Kdysi 24, nyní 102 aneb Historie bodovacích systémů ve Formuli 1

Formule 1 si za svou 72letou historii vyzkoušela několik bodovacích systémů. Jeden vydržel pouhý rok, druhý zase 30 let. Ale všechny měly a mají jeden společný účel. Odměňovat „puntíky“ ty nejúspěšnější v každém závodě a korunovat šampiona, kterému se podaří jich nasbírat nejvíce. Pojďme si v následujících řádcích představit všechny bodovací struktury, jež se kdy v F1 objevily.

50. léta

Během prvního desetiletí mistrovství světa se po každé Velké ceně udělovalo kumulativně nejméně bodů v historii sportu. Na odměnu v podobě na první pohled nic neříkajících a bezvýznamných číslic si přišla pětice nejrychlejších. Vítěz Velké ceny obdržel 8 bodů, druhý v pořadí 6, třetí 4 body, čtvrtý 3 a pátý 2.

Je tedy pochopitelné, že tehdy byly body něčím velice vzácným, hlavně pro ty, kteří nedisponovali technikou, se kterou závodily hvězdy v podobě Fangia, Ascariho, Mosse či Brabhama.

Na jeden bonusový bod si mohl připsat do svých statistik kdokoliv, kdo zajel v daném závodě nejrychlejší kolo. Měl sloužit pro ty, kdo z různých důvodů nemohl bojovat o nejvyšší příčky. Naopak se o něj měli snažit i ti, kteří jezdili vepředu a chtěli si rozšířit bodové konto.

Pamatujme nicméně, že v této době a ještě na dlouhá desetiletí se měřily časy jezdcům prachobyčejnými stopkami.

S přispěním tomu nebylo od věci, že tento bodík se v případě rovnosti dělil rovným dílem mezi dva či více jezdců. Extrémem budiž Velká cena Velké Británie 1954, kde celá sedmička závodníků zajela dočista stejný čas.

Po každém závodě tak bylo rozdáno celkem 24 bodů. Pro srovnání, vítěz Velké ceny dnes obdrží více bodů (25). O nynějších 102 bodů si tehdy mohli všichni jenom zdát.

60. léta

Hned v roce 1960 proběhla první změna v bodovacím systému. Bod za nejrychlejší kolo našel své nové místo v elitní šestici v cíli závodu. Kritici tohoto kroku argumentovali, že jezdci za top 6 ztratí motivaci závodit a obohatí se jenom ti, kteří konstantně dojíždějí na prvních příčkách. Stále se však hovořilo i o tom, že rozdíl mezi vítězem Velké ceny a druhým pod šachovnicovou vlajkou byl příliš malý.

O sezónu později došlo opět k lehké úpravě. Mezinárodní automobilová federace (FIA) vyslyšela hlasy ohledně malého rozdílu mezi prvním a druhým v cíli. Rozhodla o navýšení bodového zisku pro vítěze Velké ceny na 9 puntíků. V Poháru konstruktérů nedošlo k žádné změně. Ročník 1961 se tak stal jedinou sezónou, ve které existovaly dva různé bodovací systémy.

Pro účel zachování přehlednosti, FIA počínaje rokem 1962 sjednotila oba výše zmiňované systémy do jednoho. Bodová řada 9-6-4-3-2-1 se následně udržela ve Formuli 1 celých 30 let. Není divu, že s ní mnozí začínali svou pouť diváka F1.

90. léta

Triumf ve Velké ceně je něco, o co se všichni účastníci mají pokoušet stůj co stůj. A ten, komu se to podaří, má být patřičně odměněn. Zvláště, pokud zaslouženě vítězí častěji, než jeho soupeři. Nesmí se stát, aby po jednom smolném odstoupení se mu mohl jiný jezdec bodově nebezpečně přiblížit pouze konzistentními výsledky.

Z tohoto přesvědčení FIA pozměnila po třech dlouhých desetiletích bodový systém. Šlo nakonec jen o kosmetickou proměnu, která však hrála velký význam, hlavně v soubojích o mistrovský titul. Vítěz si odteď přišel na rovných 10 bodů. Zbylá pětka nejlepších v závodě nezískala nic navíc. Rozdíl mezi prvním a druhým se tak rozrostl na čtyři body.

Vedle toho FIA zrušila pravidlo o vypuštění daného počtu nejhorších výsledků pro každého jezdce.

Došlo tak ze zkušenosti z ročníku 1988, kdy sice Alain Prost posbíral celkem 105 bodů oproti 94 Ayrtona Senny, Francouz si jich však mohl započítat pouze 87. Kvůli jeho příliš skvělým výsledkům si musel odepsat tři druhá místa.

Zatímco byla Sennovi ignorována diskvalifikace z Velké ceny Brazílie a k tomu čtvrté a šesté místo z portugalské, respektive španělské Velké ceny. Díky tomu si Senna odepsal pouhé čtyři body, a rovněž v důsledku toho slavil svůj první titul mistra světa. Od sezóny 1991 se již každá Velká cena počítala do šampionátu.

Nové tisíciletí

Dominance Michaela Schumachera na počátku třetího milénia vytáčela všechny zainteresované do královny motorsportu, kteří si přáli o špetku větší vyrovnanost.

Tato frustrace dopadla i na FIA, která pod záminkou udělat boje o tituly zajímavější rozšířila bodované pozice z šesti na osm. Zároveň ponechala 10 bodů vítězi a všichni za ním si polepšili. Druhý se mohl těšit z 8 bodů, třetí z 6, čtvrtý z 5 až po osmého z 1 bodu.

Rozumný člověk si nicméně uvědomil, že tímto se sice zdramatizují průběhy šampionátů, Velké ceny však podle něj ztratily na významnosti. Pod touto chabou záminkou nemělo smysl bojovat o další vyšší pozici.

Ať už se systém 10-8-6-5-4-3-2-1, využívaný v letech 2003-2009, stal trnem v oku všem tradičně smýšlejícím fandům, pod touto bodovou strukturou se až do posledního závodu sezóny bojovalo o korunu šampiona v čtyřech případech (2003, 2006, 2007, 2008).

A nyní?

Statistici až do sezóny 2009 měli relativně lehkou práci porovnávat bodové sumy všech jezdců historie F1, zvláště těch nejbohatších. Počínaje rokem 2010 jim však FIA vypálila rybník. S nástupem dvou nových týmů a rozšíření startovní pole na 24 jezdců se také roztrhl pytel s body.

Vítěz si nyní přišel na 25 bodů. S ohledem na významnost triumfu ve Velké ceně druhý v cíli obdržel 18 bodů, třetí 15, čtvrtý 12, pátý 10, šestý 8, sedmý 6, osmý 4, devátý 2 a na desátého zbyl 1 bod.

Tento systém se z velké části udržel až dodnes. Svůj velký návrat zaznamenal v roce 2019 bonusový bod za nejrychlejší kolo, avšak pouze pro kohokoliv, kdo dojede v top 10.

Nesmí chybět zmínka o sprintech, které ve F1 debutovaly loni ve třech vybraných Velkých cenách. Loni získala body trojice nejrychlejších (3-2-1), letos celá top 8 (8-7-6-5-4-3-2-1).

Nakonec přidejme fakt, že až do loňské sezóny mohli jezdci obdržet poloviční body, pokud se nepodařilo odjet 75 % celkové distance závodu. Po frašce s názvem Velká cena Belgie 2021 se počínaje letošní sezónou zavedlo pravidlo, které v případě nedojetých závodů do časového limitu 3 hodin rozdá body podle toho, kolik čtvrtin závodu se stihlo uskutečnit.

Zdroj: Formule 1: od startu k cíli (Robert Pavelka, 2011)