Jak vypadá rasistické peklo? To předvedli fanoušci Beitaru Jeruzalém před sedmi lety

Beitar Jeruzalém je tradičním židovským klubem v Izraeli. Jeho fanoušci jsou zarytí a tvrdošíjní pravicoví fanatici a to se se projevilo i v roce 2012. Klub si dovolil přivést na hostování dva muslimské hráče původem z Čečenska, což rozpoutalo nemalé peklo.

„Tady jsme, nejvíce rasistický tým v celém Izraeli,“ ozývá se občas z ochozů během domácích utkání Beitaru Jeruzalém. Doposud bývá klub označovaný jako vůbec ten nejvíce rasistický dokonce na celém světě. V roce 2012 se však klub rozhodl učinit poměrně radikální a hlavně překvapivý krok. Jaký? Poprvé ve své klubové historii přivedl dva muslimské hráče, oba byli původem z Čečenska a přišli do klubu pouze na hostování.

Klubové vedení chtělo skoncovat s rasismem a doufalo, že fanoušci přivítají s láskou každého, kdo bude za jejich milovaný klub bojovat. To se však nestalo. Jeden z fanoušků se nechal slyšet, že s křesťany nemá nikdo z Beitaru problém, ale s muslimy je to prý něco jiného. „Křesťané se na hřišti jen pokřižují, což je pro nás nejspíše méně bolestivé než muslimské klečení,“ pokračoval fanoušek.

Příchod dvou muslimů tak vyvolal největší rasistickou kampaň, kterou kdy izraelský fotbal poznal. Ta byla vedená radikální fanouškovskou základnou pod názvem „La Familia“. Příznivci této základny například zpívali během tréninků svého týmu izraelskou hymnu, která je textově zaměřená na naději Židů do budoucnosti, a neobvyklé nebyly ani pokřiky, že vedení nepřivedlo do týmu fotbalisty, ale pouze muslimy.

Oba hráči museli snášet urážky či nadávky s náboženským i rasovým podtextem. „Samozřejmě, že každý muslim není terorista, ale co tím chci říct? Nepřivádějte je do našeho týmu,“ vyjádřil se další z fanoušků Beitaru, proč tak horlivě protestovali. Během tréninku doslova základna La Familia volala po válce. To se samozřejmě přeneslo i do utkání. Dokonce to došlo tak daleko, že fanoušci Beltairu zapálili tréninkové centrum klubu.

Vedení klubu si to při příchodu dvou hráčů představovalo poměrně jinak. „Příchod těchto dvou hráčů je pro nás důležitější než dosažení profesionálních úspěchů v této sezoně,“ prohlásil předseda klubu Itzik Korenfine po podpisu dvou muslimů.

Co však bylo zajímavé? Když jedna z muslimských posil, Zaur Sadayev, vstřelila svůj první gól hned v prvním utkání. Jednalo se o historický moment, jelikož to bylo poprvé, co v dresu Beitaru skóroval muslim. Reakce fanoušků? Někteří slavili, ale spousta jich na protest proti vstřelené brance muslimem odešla.

Po vstřelené brance se navíc v ochozech objevily transparenty, na nichž stály nápisy „Beitar zůstane navždy čistý“ a „70 let principů,“ které odkazovaly na židovskou tradici a minulost klubu.

Na druhé straně stadionu však seděli lidé s poměrně jiným názorem. Mezi nimi byl například Reuven Rivlin, jenž je od roku 2014 prezidentem Izraele, a spolu s ním i několik dalších politiků.

„Viděl jsem, co se děje na východní straně stadionu. Viděl jsem, že to není dobré a říkal jsem lidem v mém okolí, že mlčením toto chování legitimizujeme. ‚Dávejte pozor, jste lídři naší společnosti i vlády,‘ řekl jsem jim. Stejně to přehlíželi, aby nerozhněvali dav,“ vzpomíná dnešní izraelský prezident na tento moment.

Ani jeden z muslimských hráčů však v klubu dlouho nesetrval. Sadayev odehrál pouze sedm utkání, v nichž vstřelil jednu zmíněnou branku, druhý hráč Kadiyev nastoupil pouze jednou.

V roce 2015, přesněji v říjnu, však vzrostla nová vlna násilností napříč celým Izraelem mezi Židy a Araby. V rámci toho se fanouškovská základna La Familia samozřejmě angažovala také.

Fandové Beitaru tedy vtrhli do ulic Jeruzaléma, pochodovali nimi. Někteří skandovali hesla jako „Smrt Arabům,“ někteří dokonce zacházeli tak daleko, že přímo vyhledávali Araby, aby na ně mohli zaútočit a napadnout je.

Samozřejmě politická i náboženská situace v Izraeli je vyhrocená už velice dlouhou dobu a má své kořeny v dávné minulosti. Takže konflikty mezi Araby a Židy jsou, dá se říci, dlouhodobě na denním pořádku napříč Izraelem obecně.

Přesto se nabízí otázka, zda-li skutečně do fotbalu patří tento typ extremismu a jestli už to není trochu příliš? Přeci jen, často jsme svědky toho, že fotbal spojuje a takové příběhy vídáme často. V tomto případě je tomu však naneštěstí obráceně.