za Messiho záměrem skrývá, ale i kdo je ve hře a kdo si může dovolit malého Argentince zaplatit.

Jsou tu ale ještě jiné aspekty. A sice, proč hodlá jeden z nejlepších, ne-li nejlepší fotbalista planety opustit tým, s nímž slavil nepřehlédnutelné úspěchy. Od sezóny 2004/2005, kdy hrál poprvé za barcelonské „áčko“, oslavil v La Lize deset titulů, pět druhých a jedno třetí místo (2007/2008). Že by tedy najednou vše skončilo jen kvůli jedné sezóně, když zůstali Blaugranas bez trofeje?

Aspektů může být několik. Na klubové bázi Messi získal všechno, co snad šlo. Domácích titulů oslavil deset, jak jsme uvedli, triumfoval v Lize mistrů, v mistrovství světa klubů, získal i trofej nejlepšího střelce a nádavkem šestkrát ocenění nejlepšího hráče světa.

A najednou, navíc už ne v natolik adaptabilním věku, zamíříte jinam. Jistě, prvotní přivítání bude úžasné, fanoušci možná budou pyšní, koho v dresu svého klubu nemají. Ale také tu bude mnoho ostřížích zraků a bedlivých pozorovatelů, herní projev a úspěchy budou pod drobnohledem.

Messi možná bude mít v novém působišti určitý respekt, ale také se bude muset chtě nechtě výrazně prosadit, jinak ho ostatní hráči semelou. A nelze samozřejmě tvrdit, že výkon týmu stojí a padá na jednom jediném hráči.

Pak tu je samotná liga – anglický tvrdý styl nebo italské Catenaccio by Leovi nemuselo tolik sedět, navíc pro Premier League nemá ani kýžené fyzické předpoklady. Jako ideální se jeví Paris St. Germain, ale otázkou zůstává, jak do koncepce týmu zapadne.

A jak ustojí tlak na svou osobu, protože velké očekávání pochopitelně vyústí v psychologický tlak a ne každý, i přes fotbalové zkušenosti, ho dokáže zvládnout. Stačí připomenout třeba případ Raymonda Kopy a jeho přestup do Realu Madrid (jako jeden za všechny).

Je tu také ještě otázka, kterou si leckdo položil. Já to udělal a vzpomněl jsem si na řadu „srdcařů“, kteří by raději vypustili duši, než odešli od týmu ve chvíli, kdy potřebuje pomoc.

Messiho odchod jistěže mnoho lidí pochopí, ale položím otázku, zda by nezískal ještě větší sympatie, kdyby řekl: „Máme za sebou špatnou sezónu, ale leccos se změnilo nebo změní a my dokážeme, že Barcelona na špičku patří.“

Místo toho dává najevo, že je všechno špatně a proto je jedinou cestou utéci. Ale v sezóně 2012/2013 dostala Barcelona v Lize mistrů od Bayernu nakládačku 0:4 a 0:3 a svět se také nezbořil.

V souvislosti s Messim jsem si vzpomněl na jiného Argentince – pilota F1 Carlose Alberta Reutemanna. Také on měnil stáje podle toho, jak se dařilo jim a soupeřům.

Od Brabhamu utekl do mistrovského Ferrari, jenže Italům vyprášil kožich Lotus, proto honem do britského týmu. Ten však dostal nakládačku od Williamsu, proto Carlos honem zaujal místo v jeho kokpitu. A když měl dojem, že se mu děje křivda, zosnoval vzpouru, jejímž výsledkem bylo, že tým přišel o individuální trofej v mistrovství světa.

Messiho kariéru jsem sledoval od jeho počátků a i když nehodlám zpochybňovat jeho fotbalové dovednosti, kterými mě hodně často zahřál u srdce, a nemíním mu upírat množství gólů, signifikantní pro Barcelonu pro mě byl vždy Carles Puyol.

Mohu se jen dohadovat, ale on by asi hráčům vynadal, že brečet můžou, až to opravdu nepůjde a zavelel ke zteči. Pokud chce Messi jít, nikdo by mu neměl bránit. Pořád je lepší, když odejde hráč, který nechce klubu pomáhat, bude hledat důvody, proč něco nejde místo toho, aby se pokoušel zvolit cestu nápravy.

Barcelonští by mu měli poděkovat a nepřemlouvat hráče, který sice pro tým vykonal mnoho úžasného, ale nemá zájem mu ve špatných časech pomoci. Pokud se mu děje nějaká zásadní křivda, o které nevíme?

Nic není nemožné a nejlépe to vědí osoby zainteresované. Ovšem z toho, co proniklo na veřejnost se věc jeví spíše jako konec krásné pohádky, kterou střídá nepříjemná a tvrdá realita.

Zdroj: FC Barcelona