Letecká tragédie týmu „Grande Torino“ zdevastovala téměř celou italskou reprezentaci

Situace, kdy se dostane do střetu technika a člověk, známe velice dobře. Letecké katastrofy se bohužel nevyhýbají ani sportovcům a známe případy, kdy na havárie doplatili krasobruslaři, hokejisté, ragbisté, plavci, lyžaři, basketbalisté či piloti F1. A stranou bohužel nestojí ani fotbal.

Turín, to není jen „Stará dáma“ neboli Juventus. V poválečné době tu hrál prim FC Torino, jemuž se ve sportovních kruzích říkalo Grande Torino. Založen byl v roce 1906 a typické pro něj byly dresy v barvě granátového jablka. Od roku 1944 dominoval italské lize a postupně se stal páteří pro italskou reprezentaci. Squadra azzura byla také jedním z favoritů na první poválečné mistrovství světa, pořádané v Brazílii. Jenže osud měl pro italské hráče připraven jiný úděl.

V květnu 1949 přijal FC Torino pozvání dalšího věhlasného evropského klubu Benfica Lisabon k sehrání přátelského zápasu, který měl být rozlučkovým mačem pro portugalského kapitána Francisca Ferreiry. Tým se vracel zpět do vlasti 4. května 1949 a po odletu z portugalské metropole (9:40) zamířil do Barcelony, kde bylo naplánováno mezipřistání a oběd.

Tady se hráči FC setkali se svými soupeři a zároveň přáteli, mužstvem AC Milano, kteří putovali k zápasu s Realem Madrid. Turínští strávili v Barceloně bez deseti minut dvě hodiny a ve 14:50 jejich třímotorový letoun FIAT G.212 (imatrikulace I-ELCE) letecké společnosti Avio Linee Italiane zamířil trasou přes Toulon, Nice, Albengu a Savonu.

Bohužel v Turíně na letišti Aeritalia vládly onoho odpoledne nepříznivé povětrnostní podmínky: pršelo, vanul silný jihozápadní vítr a celou oblast pokrývaly těžké dešťové mraky. Kontrolní věž to sdělila pilotovi v 16:55 a pak téměř čtyři minuty čekala na odpověď. Pilot hlásil výšku asi 2 000 metrů a hodlal se přiblížit k letišti v jihovýchodním kursu.

Z ne zcela jasných příčin se ale stroj dostal do kolizního kurzu s kopcem Superga, majícího nadmořskou výšku 669 metrů, na němž se tyčí pozdně barokní klasicistická bazilika. Jak se ukázalo, letadlo se dostalo do poměrně malé výšky (kolem 300 metrů), v lepší orientaci mu bránila špatná viditelnost. Pilot plukovník Pierluigi Meroni v 17:03 provedl levou zatáčku, aby se dostal do přistávací konfigurace, když zničehonic narazil do zadního traktu baziliky.

S ohledem na momentální rychlost 180 km/h a viditelnosti ne větší než 40 metrů neměla posádka možnost jakkoli reagovat. Letadlo bylo doslova rozmetáno v hromadu trosek, pouze ocas se směrovkou a zadními křídly zůstal vcelku.

Důvody nehody se dlouho vyšetřovaly, ale na uspokojivou odpověď se nikdy nepřišlo. Podle jedné varianty se letoun odchýlil od kursu kvůli silnému větru, takže se dostal do blízkosti kopce, tvrdilo se rovněž, že se palubní výškoměr zablokoval na hodnotě 2000 metrů, takže se posádka domnívala, že letí dostatečně vysoko a nezvládla nijak reagovat na náhle zahlédnutou překážku. 

Zahynulo všech 31 osob na palubě – 18 hráčů, tři pracovníci realizačního týmu, trenéři Egri Ernö Erbstein (maďarský uprchlík před nacisty) a Brit Leslie Lievesley, masér Ottavio Corina, trojice známých novinářů Renato Casalbore, Luigi Cavallero a Renato Tosatti plus čtyři členové posádky.

I tady platilo ono známé štěstí v neštěstí: náhradní brankář Renato Gandolfi s týmem necestoval, zranění menisku vyřadilo ze sestavy Sauro Tomu. Prezident týmu Ferrucio Novo dostal chřipku a zůstal doma, vyřazen ze sestavy byl kapitán mládežnického mužstva Luigi Giuliano, cestu neabsolvoval rozhlasový komentátor Nicolo Carosio.

Pro slavného Vittoria Pozza, manažera národního týmu, nastala jedna z nejsmutnějších chvil v jeho životě. Především se jako výše zmínění „znovu narodil“, protože původně měl do Lisabonu letět také. Právě on musel identifikovat těla hráčů, z nichž většinu vybral pro národní tým. Mezi nimi i jednu z ikon italského fotbalu válečných let Valentina Mazzolu, kapitána Grande Torino.

Squadra Azzura se tak vlastně rozpadla, do Brazílie odjel nástupnický tým – pod dojmem tragédie se dopravil do Jižní Ameriky lodí – a po porážce od Švédů mu k postupu do finálové skupiny nestačila výhra nad Paraguayí. S hráči FC Torina měl podle expertů na to vybojovat potřetí a definitivně Zlatou Niké.

Vlna obrovských sympatií s pozůstalými, ale i týmem, nemá dodnes obdoby. Všechny týmy v Primera divisione požádaly, aby vítězem stávající ligové soutěže byl vyhlášen FC Torino bez ohledu na poslední čtyři zápasy. Byly odehrány, ale protože zdrcení Turínští do nich mohli nasadit jen juniorský tým, všechna ostatní mužstva, s nimiž ještě měli hrát (CFC Janov, US Palermo, UC Sampdoria a AC Fiorentina) rovněž postavila mládežnickou sestavu. Na poslední rozloučení s oběťmi tragédie se v Turíně sešlo na půl milionu lidí.

Na počest zesnulých fotbalistů, činovníků a novinářů byl natočen v roce 2005 snímek Grande Torino (režie Claudio Bonivento). Přesně na den 59 let po tragédii bylo otevřeno Museo del Grande Torino e della legenda Granata ve Villa Claretta Assandri (Grugliasco). Turínští si navíc každoročně u památníku situovaného k bazilice Superga připomínají toto neštěstí.