Ivan Hlinka: Vynikající hokejista, ještě lepší trenér! První evropský kouč v NHL a jedna z největších legend našeho hokeje

Rok 1950 byl jedním z nejdůležitějších v rámci hokejové historie Československa a později i České republiky. V Mostě se totiž narodil Ivan Hlinka, jedna z největších legend našeho hokeje. Fantastický hráč i fantastický trenér, který by 26. ledna 2020 oslavil již 70. narozeniny. Pojďme si připomenout jeho velkolepou kariéru!

S hokejem začínal Ivan Hlinka v šesti letech v Litvínově. Již odmala prokazoval obrovský talent, proto se již v 16 letech začal prosazovat do A-týmu severočeského klubu. Debut si odbyl 14. prosince roku 1966 proti Pardubicím a ve zbytku sezony se dokázal hned čtyřikrát gólově prosadit. Nicméně ve své druhé sezoně už začal zářit naplno. V 18 letech zakončil ročník 1967/68 s 15 góly na kontě, byl tak třetím nejlepším střelcem Litvínova.

Jeho výkonnost měla stále jen rostoucí tendenci. Ve své třetí sezoně mezi dospělými nasázel branek hned 21. Čtvrtá sezona (1970/71) pro něho však byla zlomová. Nejdříve se coby devatenáctiletý mladík poprvé ukázal v reprezentaci Československa. Ve 20 letech se pak stal kapitánem Litvínova a poprvé se stal nejlepším střelcem klubu, kterým od tohoto ročníku byl každou sezonu až do roku 1978!

Když se navíc Litvínovu v sezonách 1975/76 a 1976/77 příliš nedařilo, měl Hlinka na svědomí více 25 % vstřelených gólů svého týmu. V rámci nejvyšší československé soutěže zažil z individuálního hlediska nejlepší ročník v sezoně 1974/75. Ve 44 duelech nasázel skvělých 39 branek a celkově ovládl bodování soutěže, když nasbíral neskutečných 78 bodů.

Na severu Čech vydržela hokejová legenda do roku 1981. Za tu dobu v československé lize odehrál 544 zápasů a nastřílel skvělých 347 gólů! Podařilo se mu vstřelit přes 20 hattricků. Zkrátka to byl neskutečný hráč a nešlo se tak divit, že jeho další kroky mířily do zahraničí. Ve svých 31 letech zamířil do Vancouveru Canucks.

Kanadu si však příliš dlouho Ivan Hlinka neužíval. Vydržel zde totiž pouze dva roky. Nicméně hned ve své první sezoně dokráčel s Vancouverem do finále Stanley Cupu a společně s Jiřím Bublou byli vůbec prvními hráči z Československa, kterým se to podařilo. Vyhrát se jim sice nepodařilo, nicméně úspěch to byl i tak velkolepý. Navíc oba patřili mezi první Čechoslováky, kteří hráli v NHL legálně s povolením našich státních úřadů.

Během dvou let v zámoří si rodák z Mostu udělal skvělou vizitku. Odehrál 137 zápasů a nasbíral 123 bodů (42+81). Navíc byl až nevídaně málo trestaný. Dvouminutový trest si vysloužil průměrně jednou za deset utkání. Zkrátka skvělé jméno za sebou Hlinka zanechal. Kvůli zdravotním potížím se zády se nicméně musel vrátit do Evropy. Kariéru dohrál ve švýcarském týmu EV Zug a ukončil ji v roce 1985 ve svých 35 letech.

Podíváme-li se na jeho individuální úspěchy během klubové kariéry, tak zjistíme, že v sezonách 1974/75 a 1977/78 byl nejlepší nahrávač v československé lize. Během ročníku 1974/75 byl vůbec nejproduktivnějším hráčem a v roce 1978 pak získal Zlatou hokejku.

Když se pak podíváme na Hlinkovu hráčskou kariéru v reprezentaci, tak je snad ještě úspěšnější než byla ta klubová. Jak bylo výše zmíněno, v dresu Československa si poprvé zahrál ve svých 19 letech a než s reprezentačním hokejem sekl, posbíral neskutečných 14 medailí!

Zúčastnil se hned 11 mistrovství světa a z každého si odvážel domů medaili. Tři zlaté (1972, 1976 a 1977), pět stříbrných (1971, 1974, 1975, 1978 a 1979) a tři bronzové (1970, 1973 a 1981). Dvakrát byl i na zimních olympijských hrách a rovněž nejel domů bez medaile. V roce 1972 vezl z japonského Sappora bronz, o čtyři roky později domů přivezl stříbro z Innsbrucku.

Poslední reprezentační medaili získal v rámci Kanadského poháru, který se konal v roce 1976. S týmem Československa dokráčel až do finále, kde však naši podlehli ve finále Kanadě 5:4 po prodloužení.

V letech 1977 až 1980 byl Ivan Hlinka kapitánem reprezentace. V dresu Československa celkově odehrál 256 zápasů a nastřílel až neskutečných 132 gólů! Zkrátka fantastická bilance.

Prakticky ihned po konci hráčské kariéry se vrhl Hlinka na tu trenérskou. V roce 1985 šel do „svého“ Litvínova, kde dvě sezony dělal asistenta pod trenérem Důmem. Během tohoto období musel znovu nazout na nohy brusle a nasadit si dres. V sezoně 1986/87 byl Litvínov v krizi a byl poslední v tabulce. Když poprvé naskočil na led, odstartoval osmizápasovou šňůru bez porážky. Celkově v daném ročníku odehrál 19 utkání a nasbíral fantastických 23 bodů.

V roce 1987 se však již stal hlavním trenérem severočeského klubu. Hned v první sezoně dotáhl své mužstvo do vyřazovacích bojů. Stejně tak v sezoně druhé. Během prvních dvou let přivedl do týmu několik mladých hráčů, kteří se později stali tahouny nejen Litvínova. Ve své třetí sezoně si na půl roku odskočil trénovat do Freiburgu, aby se vrátil a dostal klub svého srdce do semifinále. V daném ročníku vynikl talentovaný Robert Reichel, který nasázel 48 gólů a po sezoně se stěhoval do zámoří.

V roce 1991 se Litvínov dostal dokonce do finále play-off, jenže tam padl s Duklou Jihlava, která tehdy získala svůj poslední titul. Tým byl poskládán z hráčů, kteří se později stali legendami či minimálně ikonami – Robert Lang, Martin Ručinský, Josef Beránek či Jan Čaloun. Na severu Čech vydržel Hlinka v pozici trenéra do roku 1994.

Koučem reprezentace se Ivan Hlinka stal ještě v roce 1991 a v následujícím roce ještě s týmem Československa dokázal získat bronzové medaile na domácím mistrovství světa, které se konalo v Praze a Bratislavě. V roce 1992 však dovedl Československo také k medaili na zimních olympijských hrách, které se konaly ve Francii a opět se jednalo o bronz.

Po rozdělení pak získal bronz se samostatným týmem České republiky na mistrovství světa v roce 1993, nicméně další rok byl v té době nejhorší v naší tehdejší historii. Na mistrovství světa skončila naše reprezentace až sedmá, na olympiádě v Norsku pátá. Právě po tomto neúspěchu Hlinka v roli trenéra reprezentace poprvé skončil.

Následně se stal rodák z Mostu generálním manažerem Litvínova a také se dostal do čela vedení hokejového svazu. Po třech letech se však k reprezentaci opět vrátil a zřejmě sám netušil, že zažije zřejmě největší úspěch své kariéry.

V roce 1997 na mistrovství světa ve Finsku sice Česká republika získala „pouze“ bronz, nicméně rok 1998 se stal pohádkovým a zapsal se do dějin celého státu jako jeden z nejvýznamnějších. Tým, který byl z jedné třetiny tvořen odchovanci Litvínova, dokázal pod Ivanem Hlinkou dojít až pro zlaté medaile na ZOH v Naganu!

Na mistrovství světa konané ve stejném roce pak sice Česká republika opět skončila bronzová, nicméně v roce 1999 jsme se stali mistry světa a započali jsme tak úspěšnou cestu za zlatým hattrickem! Hlinka se stal prvním člověkem v naší hokejové historii, který zlato získal jako hráč i jako trenér. V daném roce byl rovněž Ivan Hlinka oceněn prezidentem Václavem Havlem, který legendě nejen litvínovského hokeje udělil Medaili za zásluhy III. stupně.

Tím však ještě nic nekončilo. V únoru 2000 se mostecký rodák rozloučil s reprezentací a na konci sezony se stěhoval podruhé v životě do zámoří, tentokráte však v roli trenéra. Do role hlavního kouče si jej vybral Pittsburgh Penguins, kde měl pod svým velením mnoho hráčů z České republiky. Mezi ně patřili Jaromír Jágr, Robert Lang, Martin Straka, Jan Hrdina, Josef Beránek, Jiří Šlégr, Roman Šimíček, Michal Rozsíval, František Kučera, Josef Melichar či Milan Kraft.

Výjimečné na tom bylo především to, že se Hlinka stal vůbec prvním Evropanem, který se kdy v NHL stal hlavním trenérem některého z týmů. A první sezonu si vůbec nevedl zle. Dovedl tým do finále východní konference, což byl nejlepší výsledek za dlouhé roky. Nicméně před druhou sezonou se klub zbavil Jaromíra Jágra, což Hlinkův celek oslabilo a týmu z Pensylvánie se nedařilo. I kvůli tomu byl Hlinka v průběhu sezony propuštěn.

V letech 2001 až 2002 působil Hlinka v roli generálního manažera reprezentace České republiky. Po olympiádě v Salt Lake City se však přesunul do role trenéra v ruském Omsku. A v roce 2002 se dočkal uznávaný hokejový stratég dalšího uznání. Byl totiž uveden do Síně slávy IIHF. O dva roky později byl zvolen Hokejovou legendou České republiky a v anketě o nejlepšího domácího hokejistu století skončil pátý.

V roce 2004 je také naposledy jmenován do role hlavního trenéra naší reprezentace. V květnu podepsal smlouvu na tři roky. Nicméně nestihl ani první reprezentační akci se svým týmem, neboť v srpnu tragicky zahynul na následky autonehody. Jednalo se o obrovskou tragédii a v celé České republice jakoby se zastavil čas. Náš malý stát navždy ztratil svého hrdinu, který se však navždy zapsal do historie.

Čím však byl Ivan Hlinka natolik výjimečný a jedinečný? V první řadě, dokázal hráče skvěle namotivovat a správně pobláznit, v dobrém smyslu. Ani v nejvypjatějších situacích nějak nepanikařil, spoléhal na svou intuici. Evidentně velice rád riskoval a hodně spoléhal především na svůj úsudek. Co na pak bylo zvláštní, tak nedával přílišný význam nějakým větším taktickým přípravám. Hráčům na ledě nechával volnost a neřešil úspěch či neúspěch. To se koneckonců minimálně v reprezentaci také v dobrém projevovalo.

Rodák z Litvínova měl navíc obrovské charisma. Zdálo se, jako by byl vyvolený. Uměl se smát, byl však také přísný. Jednal férově a nikdy se s hráči nebratříčkoval. Své svěřence si uměl získat tak, aby jej následovali a šli za ním. Dokázal tým stmelit, aby táhl za jeden provaz. Uměl být neuvěřitelně lidský. A když něco nevyšlo? „Hlavně se z toho nepos…,“ pravil by.

Jakkoliv hokej miloval a žil ním, byl obrovský srdcař, vždy si dokázal udržet nadhled. Přesto však neuměl prohrávat. Byl to zkrátka rozený vůdce a šéf. Proto dělal kapitána Litvínovu již ve dvaceti letech, proto dokázal uspět jak v hráčské, tak trenérské kariéře. Proto v Litvínově vybudoval takovou hokejovou školu, z které těžily ještě několik let po jeho smrti. Prostě to byla ohromná osobnost a legenda. Taková, jakou se již zřejmě nikdy nepodaří nahradit ani napodobit.