Hložek se musí stále soustředit na svůj růst, říká psycholog Václav Petráš

Sportovní psycholog Ocelářů Třinec a jeden z nejlepších svého oboru. Takto stručně se dá charakterizovat Václav Petráš, který se již přes deset let věnuje právě sportovní psychologii. Pro naši redakci se rozpovídal o psychické stránce Adama Hložka i o nátlaku na hráče.  

Momentálně se spekuluje o přesunu Adama Hložka do Lipska. Sám hráč to potvrdil na sociálních sítích. Již víme, že Adam zvládne psychický nátlak české hvězdy. Co ale té světové? Nestoupne mu zájem Lipska do hlavy?

Každý na podobný scénář může zareagovat jinak. Rozhodně nejde o situaci, která je automaticky negativní. Pokud si z ní sportovec udělá důkaz toho, že to, jak na sobě pracuje, mu přináší něco pozitivního, tak mu to může dodat motivaci a sebevědomí pro jeho další vývoj. Klíčem však je nevzít to tak, že teď už je „hotovo“, ale stále se soustředit primárně na svůj růst.

Zažil jsem pár situací, kdy zájem o hráče způsobil to, že začal mít pocit, že už ho současná úroveň nemůže dostatečně posouvat (že už je „hotový hráč“), což se projevilo třeba na jeho špatném přístupu k tréninkům a spoluhráčům, a celkově i na zhoršených výkonech. Takováto reakce pak může další vývoj sportovce samozřejmě zpomalit.

Adam je momentálně tahounem Sparty. Má mnoho fanoušků, jak na sociálních sítích, tak na stadionu. Není to také špatným faktorem pro rozvoj jeho psychiky?

Je to opět značně individuální. Mít hodně fanoušků v období, kdy se daří, může být velmi pozitivní – klíčové je spíše to, jak sportovec zareaguje na to, až se z některých fanoušků v horším období stanou kritici.

Hráč by se ale měl určitě snažit o to, aby své sebevědomí čerpal sám ze sebe, nikoli z reakcí fanoušků a aby i v případě, že se setká s negativními hodnoceními své hry, zachoval chladnou hlavu, zbytečně neexperimentoval a dál věřil své přípravě a hře, na které pracoval. Pro zvládání těchto záležitostí je také důležité mít dobrou kontrolu nad svou koncentrací a nenechat případné úvahy o fanoušcích narušit ponoření do samotného zápasu či tréninku.

Velkým tématem u mladých hráčů jsou peníze. Větší obnos dokáže s jakýmkoliv sportovcem pořádně zatočit. Neměly by je do osmnácti let spravovat jejich rodiče?

Většinou tomu tak dle mých zkušeností je (že peníze nezletilého sportovce alespoň z větší části spravují jeho rodiče). Nejde tam ale udělat rovnítko mezi výší smlouvy a negativním psychickým dopadem – pokud je mladý sportovec učen rozumně hospodařit a soustředí se více na svou hru než na bonusy v kontraktu, nemusí ho ani velký finanční obnos jakkoli vykolejit.

Dostane se hráč do nějakého stresu, když podruhé nenastoupí do zápasu, i když byl dříve stavebním kamenem týmu? Jak byste popřípadně takovýto stav s hráčem řešil?

Hodně v takové situaci záleží na tom, jestli hráč ví, proč tomu tak je. Když s ním trenéři komunikují a dávají mu jasné pokyny, co od něj na tréninku chtějí vidět a všímají si toho, když to tento hráč plní, hodně mu tím mohou pomoci eliminovat zbytečný stres.

Často však s hráčem řešíme právě jeho nejistotu – neví, proč je najednou na lavičce, na tréninku nedostává detailnější zpětnou vazbu a z případného rozhovoru s trenérem je příliš nervózní. S takovýmto hráčem pak hledáme něco, čeho se může na trénincích chytit – individuální cíle.

Snaha zapracovat na nějaké slabině, zaměření na to být co nejlepším spoluhráčem, ať už jsem, či nejsem v sestavě… Celkově se snažit minimalizovat stres a úzkost tím, že sportovec převezme kontrolu nad věcmi, které může ovlivnit.

Jaký typ hráče z Hypokratovy teorie temperamentu se dle vás nejlépe hodí k fotbalu? A co podle typologie Carla Gustava Junga, kde se rozděluje introvert a extrovert?

Mezi skvělými fotbalisty (a potažmo sportovci) se najdou všemožné osobnosti, introverti i extroverti, flegmatici i cholerici. Není to rozhodující faktor – více záleží třeba na tom, jestli je daný sportovec ochoten se vyvíjet a změnit chování, které mu na hřišti či v tréninku neprospívá.

Jde o častý omyl, kdy si mladý sportovec řekne třeba „Neumím komunikovat se spoluhráči, protože jsem introvert a nejde s tím nic dělat, protože já jsem prostě takový.“ Ale tento přístup je chybný, protože komunikace je schopnost, kterou je potřeba trénovat, nikoli něco, s čím se někdo narodí a někdo ne (stejně jako jiné mentální dovednosti, jako třeba zvládání tlaku, koncentrace, apod.).

I na té nejvyšší úrovni lze najít skvělé kapitány a lídry, kteří přitom neradi dělají proslovy a mají spíše introvertní povahu. Ale naučili se třeba dobře naslouchat, jít příkladem a všímat si, když někdo potřebuje pomoci.

Tedy, do fotbalu se nejvíc hodí hráči, kteří mají otevřenou hlavu, jsou zvědaví, učí se vystupovat ze své komfortní zóny a před svými slabinami neutíkají, ale aktivně se je snaží převést na své silné stránky – bez ohledu na to, jestli svůj volný čas nejraději tráví o samotě, nebo s partou kamarádů.

Dá se nějak ovlivnit psychika sportovce pár minut před výkonem?

Určitě, finální příprava na výkon je klíčovou složkou toho, co se může každý sportovec naučit dělat, aby svou psychiku posunul výrazně dopředu. Pointa je podobná, jako u fyzické rozcvičky – hráč by se měl snažit vstoupit do zápasu pokaždé ve stejném, optimálním stavu, a to jak z toho fyzického hlediska, tak i z toho mentálního.

Pracujeme tak se sportovci na nejrůznějších způsobech, jak dostat před zápasem na optimální úroveň svou koncentraci, sebedůvěru či prožívanou nervozitu a jak začít zápas s takovým přístupem, který mu dá nejlepší šanci na to, aby prodal to, co má natrénováno.