Můj příběh: Vzhůru nohama – Richard Havlín

Plnil se mu sen. Richard Havlín se dostával do hledáčku několika ligových klubů, jenže jeho slibně rozjetou kariéru zastavilo těžké zranění kotníku. Musel začít znovu od nuly. Vítáme vás u prvního dílu osobních zpovědí Můj příběh.

První fotbalové krůčky jsem udělal ve školce. S ostatními třídami jsme soutěžili formou turnaje. Strašně moc se mi to líbilo. Tak mě mamka přihlásila na fotbal do Souše. Do Mostu to nebylo možné, i kdybych tam chtěl. Klub tehdy hrál ligu a přípravku si pečlivě vybíral.

V této době jsem vážil zhruba 30 kilo a byl jsem hodně rychlý, na hřišti mě skoro nebylo vidět. Ani jsem nevěděl jak, ale padalo mi to tam. Zlomový byl přátelák s Mostem. Když se při tomto zápase někdo ze Souše v dobrém ukázal, tak si ho do Mostu vytáhli. Byli jsme něco jako taková farma.

Prohráli jsme sice 7:3, ale já vstřelil hattrick. Úplnou náhodou, ale byl tam! Vedení mosteckého mužstva jsem se líbil a dostal jsem se do užšího výběru. S těmi nejlepšími se poté dělali speciální testy, kterými jsem prošel.

Ocitl jsem se najednou v úplně jiném světě. Vy si teď můžete říkat, že v Mostu to nemůže být žádná sláva, ale tehdy to byl klub na úrovni Sparty. Tréninky jsme měli pětkrát týdně. Já byl zvyklý na dva.

Ostatní hráči byli výrazně přede mnou, jak ve střelbě, tak v práci s míčem. Furt jsem byl rychlý, ale trefit terč mi moc nešlo. Na mém postu byl Vojta Šilhan, který dnes hraje za Slavii. V pohodě dával sto gólů za sezónu, přes něj jsem se neměl šanci dostat.

Takhle jsem se pár let prodíral. Pak hodně dobrých kluků odešlo, mezi nimi byl právě i Vojta. Taky přišel nový trenér, se kterým přišla i moje šance. I když jsem moc gólů nedával, tak ve mně stále věřil a hrál jsem prakticky pořád.

Trápili jsme se na předposledním místě, pod námi byl snad jen Meteor Praha. Sestoupili jsme do druhé ligy, daly se očekávat změny. Náš nový trenér byl dříve masér a shodou okolností mě vedl již ve školce. Skoro jsme se nemohli poznat, já nabral pár kilo a on shodil vlasy.

Pak přišla jedna z nejzásadnějších kapitol mého života. Na tuto dobu velmi nerad vzpomínám, nebylo to pro mě jednoduché.

V lednu 2016 jsme odehráli přátelské utkání s Bohemkou. Byla strašná zima. Hráli jsme na umělce, která byla namrzlá, takže hodně klouzala. Podařilo se mi dát gól, první pocity ze zápasu jsem měl dobré.

Jenže pak jsem běžel směrem k bráně a protočil se mi kotník, sám od sebe. Věděl jsem, že něco není v pořádku, strašlivě to bolelo. Ale nebyla to taková ta bolest, jako když se uhodíte, tahle byla jiná.

Vše jsem vylíčil našemu trenérovi, který mě poslal zpět na hřiště se slovy, že simuluju. Takže jsem s tím ještě dvacet minut běhal. V hlavě jsem si říkal, že to rozběhám a pak budu moct zase v pohodě hrát.

Po chvilce jsem měl z kotníku druhý míč a musel jsem střídat. Hned jsme odjeli do mostecké nemocnice, kde mi bylo sděleno, že mám úplně roztrhané vazy. Čekala mě dlouhá pauza. Tři měsíce jsem prakticky jenom ležel doma, chodil na záchod a koukal do telefonu.

Protože jsem dlouho chyběl, tak jsem měl ve škole problémy s absencí. Takže krom svého zdraví jsem musel řešit i tuto nepříjemnost. Díky velké shodě náhod jsem se do druháku dostal.

Domnívám se, že mám vysoký práh bolesti. Jakmile mi otok splaskl, zkoušel jsem chodit, i když jsem to neměl dovolené. Na kontrolu jsem už přišel bez berlí, což se doktorovi hodně nelíbilo. Začínal jsem zase hrát.

Jakmile jsem se opět dostal do tréninku, ozvala se mi Bohemka, jestli bych to nechtěl zkusit u nich. Přijel jsem do Prahy na testy, které se hodně povedly. Bylo mi řečeno, že s nimi v případě zájmu můžu hned nastoupit do přípravy. Dostal jsem týden na rozmyšlenou. Odmítl jsem.

V mém rozhodnutí hrálo svojí roli spousta věcí. V Mostu jsem měl spoustu kamarádů, které bych vídal jen nárazově. Pro rodiče by moje angažmá bylo finančně náročné, v Praze bych musel být na intru, který vlastně Bohemka ani nemá, takže bych byl na pokoji třeba se Sparťanama.

Zůstal jsem, jenže Baník Most se rozpadl. Spojili jsme se se Souší, teď Městským klubem a hráli jsme divizi. Jako bych se vrátil v čase. Já z toho byl úplně na prášky. Najednou jsem litoval, že jsem Bohemians odmítl.

Bylo mi čerstvě sedmnáct let. Se školou jsme hráli pohár Josefa Masopusta. V posledním zápasu jsem zase běžel a dostal jsem se do souboje. Znovu se mi protočila noha, ta samá. Úplně stejně jako tenkrát na Bohemce. Zkusil jsem se postavit, ale nemohl jsem. Věděl jsem, že je zle.

„Je to padesát na padesát. Buď budete normálně hrát, nebo budete chodit o berlích.“ Slova doktora mě optimismem nenaplnila. Byl jsem smutný, zklamaný. Znova tři měsíce mimo s vědomím, že už se nikdy nemusím vrátit.

Týden v kuse jsem regulérně brečel. Potom, co jsem se po prvním zranění dostal znovu do formy, jsem mohl začít od znova.

Pak mě to nějak přešlo a začal jsem se věnovat jiným věcem. Řekl jsem si, že se zaměřím na školu, což se mi nějak nepovedlo. Jak to již bývá, začal jsem s kamarády ve volném čase chodit ven dělat klukoviny, snažil jsem se oprostit od reality.

Čas běžel a já nehrál už osmnáctým měsícem. Ani mi to nepřipadalo, ale bylo to tak. Po brigádě jsme s kamarádem zašli na oběd, do kterého mi zazvonil telefon.

Volal mi pan Schettl, který trénuje Domoušice. Zeptal se, jestli bych nechtěl hrát v kraji. Neváhal jsem ani chvilku, tohle byla šance se opět ukázat. Byl jsem šťastný, jako za těch osmnáct měsíců nikdy.

Pár dní na to jsem už stál na trávníku a hrál přátelák proti Spořicím. Po roce a půl jsem běhal, strašně mi to chybělo. Musel jsem ale hrát celých devadesát minut, protože nás bylo přesně jedenáct. Ke konci zápasu jsem nějak chytil druhý plíce a asistoval u vyrovnávající branky, která mi místo v klubu asi pojistila.

Začal jsem na sobě zase dřít.  

Měl jsem troje staré kopačky. Všechny byly čtyři roky hraný. Začínal podzim a trenér mi řekl, že pokud si nekoupím nový kopačky, tak prostě nebudu hrát, protože jsem byl na trávě jako na bruslích. Celkem mě to štvalo. Jednou jsem měl být v základu, a jen proto, že jsem si je ještě nekoupil, tak mě jednoduše vyškrtl.

Co jsem měl dělat. Byl jsem s kluky ve škole a surfoval jsem na Top4Football. Padly mi jedny do oka, ale kluci mi řekli, ať si koupím Pumy. Nakonec jsem nějaké našel a objednal. Z ničeho nic na mě vyskočilo: Staň se tváří Pumy, vyhraj smlouvu a zájezd s repre! Podmínkou bylo napsat svůj fotbalový příběh.

Vše se mi opět vybavilo, za deset minut jsem sepsal slohovku, za kterou bych se nemusel stydět ani u maturity. Neznámé číslo. „Tady Standa z Top4Football, vybrali jsme tě mezi tři nejlepší příběhy!“

Měl jsem jeden den na to, abych jim natočil nějaký krátký shot, na kterém by poznali, jak jsem na tom s vyjadřováním se na kameru. Neměl jsem moc času, musel jsem na trénink a dělat věci do školy. Jakmile jsem dorazil domů, vytáhnul jsem telefon, začal točit a pět minut v kuse jsem mluvil.

Video jsem odeslal. Pak se mi to všechno v hlavě usadilo a já jsem pochyboval, zda jsem celé video nepodělal a tím promrhal životní šanci.

Byl jsem na cestě domů, když mi opět zavolalo neznámé číslo. Byl to Standa, tentokrát ale se slovy, že jsem celou soutěž vyhrál, a že za týden budeme točit video. „Máš radost?“ „Jo, strašnou,“ zrovna jsem řídil a málem mi z toho chcíplo auto.

Natáčení jsem si neuvěřitelně užil. Bylo tam strašně lidí, z čehož jsem měl trému. Nejdřív jsme šli na starou umělku. Všichni mi nosili míče a chovali se ke mně jako ke hvězdě, starali se o mě fakt hezky.

Všechno dirigoval úžasný kameraman David Stachura. Při prvním žonglování jsem měl trochu ztvrdlý nohy, ale pak to ze mě spadlo a dostal jsem se do toho. Po několika hodinách jsem už dostával křeče. Točili jsme skoro deset hodin. Ano, ten dvouminutový záběr jsme točili fakt dlouho.

Nejtěžší bylo dabování videa. Jednu větu jsem například musel říct třicetkrát, pokaždé s trochu jiným tónem nebo s více emocemi.  

Třešinkou na dortu byl den s reprezentací na zápase v Sofii. Super zkušenost.

Často přemýšlím nad otázkou, jestli by můj osud při přestupu do Prahy nebyl jiný. Je dost možné, že jsem to vše měl již někde napsané. Odmítnutí Bohemky i moje zranění. Byl to prostě osud. Navíc, nemá smysl se v životě ohlížet zpět a říkat si co by bylo, kdyby…

Bylo opravdu těžké se po tak dlouhé pauze opět vrátit, ale díky mojí mamce, která držela moji mysl nad vodou, jsem vše zvládl. Psychika je totiž v těchto momentech náročná.

Pocit frustrace po zranění je zdrcující.

Pocit toho, že v nejbližší době není šance změnit jakékoliv dění.

Pocit toho, že je hlava připravená, ale zbytek těla ne.

Mám štěstí, že mohu hrát fotbal i nadále.

Žijte svůj život naplno, protože ve zlomku vteřiny může být vzhůru nohama.