Fandění v rouškách se nám moc nezamlouvá, říká o současné situaci šéf třineckého Fanclubu, Marek Broda

Tentokrát se přesuneme na tribuny nejvýchodnějšího klubu české extraligy, pod Javorový do Třince. I tady je předseda místního fanclubu už dlouholetá stálice, ačkoliv se za bubny a do ochozů tlačí z velké části mladá krev. I přes nástup mladší generace Ocelových maniaků (dále OM) se však stále musí počítat i s pořádnými chlapy, kteří stáli u všech historických úspěchů klubu. S Markem Brodou jsme si povídali nejen o těchto milnících, ale samozřejmě i současné situaci na tribunách hokejového Česka.

Mohli bychom začít aktuálním tématem. Extraligová sezóna začíná za necelý měsíc, ve vzduchu však stále visí poměrně velká hrozba omezení. Jak se v Třinci staví fanoušci k tomuto problému?

Snad jako všude v republice i u nás s tím máme problém. Obzvlášť, když si uvědomíme jak malou máme arénu a limit pro vpuštění na hokej bude docela nízký, tím pádem budou omezení větší.

Fanklub Ocelářů se zapojil do celorepublikové iniciativy pod heslem “Pusťte všechny na hokej”. Věříš, že takovéto akce mohou přinést ovoce?

Samozřejmě jsme se přidali k AHF (Asociace hokejových fanoušků) a iniciativě Pusťte všechny na hokej. Malým úspěchem je fakt, že si zástupce této iniciativy pozval premiér k jednání na úřad vlády. Samozřejmě všichni chápeme v jaké jsme situaci, ale fandění v rouškách se nám moc nezamlouvá.

Pojďme teď otočit kolo dějin zpět. Kdy ses dostal poprvé na stadion a jak tenkrát hokej v Třinci vypadal?

Na hokej mě přivedl spolužák z učňáku někdy kolem roku 1987. Hokej tehdy byl úplně jiný, prostě první liga.

V roce 1995 postoupil klub do extraligy. Byla to velká událost pro město?

Samozřejmě, hokejem jsme tehdy žili všichni. Pamatuji si výjezd na odvetu do Jindřichova Hradce. Jako by to bylo včera, jak se slavilo po vítězném zápase, cestou domů a pak ještě v Třinci. Domů jsem se dostal někdy kolem osmé ráno.

Další velký moment třineckého hokeje byla první finálová účast se Vsetínem v roce 1998. Byla atmosféra podobná, jako při postupu?

První finále byla taky velká událost. Tehdy jsme ještě s fanoušky Vsetína měli výborné vztahy, podle toho vypadala i atmosféra. Byla to jedna velká oslava hokeje.

Tehdy ještě vypadal hokej na tribunách úplně jinak. Osobně si vzpomínám na vláček, který fanoušci vytvořili v ochozech nebo na hořící Vítkovickou vlajku, kterou jste ukradli z hostujícího sektoru. To jsou asi nezapomenutelné časy, co říkáš?

Atmosféra tehdy byla výborná na každém utkání. Snažili jsme se vycházet dobře s každým soupeřem. Ze začátku tomu tak bylo i u Vítkovic. Později se to začalo zhoršovat, až to vyvrcholilo šarvátkou v jejich sektoru. Od té doby jsou vztahy špatné.

Dokážeš z té doby vypíchnout ještě jeden nebo dva podobně zajímavé momenty, které dnešní generace na hokeji už nezažije?

Těch momentů je celá řada. Ať to byl postup, první finále, titul a další. Nedá se říct, že něco bylo výš.

O několik let později přišel první titul, což zřejmě překonalo všechny předchozí zážitky. Dá se právě ten první titul označit jako největší úspěch?

První titul je vždy velký úspěch. Pro mě osobně jsou největší úspěchy na jedné úrovni: postup do extraligy a oba tituly.

Tenkrát byly v sestavě zvučná jména. Radek Bonk, Lukáš Krajíček v nejlepších letech či Ladislav Kohn. Začali tenkrát ostatní týmy vnímat Oceláře trochu jinak?

Nemyslím si, že by nás v té době začali vnímat nějak jinak. Už dříve jsme ukázali, že budeme patřit k lepším celkům v lize.

V roce 2014 se slavnostně otevřela nová multifunkční Werk Aréna. Jak fanklub vnímal přesun do luxusního stánku ze staré plechárny?

Na přesun do nové arény jsme se těšili. Věděli jsme, že atmosféra bude jiná, ale doufali jsme, že se bude postupně zlepšovat.

Velká změna nastala i v jádru fanoušků – v kotli. Nastoupila mladší generace, čímž bych řekl, že se mentalita toho fandění trochu změnila. Souhlasíš?

Ano. Právě atmosféra na hokeji byla impulzem pro některé fandy, aby došlo ke změně. Mladí to chtěli zkusit, tak proč jim v tom bránit. Jak změna našemu kotli prospěla, to ať posoudí ostatní fans.

O chorea a atmosféru se od té doby velkou měrou starají OM. Před pár lety jsi je Ty osobně nazval takovou „pobočkou“ třineckého oficiálního fanklubu. Jak velká spojitost mezi organizacemi je?

Právě OM převzali částečně iniciativu ve fandění, ale hlavně ve výrobě chorea, což se jim daří. Choreo šlo kvalitou i provedením hodně nahoru. Spolupráce z naší strany je myslím na dobré úrovni.

Určitě ale nechceme nějaké dělení na OM a Fanclub. Prostě to berme tak, že fandíme jednomu týmu, proto bychom měli být i na tribuně jeden tým. Takto nás vnímá i vedení klubu a ostatní fanoušci.

Od doby nové haly se několikrát řešil úpadek atmosféry v ochozech, což je vždy za moderní arénu taková nepříjemná daň. Je to opravdu jen tou akustickou? Nebo zkratka obecenstvo celkově v příjemnějším prostředí zlenivělo?

Akustika má určitě velký vliv. Nové moderní arény jsou stavěny akusticky především pro kulturní akce, právě proto jsou hůř slyšet fanoušci z hlediště. Fanoušci se snaží fandit stejně, ale už se to tak nerozléhá jako na starých zimních stadionech.

Obecně se o třineckém fanouškovi tvrdí, že je hodně náročný, ale nemyslím si, že by zlenivěl. Ukazují nám to derby zápasy, utkání play-off nebo finálové duely CHL, kdy atmosféra je srovnatelná se starou Werk Arénou a někdy možná i lepší.

Přesto, občas i v nové hale umí fanoušci vytvořit bouřlivé prostředí. Může hrát roli i zdejší náročné publikum?

Lidé se přidávají postupně dle vývoje utkání a pak v play off, kdy už jde o všechno. Čím lepší mají kluci na ledě vstup do zápasu, tím dřív se přidá celá hala.

Ty osobně ses z kotle stáhl a přesedlal jsi na tribunu. Je to takové symbolické gesto, že je čas nechat tuto práci mladší generaci?

Každopádně jsem z kotle odešel ještě ve staré hale. Mladí kluci kolem Pyska byli schopni bez problému převzít otěže kotle, proto jsem se stáhl do ústraní.

Další věc je, že za celou dobu co jsme s klukama rozjížděli kotel, jsme nepotřebovali megafon. Prostě nám překážel, takže hlasivky dostaly docela zabrat. S modernizací a technikou už to není ono.

Jaká je tedy budoucnost oficiálního fanklubu? Má stále silné kořeny jako ve starých časech? Nebo se dá říct, že půjde pomalu do “důchodu” a Oceloví maniaci převezmou veškeré otěže?

Nevidím důvod, proč by měl jít fanclub do důchodu. V řadách aktivních členů je spousta mladých lidí, kteří mají zájem současnou situaci v kotli změnit, určitě brzy převezmou otěže nejen ve vedení Fanclubu. Skupina OM se již dříve prezentovala, že chce být jako ultras nezávislou.

Hokej v Třinci je velmi specifický. Malé město vytváří více semknuté prostředí, fanoušci se s hráči potkávají více osobně. Jak to vnímáš? Je to pro hráče fajn pokecat s fanoušky třeba u piva, nebo to může být i k neprospěchu věci, že je na ně pak vytvářen větší tlak?

Osobně si myslím, že je lepší se potkat s klukama někde u piva. Nemyslím, že by to bylo na škodu a byl větší tlak na hráče.

Potkáváš se osobně s některýma klukama?

Rosťa Martynek je velký kamarád, když má čas zajdeme na pivko. Tím, že je Třinec malé město, je větší šance se někde potkat u piva s kterýmkoli hráčem.

Hokej se zde za posledních dvacet let hodně změnil. Klub je vnímán jako finančně silný jedinec v extraligové smečce. Nezačaly ostatní kluby vnímat Třinec podobně jako třeba Spartu?

Určitě nás vnímají jinak. Prakticky jsou v jednom koši zaškatulkovaní Sparta, my, Liberec a Kometa.

Každý klub má na tribunách své oblíbené a neoblíbené soupeře. Největším rivalem jsou jednoznačně Vítkovice. Který jiný klub ještě divákům ve Werk Aréně zvedá tepovou frekvenci?

Kromě Vítkovic to jsou Ševci, Kometa, Sparta a Plzeň. Jinak si myslím, že ostatní jsou docela v pohodě.

Často se stává, že se fanoušci obou táborů potkají v hospodě. Ať už soupeř přijede do Třince, nebo fanklub Ocelářů míří na výjezd na stadion ven. Bývají tato “náhodná” setkání vyhrocená?

Za sebe můžu říct, že do hospody vlezu jen s kamarády ze soupeřovy strany a nevyhledávám konflikty.

Vnímáš mentalitu fanoušků na extraligové mapě odlišně?

Mentalita fanoušků je různorodá, někdo je horlivější, někdo klidnější, každopádně jsou na stadionu emoce a každý to prožívá jinak.

Říká se, že hráči a fanoušci tvoří jeden tým. Když se na to podíváme tímto pohledem. Máte dva extraligové tituly a velký respekt u soupeřů. Co chtít ještě víc jako fanoušek?

Jako každý fanoušek chci víc titulů, vyhrát Ligu mistrů atd.

Mockrát děkuji za dnešní povídání a pevně věřím, že se brzy potkáme na zimáku v neomezených podmínkách.

Není zač.