Karel Häring: Tlak bude na Chorvatech. Věřím v remízu, která Česku de facto zajistí postup

Remíza nám de facto zajistí postup. Karel Häring, renomovaný sportovní novinář, se v rozhovoru pro Ruik rozpovídal o své kariéře novináře, o Slavii i o probíhajícím EURO.

V oboru sportovní žurnalistiky patříte mezi to nejlepší, co česká scéna nabízí. Kdy jste se pro tuto profesi rozhodl?

Děkuji za kompliment. Vážím si toho, i proto, že už jsem z klasické zpravodajské novinařiny před časem ,vypadl´. Já jsem se vždycky okolo sportu motal, hrával jsem hokej, fotbal, v Ostravě chodil na Bazaly asi od pěti let. Jako spousta fanoušků jsem si dělal různé výstřižky výsledků, tabulek a podobně.

Že se chci věnovat sportovní novinařině jsem se rozhodl někdy po střední škole, i když jsem to vzal trochu oklikou. K psaní o fotbale na plný úvazek jsem se dostal až v roce 2000, když jsem nastoupil do deníku Sportu.

Berete novinařinu spíše jako povolání, nebo jako koníček, který Vás baví?

Je to kombinace. Pokud by to zároveň nebyl koníček, asi se to nedá dělat dlouho, protože časově je to celkem náročná práce. Ale jak mi pár známých kdysi řeklo, je to ,dream job‘. Což je pravda, navzdory některým mínusům, protože třeba času na rodinu je určitě méně, než by člověk chtěl. Nejčastější věta, kterou doma slyšeli, byla: ,příští týden už by to mělo být volnější‘. Nebylo.

Dlouhé roky jste psal pro deník Sport, kde jste udělal spoustu rozhovorů s českými, ale i zahraničními fotbalisty. Je nějaký, kterého si vážíte více než ostatních?

Když teď opomenu ty největší české hvězdy, protože k nim bylo přece jen snadnější se dostat, tak do skupiny rozhovorů jeden na jednoho, kterých si vážím nejvíce, určitě patří Thierry Henry, Iker Casillas a Steven Gerrard.

Už po odchodu ze Sportu jsem se pak díky Vladimíru Šmicerovi a Petru Čechovi dostal k Robbiemu Fowlerovi a Johnu Terrymu, který na mě udělal velký dojem. Když jsem vedle něj stál, pochopil jsem, že se jeho spoluhráči na hřišti mohli cítit bezpečně. Má charizma. U Fowlera se mi splnil sen, byl to můj oblíbený útočník v 90. letech. I když rozumět jeho angličtině bylo hodně náročné…

Zúčastnil jste se také třech mistrovství světa i stejného počtu mistrovství Evropy. Jak to z pohledu novináře na těchto šampionátech probíhá?

Říkám tomu krásná rutina. Od prvního dne, kdy přijedete na turnaj, pracujete od rána do večera, minimálně tři články denně, ale obvykle víc. Bez volného dne, do toho cestování. Ve Francii 2016 jsme toho najezdili fakt hodně. Z Tours, kde byl tým ubytovaný, jsme autem postupně vyrazili do Toulouse, St. Etienne a Lens. Minimálně čtyři hodiny, spíš pět.

Den před zápasem tam, hned po utkání zpět, takže přijíždíte na hotel někdy okolo druhé třetí hodiny ranní. A okolo desáté už musíte být na stadionu na trénink a rozhovory. O něco volnější to je, když na turnaji není český tým. Můžete si to lépe naplánovat. Jenže zase to nemá takový ohlas v Česku.

Únavu na turnajích přebíjí to, že víte, že je o média mezi fanoušky mnohem větší zájem, články mají větší dopad. Prostě víte, že ta práce v tu chvíli má smysl.

V roce 2016 jste v redakci deníku Sport skončil. Co Vás k tomuto rozhodnutí dovedlo?

Těch faktorů bylo víc. Ale už se z toho po šestnácti letech stávala rutina. A ono vás přestane po čase bavit jezdit v sobotu odpoledne na zápas do Plzně třeba s Karvinou, který dopadne 2:0, musíte z toho vykouzlit několik článků, i když to příliš zajímavých témat nenabídne. A máte oba víkendové dny zabité.

Chtěl jsem se posunout, ale v rámci redakce se těch možností moc nenabízelo. Navíc jsem dostal nabídku z jedné zahraniční firmy, tak jsem se rozhodl pro změnu. Celkově mi to pomohlo.

Nyní píšete a vedete čtvrtletník Football Club, který čtenářům pravidelně přináší obsáhlé texty s přesahem hřiště a devadesáti minut. Jak se vlastně zrodil nápad na tvorbu tohoto magazínu?

S kamarádem Janem Kalibou, který dlouho pracoval jako sportovní redaktor Radiožurnálu a od léta 2017 je zpravodajem Českého rozhlasu v USA, jsme odebírali anglický čtvrtletník The Blizzard, který se nám právě líbil tím, že se nedržel mainstreamových témat, ale věnoval se fotbalu ze všech možných perspektiv a do hloubky.

Řekli jsme si, že bychom to zkusili taky. Pak jsme to společně s Jiřím Horou a Guillaumem Narguetem, redaktorem ve francouzské sekci Českého rozhlasu, v červnu 2017 rozjeli.

Ale také spolupracujete s anglickým magazínem FourFourTwo. Jak spolupráce probíhá?

To je hodně nárazové. Většinou je to tak, že se sami ozvou, pokud chtějí po mně něco napsat. Například jsem pro ně dělal povídání s Karlem Poborským o jeho slavném gólu, ze všech možných úhlů. Naopak v případě The Blizzard to většinou funguje tak, že navrhnete téma, a pokud se líbí, můžete jej napsat. Teď jim jeden text dlužím, musím to přes prázdniny dohnat…

Jste příznivcem nějakého týmu? Ať už českého nebo zahraničního?

U českých klubů se o tom složitě mluví, ale každý novinář někde vyrůstal a fandil nějakému klubu. Jsem z Ostravy, takže jako kluk jsem fandil Baníku. Ale tím, že jsem nastoupil do pražské redakce Sportu, tak jsem se ke psaní o Baníku dostal jen velmi zřídka, což jsem bral jako výhodu. V zahraničí je to Liverpool.

Domácí scénu v posledních letech jednoznačně ovládla pražská Slavia. Čím si její dominanci vysvětlujete?

To je na hodně dlouhou debatu. Základ je, že se jí po těch šílených letech, kdy byla na pokraji sestupu a kolapsu, podařilo stabilizovat finanční stránku. Vsadila na správné lidi, ať už to byli trenéři Jaroslav Šilhavý nebo teď Jindřich Trpišovský, nebo na sportovní ředitele. Nejprve Jan Nezmar, kterého nahradil Jiří Bílek.

Pokud bych to měl shrnout třeba v porovnání se Spartou, tak ani Slavia se nevyvarovala chyb, ale dokázala se z nich poučit. V současnosti také lépe hospodaří a celkově funguje skvěle. Český fotbal potřebuje, aby se dvěma třem velkým klubům dařilo a byly odskočení od zbytku. Vyrovnanost nepřináší kvalitu, je to známka opaku.

Daří se ji ale i na evropské půdě. Dvakrát čtvrtfinále Evropské ligy, jednou skupina Ligy mistrů. Bude muset vedení spolu s Jindřichem Trpišovským a jeho realizačním týmem v létě řešit „problém“ v podobě velkého zájmu o jejich kostru týmu?

To asi bude. Tak jako se to děje u většiny týmů, které se v Evropě výrazněji prosadí. Je to přirozený vývoj. Fotbal je byznys. Pokud se nebavíme o těch nejlepších a nejbohatších klubech, musí prodávat. To zásadní, ale zároveň nejtěžší, je najít balanc mezi ekonomickou stránkou a kvalitou kádru. Slavia určitě není v pozici, aby prodala každého, na koho přijde slušná nabídka, každopádně k pár prodejům dojde.

Kdo všechno podle Vás v létě Eden opustí?

Tím, že už nejsem v novinách, tak nemám nepřesnější informace. Ale z toho, o čem se píše, tak mezi nejpravděpodobnější vidím odchody Petera Olayinky, Abdallaha Simy, i když u něj to může mít složitější, a brankáře Ondřeje Koláře.

Důležitou roli bude hrát také aktuálně probíhající EURO. Může se pro některé hráče stát buď odrazovým můstkem na cestě do zahraničí, nebo to také může případný přestup překazit?

Najdeme případy obou možností, ale těch prvních je víc. Když se vám povede EURO a tým dojde minimálně do čtvrtfinále, upoutá to velkou pozornost. Stačí si vzpomenout, do jakých klubů přestupovali čeští hráči po úspěchu na EURO 1996. Karel Poborský do Manchesteru United, Patrik Berger do Liverpoolu, Radek Bejbl do Atlétika Madrid.

Vstup do šampionátu našim hráčům vyšel, zdolali domácí Skotsko 2:0 po brankách Patrika Schicka. Jak se Vám výkon českých reprezentantů líbil?

Asi neřeknu nic nového, když zmíním, že výsledek byl lepší než hra. Ale zásadní jsou tři body, které mohou přinést víc klidu po nepřesvědčivé přípravě. Málokdo bývá na turnaji v top formě už na startu. Výjimkou je třeba Itálie, ale když si vzpomenu na Francii na mistrovství světa 2018 nebo na Portugalsko na EURO 2016, oba týmy se rozjížděly velmi pozvolna.

Druhý gól Patrika Schicka byl dokonalý, je možné, že to bude také nejhezčí gól mistrovství.

Asi moc hezčích gólů nepadne, ale i kdyby nějaké ankety poté nevyhrál, tak se určitě zapsal do historie, a jakmile se budou dělat různé dokumenty nebo pořady o EURO 2020, vždycky tam bude. Podobné momenty žijí opravdu dlouho. Tak jako lob Karla Poborského, který jsem zmiňoval.

Výborným výkonem se prezentoval také brankář Tomáš Vaclík. Je si vědom, že nyní může zabojovat ještě o jedno zahraniční angažmá?

Určitě ví, že si může hodně vylepšit vyjednávací pozici, kterou má i tak dobrou, protože bude zadarmo. Myslím, že se bude rozhodovat mezi dvěma cestami. Buď půjde do klubu s ambicemi pravidelně chytat, nebo si jej může angažovat některých z opravdu velkých evropských klubů jako zkušenou, vyzrálou dvojku.

Z toho, co jsem slyšel, tak o něj zajímají minimálně dva evropští giganty, a tím nemyslím Real, o kterém se mluvilo. Tomášovi je 32 let. V jeho věku by rozhodnutí pro druhou variantu, i za cenu toho, že se do branky nedostane tak často, stálo za úvahu. Získáte mnoho kontaktů, které můžete po skončení kariéry využít.

Úvodní duel se povedl i často fanoušky kritizovanému Lukáši Masopustovi. Udrží si místo v základní sestavě, nebo se v dalších zápasech dočkáme změny a v zahajovací jedenáctce bude nastupovat Adam Hložek?

Řekl bych, že na Chorvatsko si ho udrží, ale bude se rozhodovat před každým zápasem. Adam Hložek naznačil jako střídající, že už se cítí v pohodě. Na druhou stranu, stále nemá tolik zkušeností s velkým fotbalem jako Lukáš Masopust a třeba mu bude role žolíka v této fázi vyhovovat.

V pátek na nás čeká výběr Chorvatska. Jaký průběh očekáváte a myslíte, že si zajistíme účast ve vyřazovací části?

Tlak bude na Chorvatech, kteří sice mají větší individuální kvalitu, ale český tým umí být velmi dobře organizovaný a výchozí pozice určitě hraje v jeho prospěch. Chorvaty moc často nesleduju, ale i z toho, co jsem četl, to vypadá, že už nejsou na úrovni z MS 2018. Třeba se pletu, nicméně věřím v remízu, která Česku de facto zajistí postup.

Skupinovou fázi zakončíme s Anglií, jedním z favoritů na celkové vítězství. Může podle Vás tým Garetha Southgatea vystoupat až na vrchol?

Může, protože má tým nabitý skvělými hráči. Na druhou stranu, Anglie a EURO nikdy moc nešlo dohromady. Je to spíš plejáda zklamání, proto jsem opatrnější, byť bych jí výraznější úspěch přál. Výhodou současného výběru je, že za ním stojí i média (začalo to už na MS 2018), což v minulosti nebývalo zvykem a přehnaná očekávání i kritika semlely mnohem zkušenější borce.