Hraju, protože mě to baví, těší Jiřího Štajnera fakt, že stále může hrát za Arsenal Česká Lípa

Bylo mu jedno, jestli hraje amatérské zápasy pro zábavu, nebo nastupuje pod tóny státní hymny k mezistátním duelům, bojuje v evropských pohárech či o mistrovský titul. Rozdíly Jiří Štajner, trojnásobný šampion české ligy a mnohonásobný reprezentant, moc nerozlišoval. A ani léta ho nezměnila.

V květnu oslaví 45. narozeniny a pořád má registraci aktivního hráče v divizním klubu Arsenal Česká Lípa. Vrstevníci, o rok mladší Jiří Jarošík má jako kouč angažmá ve Slovinsku, téměř o čtyři Radoslav Kováč vede prvoligovou Opavu. „Mně pořád baví fotbal, běhat mezi mladými,“ odhaluje Štajner své sportovně-životní krédo. „Kdyby mě to nebavilo, tak už nehraju,“ prohlašuje.

Věk a dosažené pocty se však projevují. „Někdy tedy víc šéfuju, ale tak to v mém věku je,“ připouští. „Někteří spoluhráči jsou o dost mladší, mohli by to být i moji synové,“ nevyvrací.

„Na předchozí štaci ve Mšeně v Jablonci mi občas někdo řekl dědku, ale to beru úplně v pohodě. V České Lípě zatím ne, asi mě mají v úctě, ale já to nijak nevyžaduju. Jsem rád, že můžu mezi nimi být, jsem jedním z nich,“ zdůrazňuje.

A pozice trenéra? „Přejít na trenéřinu mě zatím nijak nelákalo, zatím hraju,“ nehrne se na lavičku. „Asi to musí přijít samo, jako všechno v životě,“ přemítá.

„Jestli letos skončím, nebo se ještě něco někde rozeběhne, se uvidí. Pak na ni třeba přejdu. Nikdo po mně zatím netoužil. A nevadilo by mi, kdybych začal od menších klubů, nemusím hned skákat někam hodně vysoko,“ nebrání se ovšem ani novým zkušenostem.

Konec aktivní kariéry je skutečně otázkou dne, amatérské soutěže v koronavirové pandemii neprobíhají. „Co se dá nyní dělat?“ klade si Štajner otázku. „Běhám, občas potrénuju, individuálně samozřejmě,“ odhaluje.

„Covidem jsem nejspíš prošel, nebylo to nijak vážné, bolela mě hlava a v krku, asi to bylo ono. I když teploty jsem neměl. Já to ale nějak neřešil, nic jsem nezjišťoval,“ bere s nadhledem i tuto situaci.

Možnost udržovat si kondici přece jen objevil. „Naštěstí byla po delší době docela tuhá zima, zamrzly rybníky, u nás v Krásné Studánce, kde žiju, jich máme několik,“ pochvaluje si přízeň počasí.

„Malých, ale i docela velkých. Žádná plivátka. Jablonecká přehrada, liberecká přehrada, jen si vybrat. Tak jsem hrál opět hokej, jako zamlada,“ prozrazuje, že býval klasický ´obojživelník´.

Hrál hokej i závodně. „U nás v Senohrabech jsme měli klub,“ vrací se do žákovských let a do místa rodiště. „A ne, že jsem jen tak bruslil, já především chytal. Snad mi to i šlo,“ vyzrazuje.

Kdyby ho slávističtí skauti nezlákali do červeno-bílého dresu, v síni slávy NHL v Torontu by se jeho jméno vedle Dominika Haška či Vladislava Treťjaka však asi neskvělo. „To asi ne, zas tak dobrý jsem nebyl…“ praví skromně.

Fotbal mu šel rozhodně líp, proto se pro něj rozhodl a začal se mu věnovat víc. „A asi jsem udělal i dobře,“ nepopírá. „Hokej jsem pustil z hlavy. Jen občas jsem se na brusle postavil, spíše při nějakých zvláštních příležitostech. Vzpomínám si na jeden srandamač v Německu při mém angažmá v Hannoveru, kdy jsme se střetli s místními hokejisty. Nastoupil, kdo uměl bruslit, ale moc nás nebylo. Trošku jsme si jen tak zablbli, šlo o charitu,“ říká.

Nyní hraje za Arsenal, možná se mu splnil dětský sen hrát za klub tak slavného jména, i když jenom v českolipských podmínkách. „Já nikdy takové sny neměl,“ mává však rukou.

„Hrát za londýnský Arsenal, poznat anglickou Premier League. Já byl spokojený, když jsem někde hrál, dělal to, co mě baví. Stačilo mi, když jsem o víkendu za někoho nastoupil. Jak už jsem řekl, přišlo to tak nějak samo. Ale v Německu to nebylo nepříjemné, to ne,“ nepopírá.

Kariéru měl však hodně úspěšnou. Zahrál si za českou reprezentaci, získal tři mistrovské tituly, dva s Libercem, jeden se Slavií. „Určitě si vážím víc těch v Liberci,“ probírá.

„Ve Slavii (ročník 1995/1996 – poz.red.) jsem byl mladý kluk, odehrál jen tři zápasy, nebyl jsem pevným článkem sestavy, jako při obou titulech v Liberci. Při prvním (ročník 2001/2002 – poz.red.) jsme měli asi lepší mančaft, druhý (2011/2012 – poz.red.) byl víc překvapivý, kdy jsme se dotáhli na Spartu, na níž jsme už ztráceli dost bodů a nakonec jsme přetlačili i Plzeň. Měla dobrý tým a ještě k tomu nějaké tlaky, o nichž se mi nechce hovořit,“ uvědomuje si, že fotbalové výsledky se utvářejí i jinde než na hřišti.

Zápasy bývalých zaměstnavatelů sleduje. „V televizi se podívám, na VIP tribunu proti Leicesteru jsem se netlačil…“ říká. „Bydlím v Liberci, proč jezdit do Prahy. Když byl ovšem ředitelem Honza Nezmar, tak jsem ho poprosil o lístky, byl jsem v Edenu na Lize mistrů proti Dortmundu a Barceloně. To jsem si nenechal ujít. Domácí liga mě tolik neláká, navíc hraje se o víkendu, to hrajeme, nebo mám po utkání a já si rád odpočinu,“ pořád dává přednost vlastním aktivitám.

Jeho kariéra se však mohla nahnout. Po získání titulu se Slavií a slavném postupu do semifinále Poháru UEFA, na němž se osobně podílel, z velkého fotbalu vypadl, šel kopat nižší soutěž za Louňovice. „Já tehdy nějak slavný nebyl,“ vrtí hlavou.

„Sice jsem byl v áčku Slavie, ale odkopal jen pár zápasů. Ve Slavii jsem měl smlouvu, ale šel jsem na hostování do Českých Budějovic, kde se to moc nepovedlo, kde mě trenér Pavel Tobiáš vyhodil. Mohl jsem se vrátit do Slavie do béčka nebo jít do Louňovic. Pár kamarádů tam šlo, tak jsem šel s nimi,“ objasňuje, proč se tak rozhodl.

A po letech prozrazuje, proč jihočeský klub skoro potají opustil. „Zaspal jsem na trénink,“ přiznává. „V  Budějovicích mi nefungoval budík, tak jsem občas přišel pozdě. Řekl mi, ať se sbalím a jedu zpátky do Prahy. Tak jsem jel. Mě to ale ani tolik netrápilo, stejně se mi tam moc nelíbilo…“

Zdroj: Fortuna liga