Jezdil s kamionem, vedl hospodu. Nějak se živit musím, říká vicemistr Evropy 1996 Radek Drulák

Patří mezi luxusní střelce českého fotbalu, dvakrát se stal ligovým králem, za Olomouc, Cheb a Drnovice a rakouský FC Linec nastřílel 153 gólů. Byl členem stříbrného českého týmu na EURU 1996. Po skočení velice úspěšné kariéry se musí Radek Drulák živit různě. Jak se dá.

Co dnes dělá? „Žiju poklidným životem, chodím do zaměstnání a užívám si hezkých chvil. Věnuju se manželce, rodinnému baráku a zahradě. Pracuju jako administrativní síla ve firmě, která obchoduje s plyny, propan, butan, metan. Stáčíme je do lahví a rozvážíme,“ odkrývá Drulák, čemu se věnuje.  

Fotbalu se naopak moc nevěnuje, i když na jaře ještě trénoval vesnický klub Bohuňovice v olomoucké krajské soutěži. „Na dalším působení jsme se nedohodli,“ prozrazuje. „Sokol Bohuňovice jsem převzal předloni v 1.A třídě a postoupili, v loňské sezoně, která se nedohrávala kvůli koronavirové pandemii, skončili pátí. Docela úspěch,“ chlubí se.

Prodloužení angažmá mu to však nezajistilo. „Funkcionáři měli jiné představy, odůvodnění znělo, že už nemám hráčům co dát. To jsem ale nepochopil. Stejně jako hráči a někteří z výboru. Psali mi i novináři, co se stalo, že to není normální,“ krčí bezmocně rameny.

Nechal se ukecat
Přitom trenérskému povolání se usilovně bránil. „Oni mě ukecali,“ obhajuje se, že změnil názor. „Přede mnou Bohuňovice vedl bývalý spoluhráč Roman Sedláček, jenž převzal nyní olomoucký dorost. Volal mi, jestli bych tam šel. Moc se mi nechtělo, ale domluvili jsme se. První rok byl perfektní, prohráli jsme jen jednou v závěru, když bylo už po oslavách,“ popisuje.

„Trenérské ambice jsem jinak skutečně neměl,“ ubezpečuje. „Jediná předchozí štace byla v Rakousku, kde jsem pracoval. Přemluvil mě majitel klubu ASKÖ Oedt z předměstí Lince Franz Grad, mužstvo hrálo na úrovni naší divize. Znal mě z doby, kdy jsem kopal rakouskou ligu za FC Linec (v roce 1997 – pozn. red.).

Když jsem pak jezdil s kamionem, opět jsem ho potkal. Vlastní jednu z největších speditérských firem v Rakousku, zaměstnával mého syna a dal práci i mě. Včetně trénování. Říkal, že takový fotbalista nebude jezdit kamionem a platil mě šest let v období 2012-2018,“ odhaluje vztah k rakouskému zaměstnavateli.  

Ale ani to neskočilo krásným koncem. „Byl jsem vyhozen, když jsme byli na druhé příčce,“ nechápe dodnes. „Majitel chtěl za každou cenu postupovat, nahoru šel jen jeden,“ uzavírá Drulák i tuto kapitolu. Ale nelituje.

„Přiznávám, že mě to ani nebavilo. Za EURO 1996 jsme dostali nějakou třídu, nejvyšší – profi licenci, jsem si ale neudělal. Nechtěl jsem. Být každý den na hřišti a zlobit se s hráči, to mě opravdu nelákalo,“ ubezpečuje. 

Byl i hráčským agentem
U fotbalu se pokoušel zůstat jako hráčský agent. „Když jsem v 90. letech minulého století začínal, nebylo nás mnoho. Zdeněk Nehoda, Paul Paska, Pavel Zíka, krátce Franta Straka a Venca Němeček,“ vrací se o desítky let proti toku času.

„Rozjíždělo se to dobře, spolupracoval jsem s Jirkou Hamalem, který zastupoval hokejisty. Měli jsme firmu napůl. Měl jsem podepsané například oba Hubníky,“ odhaluje, jaké nabral zajímavé klienty.

Ale dobrý rozjezd se zasekl. „Pak mi kolegové začali hráče přetahovat, jejich gangy, když to tak řeknu, našim hráčům dávaly tučné odměny, aby k nim přešli, já neměl sto tisíc na úpis, aby zůstávali u nás,“ stěžuje si. „Navíc ředitel Sigmy Olomouc Jirka Kubíček hráčům zakázal, abych je zastupoval. Sám nevím proč, snad jsem pro olomouckou slávu něco vykonal. Šlo to do kytek, tak jsem to ukončil,“ přijal zásah osudu.

Přišel však ještě jeden pokus. „K práci agenta jsem se vrátil ještě jednou s místopředsedou za Moravu Zdeňkem Zlámalem, který vlastní Prostějov,“ našel Drulák silného partnera. Výhoda to však taková nebyla.

„Požadavek, abych si na sebe hned vydělal, splnit hned nešel,“ odkrývá úskalí spolupráce. „Chtělo to nějaký čas. Nabrali jsme hráče, ale bylo mi vyčítáno, že moc neprodávám a nejsou zisky. Nevysvětlil jsem mu, že koupím jablko a hned ho sežeru. To přeci nejde.

Vezměte si i ten paradox, založili jsme firmu a on nechal podepsat svého syna Zdeňka, jenž chytal za více prvoligových klubů včetně Slavie a Sparty, i v zahraničí ve Sport Investu u Pavla Zíky. To nedávalo smysl. Neměl jsem na to žaludek,“ definitivně už opustil tuto profesi.

Usedl za volant
Nějakou dobu jezdil s kamionem. „Najala mě olomoucká firma J.M.I.T.,  kde syn začal dělat dispečera. Potřebovali šoféra na převezení dvanácti tunového nákladu do Lucemburska. Docela mě to zajímalo, splnil jsem si vlastně dětský sen. Na větší auťák jsem si však netroufl, z toho jsem měl už strach,“ nepovažuje Drulák toto období za vysloveně ztracené.

Následovala zkušenost s vedením hospody. „Šlo o vysloveně rodinný podnik ve vesnici Mezice kousek u Olomouce,“ říká. „Já, manželka a pomáhali nám syn a neteř. Měli jsme trochu jiné představy. Strávili jsme v hospodě 365 dnů v roce. Vařit nemělo smysl, na jídlo nikdo přes den nepřišel, pátky a soboty sice narváno, ale během týdne jenom prdlačky, ztráta času,“ neviděl v tom budoucnost.

Reprezentanti mu nadávali
Vyslovený krach to ovšem nebyl. „My to naštěstí prodali i s mírným ziskem, než za kolik jsme hospodu koupili. Stál o ni jeden starousedlík, dohodli jsme se. Ale žádný velký vývar, skoro šul nul, jestli jsme za dva roky života v začouzeném prostředí trhli sto tisíc, tak to víc nebylo,“ nebyla to investice, která by ho poslala do kapitálového přepychu.

Na fotbal nyní nechodí. „Mám to na Sigmu dvacet minut chůze, ale neláká mě to,“ nezastírá. „Nelíbí se mi, jak s námi bývalými hráči zametli. Nestojíme jim ani za to, aby nám dali slušná místa. Sedíme v rohu jak pitomci. Vedle mě bratři Fialové, Láďa Kučerňák, Dan Matuška, brankář Jirka Doležílek,“ vypočítává.

Nevadí mu ani, že mu nevolají novináři a nežádají o zasvěcené odborné postřehy.  „Vůbec po to netoužím,“ ujišťuje. „Navíc znáte moji hubu, když se mi něco nelíbí, tak to naplno řeknu. Když jsem kritizoval hráče, kteří bojovali o postup na ME 2012 a hráli hrozně, ale pak jim to vyšlo, vulgárně mě uráželi.

To nemám zapotřebí. Vylezli z letadla jak banda vandráků a šili do mě. Udělali sami ze sebe osly, byla to hrozná ostuda. Na druhé straně se mě spousta lidí zastalo. Já nyní nemám na koho chodit, osobnosti nejsou. Fotbal je nudný, tleská se už, když se kope roh. Není to žádná podívaná…“