Měl být nový Pelé, zranění a špatná životospráva však zničila Robinhovi kariéru

Ne každý z hráčů, jimž je v raném věku přisuzován velký talent, to dotáhne tak daleko, jak je mu předpovídáno. Přesněji řečeno z těch mnoha jmen, která se na fotbalovou veřejnost rok co rok valí neuspěje skoro žádné v takovém rozsahu, na jaký má potenciál. Mnohem více je těch, jenž se z různých důvodů tak daleko nedostanou a musejí se smířit s ne tak věhlasnou kariérou. Jedním z druhé skupiny je i brazilský hračička známý jako Robinho.

Robson de Souza měl být další Pelé a nejen, že to o něm říkali ostatní, ale především sám trojnásobný mistr světa vybral tehdy patnáctiletého Robinha jako nástupce jeho trůnu. To bezesporu musí potěšit, nicméně na bedra klučiny, co má čerstvě občanku, poměrně solidní zátěž.

Podobně jako právě Pelé i Robinho se velkému fotbalu učil v brazilském Santosu, kde v osmnácti letech podepsal první profesionální smlouvu. Než se ale dostal do akademie, hrával tak jako velká spousta brazilských nadšenců pro kulatý nesmysl, především futsal, díky němuž si vytříbil driblink, orientaci na melém prostoru i akceleraci.

Ač čerstvě dospělý, brzy bylo poznat, že je na vychrtlém rychlíkovi něco speciálního. Balón s ním kamarádil jako s málokým a rodák z Sao Vincente si s obránci dělal, co chtěl. Se Santosem vyhrál za tři roky dvakrát ligu a dostal se do finále Copa Libertadores. Jak jeho hvězda stoupala, vedení Alvinegro Praiano bylo jasné, že odchovance dlouho neudrží.

A tak po bitvě mezi evropskými velkokluby jej se slávou na Santiago Bernabeu představil Real Madrid. Do Brazílie ze něj poslal solidních 24 milionů a těšil se na sambu, kterou bude nutit tančit obránce ve španělské nejvyšší soutěži.

A ve Španělsku se neztratil. První sezónu pod Fabiem Capellem sice plnil roli náhradníka, ale po jeho vyhazovu se ustálil jako člen základní jedenáctky nového kouče Bernda Schustera. Spolu s Raúlem a Van Nistelrooyem to fungovalo a hubený šikula rozdával za Los Blancos fotbalovou radost.

Jenže nic netrvá věčně a v poslední přestupový den léta 2008 odcestoval do Manchesteru, aby podepsal smlouvu se Citizens.

První sezóna v Anglii se mu vcelku vydařila, i když fanoušci museli překousnout, že chtěl “nový Pelé” hájit barvy především konkurenčního Manchesteru United. Dokonce se stal nejlepším střlecem týmu v Premier League.

Druhý ročník EPL již tak úspěšný nebyl zejména vinou zranění, kvůli kterým odehrál pouhých 12 utkání. Začalo navíc prosakovat, že Robinhovo ego může být pro chemii v kabině solidní překážka a jeho životospráva také nebyla příkladná.

To vyústilo v útěk zpět do Santosu, kam odešel na půroční hostování, po němž deklaroval, že chce z modré části Manchesteru odejít.

Laso mu hodilo slavné AC Milán, kam na konci léta 2010 přestoupil. Jenže průběh byl v podstatě podobný jako v City. Slibný začátek, zranění a ačkoliv vydžel v Itálii déle než v Anglii, znovu jeho angažmá končilo únikovým hostování v dobře známém Santosu.

Po ročním hostování následoval odchod zadarmo do Číny, odtud zpět do Brazílie, tentokrát však kopal za Atlético Mineiro, poté dvě štace v Turecku a uzavření kruhu zpět v běloskvoucím dresu Santosu.

S odstupem času je třeba říct, že Robinho si zahrál za nejlepší kluby ve Španělsku, Anglii i Itálii o naprostém neúspěchu tedy nemůže být řeč, nicméně pravděpodobně všichni čekali ještě něco víc.

Náchylnost na zdravotní trable společně se špatnou životosprávou, která nutně musí dobu rekonvalescence prodloužit, a až nezdravě vysokým sebevědomím zapříčinila, že Robinhova hvězda nevystoupala tak vysoko a nezářila ani omylem tak dlouho, jak si všichni Kanárci přáli.

Zdroje: Goal, Transfermarkt