Guy Lafleur alias Le Démon Blond: Jak se z velkého talentu stal nejproduktivnější hráč v dějinách slavných Montreal Canadiens!

Francouzský Kanaďan, který si svou hrou získal srdce náročných montrealských fanoušků. A nutno dodat, že zcela po zásluze. Lafleur je totiž vůbec nejproduktivnějším hráčem v dějinách Montrealu Canadiens, což je ohromná pocta, když si člověk uvědomí, kolik skvělých hráčů v barvách tohoto tradičního klubu hrálo – namátkou: Howie Morenz, Maurice a Henri Richardovi, Elmer Lach, Jean Beliveau, Bernie Geoffrion a další a další úžásní hráči své doby.

Nad těmi všemi se tyčí Lafleurovo jméno, minimálně co se nasbíraných bodů týče! Kromě celé řady individuálních úspěchů byl Lafleur především jednou z ústředních postav slavné dynastie Canadiens, která v polovině 70. let začala vládnout slavné NHL a tuto vládu následně potvrdila čtyřmi Stanley Cupy v řadě!

Svá juniorská léta rozdělil mezi dva kluby hrající QMJHL – Quebec Aces (1966-1969) a Quebec Remparts (1969-1971), přičemž hlavně v barvách druhého jmenovaného týmu zaznamenal opravdu dvě velmi podařené sezóny! V první z nich zaznamenal v 56 zápasech skvělých 170 bodů (103+67), v té následující jich nastřádal dokonce 209, když nastřílel 130 gólů a u dalších 79 asistoval, to vše navíc stihl v pouhopouhých 62 utkáních!

V play off 1971 navíc dovedl svůj tým až k Memorial Cupu! V obou ročnících byl pak pochopitelně zařazen do prvního All-Star Teamu a zcela po právu byl tak v oné době považován za nejlepšího juniora Kanady!

Aby však talentovaný mladík skončil v Montrealu, bylo potřeba nejprve podniknout řadu kroků. Právě tady se ukázala nebývalá genialita tehdejšího generálního manažera Canadiens Sama Pollocka, který pro získání Lafleura musel vyvinout značné úsilí.

V květnu 1970 se proto rozhodl udělat možné i nemožné, aby první volbu draftu v příštím roce opravdu získal. Začal proto vyjednávat s týmem Oakland Seals, kteří se, vzhledem ke svým výkonům, jevili jako nejpravděpodobnější aspirant na poslední tým ligy i v příští sezóně. Oaklandu Pollock nabídl Ernieho Hickea výměnou za Francoise Lacombeho, přičemž další součástí obchodu mezi oběma kluby byla také výměna prvních voleb v draftu!

Zdálo se, že ten plán nemá chybu. Oakland hrál skutečně velmi špatně i v ročníku následujícím (1970/71), avšak v jeho průběhu se nečekaně začalo trápit Los Angeles a najednou to vypadalo, že na dně tabulky dojde k nečekanému vývoji, neboť by za takovéto situace jako první volili Kings a ne Seals, respektive Canadiens! Na nečekaný vývoj reagoval Pollock tím, že do Kalifornie poslal zkušeného Ralpha Backstroma, za jehož přispění se Los Angeles ze dna tabulky nakonec odlepilo a poslední místo tak opět obsadil Oakland!

Tato skutečnost tak znamenala, že Montreal vybíral na draftu 1971 jako první v pořadí. Chvíli se spekulovalo, jestli vedení „Habs“ nesáhne po Lafleurově konkurenci v podobě Marcela Dionnea, avšak poté, co klub ukázal na Guye Lafleura, byly rázem všechny dohady a pochybnosti minulostí!

Lafleur se netajil tím, že když vyrůstal, byl jeho idolem legendární Jean Beliveau. Ostatně kvůli němu také nosil na dresu juniorských Remparts číslo 4. Do Montrealu přichází Lafleur právě v době, kdy Beliveau končí kariéru. Záhy klub uctí také Beliveauovo číslo, a tak si Lafleur vybírá číslo 10! Jako s jedničkou draftu jsou s ním samozřejmě spjata vysoká očekávání, tím spíš, když protihodnota za jeho získání nebyla zrovna nejmenší.

Svůj premiérový zápas začíná nadějný mladíček ve středu útoku mezi Frankem Mahovlichem a Yyanem Cournoyerem v utkání hraném 9. října 1971 proti newyorským Rangers! Svůj první gól v NHL pak vsítil 23. října do sítě LA! Ve své první sezóně si však Lafleur počítá poněkud rozpačitě.

Ne, že by výsledných 64 bodů (29+35) v 73 utkáních bylo špatných, pro každého jiného nováčka by takováto čísla znamenaly jistě úspěch, ne však pro hráče, který do Montrealu přišel s nálepkou nejlepšího juniorského hráče Kanady a jehož nároční fanoušci, chtě nechtě, Lafleura okamžitě pasovali do role nástupce legendárního Beliveaua!

Tyto výkony mu dokonce nestačily ani na Calder Trophy, jež je každoročně udělována nejlepšímu „zelenáči“ soutěže! Nad touto skutečností však příznivci Montrealu příliš smutnit nemuseli, jelikož připadla jeho spoluhráči, brankáři Kenu Drydenovi.

Ani v následujících dvou letech to ze strany Lafleura nebylo pořád to pravé ořechové – v sezóně 1972/73 si připsal 55 bodů a o rok později jen o bod víc. I přesto, že příliš nezářil, byl součástí mužstva, které v roce 1973 získalo Stanley Cup (ve finále „Habs“ porazili v šesti zápasech Chicago), k němuž Lafleur přispěl celkem 8 body (3+5) v 17 utkáních.

Po třech letech nepříliš přesvědčivých výkonů spojených s vypršením nováčkovského kontraktu se vedení Montrealu rozmýšlelo, jak s osudem někdejší jedničky draftu naloží. Po Lafleurovi toužil například klub z jeho rodného města – Quebec Nordiques. Ti v té době působili v konkurenční WHA, nicméně i přes enormní zájem z toho nakonec nic nebylo, neboť se Canadiens rozhodli dát hráči s desítkou na zádech další příležitost, což jak se záhy ukázalo, bylo to nejlepší, co mohli udělat!

Do nové sezóny najednou nastoupil úplně jiný Lafleur. Lafleur, který byl dominantním hráčem! K této proměně mu jistě pomohla také skutečnost, že přestal nosit helmu. Díky skvělým výkonům a dlouhým vlasům, které za ním vlály pokaždé, když si to po pravé straně namířil rovnou k brance, mu francouzsky mluvící komunita fanoušků vymyslela přezdívku „Le Démon Blond“, zatímco anglicky mluvící skupina příznivců mu zase neřekla jinak než „The Flower“.

V útoku nastupoval společně s Petem Mahovlichem a Stevem Shuttem. Nejen z této spolupráce vytěžil Lafleur skvělých 119 bodů za 53 branek a 66 asistencí a obsadil čtvrté místo v kanadském bodování NHL a zároveň stanovil nový klubový rekord Montrealu! Samozřejmě ho nemohlo minout ani místo v 1. All-Star Teamu NHL, což bylo v jeho kariéře poprvé!

Touto sezónou navíc odstartoval své nejúspěšnější období kariéry, které trvalo dlouhých šest let a během něhož Lafleur vždy nastřílel 50 a více branek a připsal si pokaždé přes 100 bodů! Něco takového se mu povedlo vůbec jako prvnímu v historii soutěže! Ani v play off 1975 ho forma neopustila a s celkem 12 góly opanoval střeleckou tabulku vyřazovacích bojů! Canadiens však vypadli v semifinále s Buffalem v poměru 4:2 na zápasy. To byl však teprve začátek!

Lafleur, jenž v sobě dle odborníků snoubil eleganci Jeana Beliveaua a přímočarost Maurice Richarda, pokračoval ve svém gala představení i v ročníku následujícím! Se 125 body (56+69) nejenom že vylepšil klubový rekord z minulé sezóny, ale také poprvé v kariéře získal Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče NHL, k níž přidal také Lester B. Pearson Award (předchůdce Ted Lindsay Award), udělovanou nejužitečnějšímu hráči dle hlasování samotných hráčů!

Už tak snový ročník navíc vyšperkoval ziskem Stanley Cupu, když se svým Montrealem znemožnil slavným „Broad Street Bullies“ možnost vyhrát třetí pohár v řadě! Místo v 1. All-Star Teamu bylo po tom všem samozřejmostí!

Sezóna 1976/77 byla pro Lafleura tou vůbec nejúspěšnější! Nejdříve ze všeho reprezentoval Kanadu na prvním ročníku Kanadského poháru, který také se svou zemí ovládl!

Poté navázal přesně tam, kde minulou sezónu v NHL skončil – ziskem celkových 136 bodů nejenže opět vylepšil a zároveň stanovil své bodové maximum, tento výkon je také dodnes nejlepším výkonem v počtu bodů v jedné sezóně!

Nejen, že tak opět získal Art Ross Trophy, Lester B. Pearson Award a také obhájil své místo v 1. All-Star Teamu NHL, ale k těmto cenám přidal ještě Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče dle hlasování novinářů a po dalším zisku Stanley Cupu také Conn Smythe Trophy, udělovanou pro nejužitečnějšího hráče play off, jenž si vysloužil za famózní výkony, které byly korunovány 26 body za 9 branek a 17 asistencí (nejvíce ze všech) v pouhých 14 utkáních!

Ve finále stačily Canadiens, stejně jako před rokem pouhé čtyři zápasy – tentokrát ve finále Bruins! Ziskem Art Ross Trophy, Lester B. Pearson Award a Conn Smythe Trophy se zapsal Lafleur do historie! Stal se totiž prvním hráčem, kterému se v jednom ročníku NHL podařilo získat právě tyto tři trofeje. Zopakovat tento výkon se podařilo už jen Wayneu Gretzkymu!

V prosinci 1977 Montreal opouští Lafleurův parťák z elitní formace, Pete Mahovlich a společně s duem Lafleur-Shutt tak nastupuje Jacques Lemaire. Jestli se někdo obával toho, že spolupráce první útočné formace bude nějak drhnout, byl na omylu – za pomoci svých spoluhráčů Lafleur opět přepisoval historii, když vsítil rovných 60 branek, čímž vyrovnal rekord Stevea Shutta z předchozího ročníku, co se týče počtu branek nastřílených v barvách „Habs“ v jedné sezóně!

Se 60 góly se stal „Le Démon Blond“ navíc nejlepším střelcem NHL! Impozantní byla také jeho bilance v tabulce účasti na ledě, kde se 73 kladnými body neměl v lize rovněž konkurenci.

V následném play off Canadiens opět nenašli přemožitele a potřetí v řadě tak obhájili triumf! Cenu Conna Smythe si tentokrát odnesl obránce Larry Robinson, který se stejně jako Lafleur stal nejproduktivnějším hráčem play off, když oba nastřádali 21 bodů! V létě pak Lafleur neváhal a jen co k němu domů Stanley Cup dorazil, pozval všechny okolní sousedy, aby se na nejslavnější hokejovou trofej přišli podívat na vlastní oči.

Další ročník byl pro montrealské pravé křídlo opět povedený, byť se to tak na první pohled zdát nemusí. I přesto, že Lafleur zaznamenal výborných 129 bodů, žádnou z individuálních cen z předešlých let tentokrát nezískal. V produktivitě NHL skončil na celkovém třetím místě. Útěchou mu mohlo být alespoň místo v 1. All-Star Teamu.

Chuť si spravil až v play off, kde stejně jako celý Montreal opět zářil, když ke svému celkově pátému a zároveň čtvrtému poháru v řadě přispěl 10 brankami a 13 asistencemi (nejvíce v play off). Tímto výkonem se společně s Jacquem Lemairem stal opět nejproduktivnějším hráčem nadstavbové části sezóny.

Kromě toho, že byl Lafleur hvězdou na ledě, stal se také hvězdou televizní. Díky hokejovým přenosům (především The Hockey Night in Canada) a také díky reklamám na zboží různého typu (hokejky Koho, brusle Bauer, jogurty Yoplait nebo také auta) se z Lafleura stala ke konci 70. let mediální hvězda, kterou znali i lidé, kteří se nezajímali o hokej. Lafleur však řešil i nepříjemné věci – během play off 1976 mu bylo vyhrožováno únosem za účelem výkupného!

Sezóna 1979/80 byla poslední z oněch šesti výjimečných. Pošesté v řadě a také naposledy pokořil jak metu 50 branek (50), tak hranici 100 bodů (125). Rovněž pošesté a naposledy obsadil místo v 1. All-Star Teamu NHL! Triumfy z předchozích let však „Habs“ neobhájili, stopku jim ve druhém kole vystavila Minnesota. Velkou roli v tom jistě hrál také fakt, že se Lafleur zranil již ve třetím utkání prvního kola.

Celá 80. léta už nebyla z pohledu Lafleura ani zdaleka tolik úspěšná jako ta předešlá. A zrovna tak si počínal také celý Montreal. Sezónu 1980/81 zkomplikovalo útočníkovo zranění, kvůli němuž chyběl ve 29 utkáních a přišel tak o možnost natáhnout svou pozoruhodnou sérii 50 a více branek a 100 a více bodů za sezónu.

Přesto se stal 14. hráčem, který dokázal v kariéře pokořit bájnou hranici 1 000 kanadských bodů – stalo se tak 4. března 1981, když ve svém 720. zápase vsítil branku! Kromě dalšího zápisu do historie přinesl Lafleurovi rok 1981 také zásadní změnu! Jednoho večera, který trávil ve společnosti svých spoluhráčů se totiž stal součástí vážné dopravní nehody, která navždy změnila jeho pohled na to, co je v životě opravdu důležité.

Ani v následujících dvou ročnících ho zdravotní potíže nepustily do plné porce zápasů. I navzdory chatrnému zdraví však v sezóně 1981/82 zaznamenal sympatických 84 bodů.

Všechna utkání odehrál znovu až v ročníku 1983/84, který se pro Lafleura nese ve znamení přepisování historických tabulek! Nejprve se tak děje 20. prosince 1983, kdy v zápase proti New Jersey překonává „Chica“ Resche a jako 10. hráč historie dává ve slavné soutěži 500 branek!

Dalším milníkem je pak dosažení 1 220. bodu z 9. února 1984, kterým se stává nejproduktivnějším hráčem v historii Montrealu Canadiens! Jeho 70 bodů za 30 branek a 40 nahrávek je však i přes pokoření řady milníku spíše zklamáním. „Les Habbitans“ totiž začínají praktikovat defenzivní styl hokeje, který mužstvu naordinoval nový trenér a někdejší Lafleurův parťák Jacques Lemaire.

V další sezóně naskočí Lafleur jen do 19 utkání s bilancí 5 bodů (2+3). Svou poslední branku v dresu „Habs“ střílí Lafleur 25. října 1984. O měsíc později pak dochází k názoru, že je načase skončit! Před utkáním s Buffalem proto objíždí čestné kolečko, načež mu vyprodaná hala Fórum vzdává hold bouřlivým potleskem!

Ve 33 letech se tak Lafleur rozhodl z kolotoče NHL odejít. Vedení Montrealu mu po skončení kariéry nabídlo místo v managementu klubu. Kromě toho se mu od Montrealu dostalo velké pocty, když jeho #10 slavnostně vyřadili pod strop haly Fórum!

V září roku 1988 byl navíc uveden do Hokejové síně slávy, v pouhých 37 letech! Velký ohlas však vyvolalo také oznámení samotného hráče právě v den tohoto slavnostního uvedení – Lafleur totiž oficiálně oznámil, že se vrací do NHL! Uvědomil si totiž, že skončit je příliš brzy.

Na konci září proto Lafleur uzavírá kontrakt s New York Rangers a po Gordiem Howeovi se tak stává druhým hokejistou, který aktivně hraje, přestože byl uveden do Hokejové síně slávy!

V Rangers, které z pozice generálního manažera řídí někdejší skvělý útočník Phil Esposito, se Lafleur shledává například s někdejším juniorským konkurentem Marcelem Dionnem. Rangers se umístili na 1. místě Patrickovy divize, avšak Laflleura v průběhu sezóny zradilo koleno. V barvách Jezdců vydržel Lafleur jen jednu sezónu, načež se stěhoval tam, kde s hokejem začínal – do Quebecu!

Nordiques nabízeli zkušenému harcovníkovi také post kapitána, to ale Lafleur odmítl. V barvách jednoho z největších rivalů Canadiens odehrál Lafleur následující dvě sezóny a pak už definitivně uzavřel svou veleúspěšnou kariéru!

Když v roce 1991 končil, byl osmým nejproduktivnějším hráčem v dějinách NHL! Největší stopu zanechal samozřejmě v Montrealu, kde v letech 1971-1985 odehrál 961 utkání ve kterých nastřádal celkem 1 246 bodů, což je, jak už bylo řečeno, nejvíc v historii klubu!

V dresu Canadiens také drží rekord v počtu nastřádaných asistencí (728) a také dosažených bodů (136) a gólů (60) v rámci jedné sezóny! „Le Démon Blond“ zanechal v dresu Montrealu nesmazatelnou stopu a právem se řadí k nejlepším hráčům v historii klubu!

GUY LAFLEUR #10
– narozen: 20. září 1951, Thurso, Quebec, Kanada
– 5x vyhrál s Montrealem Stanley Cup – 1973, 1976, 1977, 1978 a 1979
– Conn Smythe Trophy – 1977
– Hart Trophy – 1977 a 1978
– Lester B. Pearson Award (dnes Ted Lindsay Award) – 1976, 1977 a 1978
– Art Ross Trophy – 1976, 1977 a 1978
– 6x v 1. All. Star Teamu NHL, 6x si zahrál v All-Star Game NHL
– základní část: 1 126 utkání – 1 353 bodů (560+793)
– play off: 124 utkání – 133 bodů (57+76)
– nejproduktivnější hráč v dějinách Montreal Canadiens v počtu získaných bodů (1246) a asistencí (728)
– rekordman Montreal Canadiens, co se týče nastřádaných bodů (136) a vstřelených gólů (60, spolu se Stevem Shuttem) v jedné sezóně
– první hokejista, který dokázal zaznamenat 50 gólů a 100 bodů v šesti po sobě jdoucích sezónách
– vítěz Canada Cupu – 1976
– držitel Lou Marsh Trophy pro nejlepšího kanadského sportovce roku – 1977
– v roce 1985 Canadiens slavnostně vyřadili Lafleurovu #10 pod strop domácí haly
– v roce 1988 uveden do Hokejové síně slávy
– je jedním ze tří hráčů (spolu s ním je to Gordie Howe a Mario Lemieux), kteří se do NHL vrátili poté, co byli uvedeni do Hokejové síně slávy – v roce 2017 byl vyhlášen jedním ze 100 nejlepších hráčů historie NHL

Použité zdroje: nhl.com, hhof.com, greatesthockeylegends.com ourhistory.canadiens.com, montrealgazette.com