Komentovat Bayern je pro mě svátek, je to záruka zážitku, tvrdí komentátor Aleš Svoboda

Aleše Svobodu můžeme pravidelně slýchat na televizi O2 TV Sport při vysílání zápasů napříč všemi soutěžemi. Mimo jiné také při zápasech v Lize mistrů, na které má O2 TV Sport jako jediná v České republice práva. Jak se ke komentovaní dostal, jak vypadá jeho pracovní den nebo jak snáší toto těžké období? To a mnohem více se dozvíte v následujících řádcích.

Jak snášíš tohle těžké období, kdy se nic nehraje?

Snáším to hodně špatně. Sport je mým celoživotním koníčkem, mojí vášní. Moc mi chybí, když se nic nehraje, nemůžu se na nic podívat, přečíst si reporty ze zápasů. Já vím, že se dějí horší věci, ale kromě toho, že je pro mě sport mojí největší vášní, tak je to i moje práce. A tudíž mi hodně chybí.

Jak se tedy může sportovní komentátor v současné době zabavit?

Snažím se hltat všechny zprávy, které se sportu týkají, udržuji si tak neustálé povědomí o situaci. Vedle toho vytváříme v O2 TV Sport co nejvíce obsahu. Tedy v rámci toho, co situace dovoluje. Já jsem kromě fotbalu i basketbalový komentátor, takže se hrabu v archivu, připravuji atraktivní dokumenty z basketbalové Euroligy nebo překládám a dabuji materiál, které vydává samotná Euroliga. Co se týče fotbalu, vznikl například unikátní sedmidílný dokument Made in Eden, který připomíná cestu Slavie Praha ve fotbalové Lize mistrů UEFA. Dále připomínáme nejlepší duely z české ligy, reprízujeme od začátku populární show TIKI-TAKA, dabujeme do češtiny doprovodné programy. Novinkou je také Liga mistrů Exclusive, kdy děláme studia s hosty k největším zápasům z historie Ligy mistrů. Utkání jsme čerstvě nakomentovali. Já jsem například hlasem doprovázel finále UEFA Champions League  mezi Dortmundem a Bayernem z roku 2013. I po letech to byl prima zážitek a připomenutí toho, jaký fantastický fotbal tehdejší finále nabídlo.  

Myslíš si, že se Liga mistrů dohraje?

Moc bych si to přál. Ale vnímám to tak, že nadnárodní soutěže to budou mít složitější než národní ligy. Což platí zejména o těch státech, které koronavirem nebyly zasaženy tolik jako Itálie, Španělsko, Francie nebo Velká Británie. Směrem k možnému dohrání české Fortuna ligy jsem relativně optimistický. Trochu jsem tedy doufal, že vláda dovolí dřívější termín než 8. června, ale respektuji to. Nicméně ten vývoj je dost překotný, pořád se to může i v Česku stočit negativním směrem.

Jak si se ke komentování dostal a myslel jsi už jako malý kluk na to, že se staneš komentátorem?

Letos v létě to bude dvanáct let. O práci komentátora jsem celý život snil, chtěl jsem to dělat už jako malé dítě. Ale má životní a profesní dráha se stáčela trochu jiným směrem. Avšak snažil jsem se být vždycky sportu poblíž a pořád doufal. Sen se začal zhmotňovat díky úspěšnému konkurzu u stanice Sportu 1 v roce 2008, na který mě tehdy upozornil kamarád, a drahnou dobu už i dlouholetý kolega, Honza Homolka. Říkal jsem si, že to zkusit musím, že bych si vyčítal, kdybych to nevyzkoušel. Zadařilo se, a od té doby žiju svůj sen.

Baví tě to? Jaké jsou důvody, proč to děláš? Co tě v této práci naplňuje?

Myslím, že v jako každé jiné práci i tady platí, že kdyby to člověka nebavilo, neměl by to dělat. U mě je to jednoduché. Tím, že je to pro mě vysněná práce, nemám problém s tím, abych se namotivoval do další přípravy, do dalšího přenosu. Navíc já jsem dřív práci komentátora kombinoval s mojí civilní prací, což byla pozice v marketingu. A někdy bylo opravdu náročné odkomentovat v noci přenos z NBA od dvou do pěti do rána. Pak hned ráno v půl osmé stát na značkách v práci a odvést výkon znovu na 100 %. O to víc si vážím, že se mohu nejvíc soustředit právě na komentování.

Co je potřeba k tomu, aby člověk mohl dělat komentátora? Je to práce pro každého?

Je to pro každého, kdo má v sobě celoživotní vášeň ke sportu, kdo je často vnímán svým okolím jako blázen, který to „žere“ až moc. Samozřejmostí jsou dobré vyjadřovací schopnosti, pohotová reakce, vysoká odbornost k danému sportu a celkový přehled. Dále bych řekl, že je třeba i pokory, a také touhy neustále se vzdělávat, pracovat na sobě, nepodlehnout pocitu, že už všechno znám a všude jsem byl.

Jak vůbec vypadá den komentátora?

Je to odvislé od toho, co tě v ten den čeká. Jaký je program ve výhledu několika dní. Jsou dny, kdy odkomentuji za týden osm až deset přenosů, to se pak většinou náplň smrskne na přípravu, komentář, jídlo a spánek. Na moc dalšího není moc čas. Obecně se snažím vedle přípravy na konkrétní zápas načíst co nejvíce dalších souvisejících informací, abych měl neustále přehled o tom, co se děje.

Jak dlouho ti trvá příprava na jeden zápas?

Záleží na tom, o jaké utkání jde. Zda se třeba jedná o ligový zápas mezi týmy, které jsem v prvních pěti kolech soutěže komentoval třikrát. Na druhé straně je zápas francouzského fotbalového poháru, ve kterém se představí dva druholigové celky, které jsem nikdy neviděl hrát. Takový zápas samozřejmě spolkne mnohem více času na přípravu. Jiné je to také, když komentuji opravdu velký zápas ve fotbalové Lize mistrů nebo velké ligové utkání na úrovni Plzeň – Sparta. Pak potřebuji mít vždycky pocit, že jsem si nachystal všechno, co bylo potřeba, i když z toho do přenosu použiji jen zlomek. Vždycky jde však o čas v řádu několika hodin. Plus se do toho dá započítat to, co jsem zmínil výše. Že i když se na žádný zápas zrovna nechystám, stejně si čtu novinky o jednotlivých týmech, hlídám si co se děje, sleduji přestupy, abych byl neustále v obraze a mohl si pak věci dosazovat do souvislostí.

Stíháš jezdit na některé zápasy i mimo pracovní dobu?

Méně než bych chtěl. Můj pracovní program je hodně našlapaný. K tomu mám doma dvě malé děti, které si taky zaslouží víc, než aby tatínka znaly jen podle hlasu z televize. Takže i když mám občas velkou chuť někam vyrazit, často mi to dětské oči nedovolí. Ale snažím se nenechat si ujít naživo žádné velké pražské derby, občas se jdu podívat na Bohemku do Ďolíčku, z domova to mám nejblíže. Někdy jsem jako divák k vidění i na Slavii nebo na Spartě. Před dvěma lety se mi zase povedlo proklouznout na semifinále Ligy mistrů mezi domácím Bayernem a Realem Madrid. To byl super zážitek.

Máš nějaký tým, kterému fandíš?

Už ne. Míval jsem pár týmů, kterým jsem přál. Nejvíce asi svého času Tottenhamu a Laziu Řím. Protože za tyto celky hrával můj velký oblíbenec, Paul Gascoigne. Tenkrát to bylo v době, kdy ho jeho bitvy s vnitřními démony ještě nestahovaly do výkonnostního a lidského podpalubí. Ale od doby, kdy jsem začal komentovat, ty preference nějak přirozeně vymizely.  

Jaký je tvůj názor na FC Bayern Mnichov?

Vždycky se těším, když mám příležitost komentovat Bayern v Lize mistrů. Beru to i trochu jako svátek. Komentovat jeho zápas totiž znamená záruku toho, že uvidíte představení, které přinese zážitek. Uvidíte řadu neskutečných individualit, uvidíte v akci hrdý a sebevědomý tým, od kterého se zejména na domácí scéně nečeká jen výhra. Ale i to, že bude soupeře válcovat, že to bude výhra s noblesou. A baví mě sledovat mentalitu a výkony těch hráčů, kteří se umí s takovým tlakem nejen vyrovnat, ale často působí tak, že pro to byli stvořeni. Z těch současných třeba Neuer, Kimmich, Alaba. Z dřívějších namátkou Ribéry, Robben (je stejně pořád trochu nezvyk psát o nich v souvislosti s Bayernem jako o bývalých hráčích), dále třeba Kahn, Effenberg, Schweinsteiger, a další…