Filip Hološko: Moje kariéra v profesionálním fotbale je u konce

Bývalý slovenský reprezentant Filip Hološko vstoupil do velkého fotbalu v dresu Slovanu Liberec, kde na sebe upoutal pozornost tureckého Manisasporu. I když Turecko nebylo jeho vysněnou štací, tak tam strávil necelých deset let a udělal si skvělé jméno, které tam má dodnes. Filip Hološko zavzpomínal pro Ruik na svá působení v Turecku nebo Austrálii, ale také nám prozradil, jestli ho ještě uvidíme běhat po fotbalovém trávníku.

Českým fanouškům jste se dostal do povědomí při svém působení ve Slovanu Liberec. Jak vzpomínáte na své působení v libereckém dresu?

V Liberci to byly pro mě začátky mojí profesionální kariéry, kde jsem vlastně podepsal i svůj první profesionální kontrakt. Do klubu jsem přišel v nějakých sedmnácti letech a začal jsem okamžitě trénovat s áčkem, ale zápasy jsem hrál za béčko. V té sezóně se podařilo Slovanu získat mistrovský titul pod trenéry Ladislavem Škorpilem a Josefem Csaplárem, pod kterými to byla asi nejlepší éra Slovanu vůbec. V týmu byly i velké hvězdy jako například Jirka Štajner nebo Václav Koloušek, kteří řídili naši hru.

Byl to krásný rok, protože se nám dařilo i v Poháru UEFA, kde jsme došli až do čtvrtfinále. Je pravda, že jsem tu sezónu nenastoupil ani jednou za áčko, ale byl jsem párkrát na lavičce v lize i v Evropě. Medaili jsem sice za mistrovský titul dostal, ale moc si to nepočítám, protože jsem ani jednou nenastoupil, ale byl jsem aspoň součástí týmu.

Šanci jsem dostal až v nadcházející sezóně, kde se mi povedl zápas proti Jablonci, kde jsem nastoupil od začátku a vstřelil dvě branky. Myslím si, že mi tento moment moc pomohl, protože jsem začal dostávat více šancí a nějak to pak prostě šlo. A pak se mi podařilo získat druhý titul pod trenérem Lavičkou s Libercem, na kterém mám o dost větší podíl, protože jsem byl nejlepší střelec týmu. A to jsem neodehrál ani celou sezónu, protože jsem v zimě přestoupil do tureckého Manisasporu, který za mě zaplatil velmi slušnou částku, nějakých 2,3 milionu euro.

Vzpomínám na Liberec jako na krásné období. Dokázal jsem se probojovat z Liberce do slovenského nároďáku, kde jsem se prosadil a pravidelně nastupoval. A hlavně jsem tam poznal svoji manželku, se kterou mám dvě krásné holčičky. Takže na Liberec vzpomínám jen v tom nejlepším.

Jak jste již zmínil, tak jste z Liberce přestoupil do tureckého klubu Manisapor. S čím jste do Turecka šel? A proč jste se rozhodl odejít zrovna do Turecka?

Přiznám se, že jsem neměl za vysněnou ligu tureckou Süper Lig. Myslím si, že jsem měl celkem fazónu v Liberci a byl jsem i ve slovenské reprezentaci, takže jsem spíše snil o Anglii, Německu, Itálii nebo Španělsku. Ale prostě přišla tahle nabídka z Turecka, která nejprve přišla od Petra Johany, který v Manisaporu už působil. Zavolal mi před nějakým zápasem na soustředění, kde jsme byli v hotelu Břízky, kam jsme jezdili s Libercem. Pamatuji si, že jsem nad tím začal přemýšlet a během zimní pauzy jsem se sešel kousek od Vídně s představiteli Manisasporu.

S mým agentem jsme si vyslechli představitele Manisasporu a pak jsme odletěli na dva dny do Izmiru, kde mi byl ukázán klub, město a další věci. První dojmy nebyly nic moc, protože se jednalo o Turecko a já byl trochu skeptický vůči tomu. Nakonec jsem se rozhodl podepsat, protože jsem měl už za sebou zranění křížových vazů v koleni a já měl na stole nabídku za velmi slušné peníze. Bál jsem se toho, aby nepřišlo další zranění a já už pak třeba nedostal takovou nabídku. Tak jsem zvolil tuhle cestu jít do menšího klubu v Turecku.

Povedlo se mi prosadit se v Manisasporu a dočkal jsem se velkých nabídek od všech tureckých gigantů Besiktas, Galatasaray a Fenerbahce. Rozhodl jsem se odejít do Besiktase, a to hlavně kvůli fanouškům, protože jsem je sledoval při svém působení v Turecku a podle mě to jsou nejlepší fanoušci, které jsem zažil a lepší už ani nezažiju. Takže si myslím, že nakonec ta cesta byla správná, protože jsem v Turecku vydržel devět a půl roku.

Spoustě českým i slovenským hráčům působení v Turecku nevyšlo, ale Vám to tam naopak sedlo skvěle. V čem Vám Turecko sedlo po fotbalové, ale i životní stránce?

Myslím si, že vydržet v Turecku devět a půl roku není jednoduché, takže mi to tam určitě velmi sedlo. Turecký fotbal mi sedl v tom, že byl docela ofenzivní, měl jsem dost prostoru na hřišti jako ofenzivní hráč, protože fotbal v Turecku není po taktické stránce propracovaný, tak jako ve Španělsku, Německu nebo Anglii. Dá se vlastně říct, že mi tam sedlo úplně všechno. Lidi mi tam sedli, fotbal mi sedl, celý národ, protože Turci jsou hrozně pohostinní a přátelští. Miluju jejich kulturu, jídlo, takže jsem se rozhodl správně a nemůžu svého odchodu do Turecka litovat. Fotbal tam je náboženstvím, takže když se tohle všechno pospojovalo, tak mi to sedlo na 100%.

Působil jste v jednom z nejlepších klubů Turecka, a to Besiktasi Istanbul, kterému jste dal přednost před Galatasarayem a Fenerbahce. Jaké to bylo působit v jednom z nejlepších tureckých klubů?

Pro mě to bylo nejlepší působení v mojí kariéře, protože jsem tam strávil nějakých sedm let. Dařilo se mi tam střelecky a dokázal jsem tam vyhrát double. Je to klub na špičkové úrovni, který skvěle funguje a má úžasné fanoušky. Besiktas mi prostě přirostl k srdci a miluju ho. Bylo to správné rozhodnutí tam odejít z Manisasporu a o klubu můžu mluvit jen v superlativech.

V Besiktasi jste působil s bývalou oporou české reprezentace Tomášem Sivokem. Jaký to byl spoluhráč? A sledujete ho, jak se mu daří v Českých Budějovicích?

Já jsem do Besiktase přestoupil v zimě a vlastně Tomášové Sivok a Zápotočný přestoupili pak v létě z italského Udine. Trávil jsem spoustu času s oběma, protože jsme k sobě měli nejblíže a drželi jsme spolu jako Češi a Slováci v zahraničí. Tomáš Zápotočný po dvou letech odešel do Bursasporu, kde taky získal titul, takže měl to štěstí, že vyhrál titul s Besiktasem i Bursasporem. A s Tomášem Sivokem jsme žili ve stejné čtvrti a navštěvovali se s rodinami, protože máme i věkově stejně staré děti. Takže jsme si byli skutečně velmi blízcí.

Jinak ho sleduji v Českých Budějovicích. Stále patří k nejlepším obráncům v české lize a je oporou Dynama. Můžu o něm říct, že je to obrovský profesionál, který tomu fotbalu hodně obětoval, a i proto to dotáhl, kam to dotáhl.

Po konci v Turecku jste se překvapivě rozhodl odejít do Austrálie. Jak jste se tam ocitl? A jak jste tam byl spokojený po fotbalové a životní stránce?

Byla to docela náhoda, protože můj švagr odcestoval do Austrálie studovat na dva roky a seznámil se tam s jedním srbským agentem, který chodil do kavárny, kde pracoval. Začali se spolu bavit o fotbale a on mu o mně zmínil, že hraju v Turecku. A ten agent jako, že jo to je v pohodě, ale když mu řekl, že hraju za Besiktas a moje jméno, tak okamžitě zpozornil. Ozval se mi, když jsem hostoval v Rizesporu, a ptal se mě, jestli bych to nechtěl jít zkusit do Austrálie, takže vlastně po konci smlouvy v Besiktasi jsem podepsal do FC Sydney.

Vzpomínám na tohle působení taky velmi rád hlavně teda po životní stránce, protože život v Austrálii je asi to nejlepší, co jsem zažil. S rodinou furt říkáme, že se tam chceme vrátit, i když je to složitě s vízy, ale věřím, že to nějak vymyslíme. A fotbal bych řekl, že není vůbec špatný. Po technické stránce to samozřejmě není jako v Turecku, ale je hrozně fyzicky náročný. Řekl bych, že to má dost blízko k ostrovnímu fotbalu.

První rok se nám moc nedařilo, protože jsme nepostoupili do play off, ale mě se podařilo vstřelit deset branek a vyhrál jsem zlatou kopačku. A druhý rok přišel k nám můj bývalý spoluhráč z Besiktase Bobo, se kterým jsme byli sehraní a dokázali jsme vyhrát základní část i play off. Takže za mě to bylo povedené angažmá, hlavně teda po té životní stránce to bylo super.

Po konci v Austrálii jste se rozhodl pro návrat do Evropy, kde jste měl nabídky opět z Turecka, ale vy jste si vybral Slovan Bratislava. Proč jste se rozhodl pro návrat na Slovensko?

Po dvou letech v Sydney jsem se nedohodl s klubem na podmínkách, a i přes zájem jiného australského klubu z Brisbane jsme se rozhodli pro návrat domů. V zahraničí jsme byli dvanáct let a chtěli jsme se vrátit i kvůli našim rodičům. Chtěli jsme, aby si užili vnoučata a i nás, protože už taky mají nějaký věk, tak chceme s nimi trávit více času.

Jinak nějaké nabídky z Turecka jsem měl, ale nebylo to nic vážného. Pak se mi ozval Slovan Bratislava, se kterým jsem se nakonec dohodl a podepsal tam smlouvu na dva roky. Přišel jsem tam za srbského trenéra Vukomanoviće, který o mě stál a pod kterým jsem pravidelně nastupoval.

V první sezóně jste ve Slovanu Bratislava často nastupoval, ale ve druhé jste přestal nastupovat a došlo k rozvázání smlouvy. Co se stalo?

Po příchodu trenéra Ševely, který byl podle mě dost ovlivněný prezidentem klubu Ivanem Kmotríkem mladším jsem přestal nastupovat. V zimě mi bylo oznámeno, že klub se mnou nepočítá a chce sázet na mladší hráče, takže jsem mohl odejít. Moc jsem to nechápal, protože jsem byl nejlepším střelcem týmu společně s Jakubem Marešem, kterého se vlastně taky klub zbavil a přivedl za něj jiného útočníka Šporara, který se klubu nakonec vyplatil. Ale stejně sem to moc nechápal, protože Kubovi Marešovi se dařilo a oni se ho rozhodli zbavit. Já jsem odešel na tři měsíce do Slovácka a mezitím Slovan získal mistrovský titul, na kterém jsem se podílel i já, ale nedostal jsem ani od klubu medaili, nejspíš kvůli špatným vztahům.

Slovan Bratislava udělal obrovský progres a je jednoznačně jedničkou na Slovensku. Jak tomu podle Vás pomohlo rozhodnutí jít zahraniční cestou?

Když tam byly srbští trenéři a hráči, tak si myslím, že to moc nefungovalo. Myslím si, že tihle cizinci byly více preferovaní než slovenští hráči. Trenér za nimi ani tolik nestál, ale spíše vedení, protože oni mohli všechno, kdežto my Slováci nic. A pak za trenéra Ševelu to vůbec nefungovalo, protože měl na něho obrovský vliv prezident klubu. Ale když dorazil trenér Kozák, který tam je dodnes, tak ten si k tomu nejspíš řekl svoje a sjednal si tam pořádek.

Jeho příchodem se vše prostě změnilo a sedlo si to. Když se nějakému hráči nedaří, tak ho prostě posadí a dá šanci někomu jinému, což před tím takhle nefungovalo. Podle mě i proto se Slovanu tak daří a dokázal v letošní sezóně například postoupit přes silný PAOK Soluň a kvalifikoval se do základní skupiny Evropské ligy.

Pro české fanoušky bylo možná překvapením, když se dozvěděli o Vašem příchodu do Slovácka. Kdo Vás přilákal do Uherského Hradiště?

Já jsem měl nejdříve nabídku z Mladé Boleslavi, když jsem jednal o svém konci ve Slovanu, ale nechtělo se mi ještě do Prahy, protože jsme měli být s rodinou ještě půl roku v Bratislavě, a když se ozvalo Slovácko, tak to bylo dobré, protože to je nějakých 130 kilometrů do Bratislavy, takže jsem každý den dojížděl. A do klubu mě asi přilákal trenér Martin Svědík, který stál i o mé prodloužení, ale já jsem čekal, co bude v létě, protože jsme se stěhovali s rodinou do Prahy. Čekal jsem jak to dopadne s Mladou Boleslaví, se kterou to nakonec nevyšlo.

Každopádně jsem moc rád, že jsem mohl působit ve Slovácku, protože je tam výborná parta. Je to rodinný klub, který je dobře veden a má správné lidi na správných místech. Můžu říct, že trenér Svědík patří mezi nejlepší trenéry, kteří mně trénovali během mojí kariéry. Je to trenér, který rozumí fotbalu, prožívá ho, baví ho a věnuje mu spoustu času, ale hlavně je to velmi dobrý člověk. Cítil jsem se tam velmi dobře, ale už jsem nechtěl cestovat takovou dálku.

Je Vaše hráčská kariéra definitivně u konce?

Moje kariéra ve vrcholovém fotbale je na 100% u konce, to Vám můžu říct na rovinu. Ale úplně u konce není, protože jsem začal hrát za Úvaly, kde trénuje můj kamarád Lukáš Kučera, který mě tam přitáhl. Jsem tam velmi spokojený, je tam skvělá parta a nehraju teď fotbal pro peníze, ale pro radost. Takže na ligových trávnících mě už neuvidíte, ale vidět hrát mě můžete za Úvaly v 1.B třídě.

Profesionální hráčská kariéra je u konce, ale už uvažujete, co budete dělat?

Ano uvažuji o tom, protože už je to rok, co jsem skončil s fotbalem. Už během své kariéry jsem uvažoval co dál. Něco jsem investoval do nemovitostí a mám trenérskou licenci A, takže bych chtěl zůstat u fotbalu buď jako trenér, nebo se dát na dráhu agenta.