Extrémní dril, neustálé kontrolování a podezřívání. Trenér Jarolím se nezměnil, tvrdí Václav Koloušek

Záložník Václav Koloušek patřil na začátku tisíciletí k výstavním exponátům českého fotbalu. Získal titul se Spartou i Libercem, hrál za Slavii, prožil angažmá v italské Serii A, reprezentoval. Prošel ovšem i složitějším obdobím, čelil zákeřné nemoci, po skončení kariéry se potýkal se závislostí na automatech.

I když před měsícem oslavil už 45. narozeniny, pořád je ve fotbale aktivní. „V Humpolci jsem ještě hrál divizi, než se hřiště pro kovidovou pandemii zavřela,“ odhaluje. „A trénuju starší dorost,“ přidává další aktivitu.

Všechno však narušila pandemie. „Nehraje se nic, něco úplně šíleného,“ vzdychá. A bojí se následků. „Před čtrnácti dny jsme měli pár tréninků, sešlo se nás pár, hodně jich skončilo,“ popisuje.

„Pauza byla příšerně dlouhá. Ale to bude problém všude, po celé republice. Jeden ročník přešel do dospělých, z mladšího se někdo posune, ale z těch, co tu byli, mi zbyli jen dva. Třetí mi zavolal, že už hrát nebude. Skončil s fotbalem, definitivně. Bude to velký problém,“ uvědomuje si, kolik mladých hráčů s fotbalem skončí.

K rozpuštění dorostu snad v Humpolci však nedojde. „Ale někteří kluci odehrají zápas za mladší dorost a pár jich bude muset jít hrát i za starší. To je špatně. Ale tak to bude všude,“ nachází východisko. Nepříliš přitažlivé, ale nejspíš nevyhnutelné.

Pro mladé kluky musí být krásné, když je vede taková osobnost. Pokud to tedy vědí. „Musí se podívat na google a najít si to. To svedou,“ věří Koloušek v jejich technické schopnosti. „Nejsem typ, abych vyžadoval nějakou úctu, ostatně doba je jiná. Já v sedmnácti přišel v Mladé Boleslavi do kabiny áčka a všem vykal. Všechny zdravil dobrý den,“ vzpomíná na staré časy s mírnou nostalgií.

„Ale je to daný i trenéry. Snad poslední Mohykán, který si drží odstup, je Petr Rada v Jablonci. Jinak mají všichni moderní pozitivní myšlení, všechno uhladit a pohladit, ale někdy to nefunguje. Pak se divíme, že se neumějí kousnout,“ kritizuje.

Bývalý reprezentant trénuje dorost v divizním klubu. Jistě by bylo lákavější prosadit na lavičce týmu s vyššími ambicemi v profesionální soutěži. „Během kariéry jsem říkával, že trénovat nechci,“ vrací se do hráčských let. „Ale po třech letech u dorostu mě ta práce docela chytla,“ netají. „Hlásím se na A licenci,“ odkrývá další plány.

Výhrady k současnému systému získávání potřebného vzdělání však neskrývá. „Dost mi vadí, jak funguje. Hrál jsem fotbal dvacet let na vysoké úrovni, tak bych si představoval, že se to nějak projeví,“ poukazuje Koloušek na svou bohatou kariéru. „Když se někdo rozhodne ve dvaceti dát se na trenéřinu, má to docela jednoduché – sedne si ke knížkám, něco si přečte, něco se naučí, ale jak funguje chemie v kabině, to nezná. To se z knih naučit nedá,“ tvrdí.

Přitom za reprezentaci českého fotbalu v Poháru UEFA, kdy se Slovanem Liberec postoupil až do čtvrtfinále, dostal B licenci. „Ale nic víc. Přeskočí vás někdo, kdo pořádně fotbal nehrál, jen si něco přečetl v knížce,“ stojí si Koloušek za svým názorem.

Prošel Spartou, Slavií, Libercem. Komu nyní drží palce? „Nejvíc Liberci, kde jsme si mistrovský titul v roce 2002 užili naplno, já víc než rok před tím se Spartou,“ přiznává. „Vklínili jsme se mezi tyto mocné kluby, to bylo něco neskutečného,“ vypichuje.

Kdyby si měl vybrat mezi pražskými kluby, tak ukazuje na Spartu. „Chodím hrát za jejich starou gardu, nebo Sigi team, vzpomínám na super kluky jako byl Jirka Novotný. S libereckou partou jsem také ve spojení, se Štajnym (Jiří Štajner), s Petrem Johanou,“ odhaluje přetrvávající kontakty.

Ze Slavie jste odcházel za ne zcela růžových vztahů. Odmítá však nařčení, že by na ni zanevřel. „Vůbec, vzpomínám na ni také v dobrém, i tam jsem poznal super kluky jako Pavla Kuku nebo Radka Bejbla,“ ukazuje na bývalé spoluhráče.

„Když vidím, jak jí to nyní šlape, tak mám upřímnou radost a moc jí to přeju. Škoda výpadku s Arsenalem, zasloužili by si jít dál, předváděli neskutečné věci. Nebo naposledy zápas se Spartou v semifinále poháru, to bylo školení,“ uznává její dominanci.

V jeho době, v ročníku 2004/2005 to však tak zářivé nebylo… „To byla hrůza,“ otřepává se Koloušek ještě dnes. „Nebyly peníze, nezaplatili za mě Liberci, já pak onemocněl (leukémie) a hledali způsob, jak se mě zbavit,“ vypočítává potíže. „Měl jsem jenom štěstí, že ve vedení byl Pepa Jinoch, který nade mnou držel ochrannou ruku,“ odkrývá pak spřízněnou duši.

Byla to těžká doba. „Když skončil trenér Josef Csaplár, jehož jsem znal z Liberce, a přišel Karel Jarolím ze Slovácka, bylo mi jasné, že nemám šanci,“ říká Koloušek. „Od začátku dával najevo, že mě nechce, podle mého připravoval půdu pro syna Lukáše. Bylo to evidentní. Fotbal přináší podobné situace, to se stává, ale mně to vadilo především lidsky,“ opakuje.

Pocit hořkosti v něm však nezůstal. „Vůbec proti Slavii nic nemám,“ praví přesvědčivě. „Byla to záležitost nás dvou, mě a trenéra Jarolíma. Stačilo mi, když skončil u nároďáku, plno kluků prohlašovalo, že to nefungovalo, jak mělo. Potvrdil jsem si jen to, jaký byl. Jeho metody, tedy extrémní dril, neustálé pozorování, kontrolování a podezřívání, se v klubu ještě daly připustit, jako zaměstnanci musí fotbalisti něco od nařízeného snést, ale v nároďáku? Výsledky podle toho vypadaly. Teď trénuje v Mladé Boleslavi, odkud pocházím, takže vím, že se nezměnil. I kdyby tvrdil něco jiného. Je stejný jako před dvaceti lety,“ nenechá se zviklat.

To však neznamená, že trenéra, který dosáhl tolika výsledků, neuznává. „Je to dobrý trenér,“ umí ocenit schopnosti. „Jeho tréninky mě bavily, jak připravil mužstvo takticky, bylo skutečně obdivuhodné,“ doznává Koloušek. „Ale aby si u mě určil diagnózu, sám se rozhodl, co zvládnu a co ne, to se nedělá,“ nesmiřuje se s tímto postojem. „A řekne mi to do očí, až když je už po všem,“ diví se.

Nebojí se však přiznat, že chyby byly i v něm. „Měl jsem svoji hlavu, svůj rozum,“ nepopírá Koloušek. „Určitě bych dnes něco řešil jinak,“ dozrává věkem. „Ale stačilo by říct, nepočítám s tebou, najdi si jiné angažmá. Dneska už to tak chodí. Věděl bych, na čem jsem. Ale hry přes noviny, Slavia bez peněz, bylo to jedno s druhým. Zaplať pánbůh, kde nyní je. Je to penězi, to je jasné, bez nich to nejde, ale i lidmi,“ znovu ukazuje na lidský rozměr.

Jako každý se sám sebe ptá, proč se Spartě v posledních letech nedaří. „Je to především o výběru hráčů, dost uškodila doba za trenéra Stramaccioniho,“ přemítá Koloušek. „Zbavili se unáhleně ruského obránce Karavajeva, kluka, který je v Zenitu Petrohrad vynikající, a Sparta nemá pravého beka,“ poukazuje na konkrétní přehmat.

„A dalo by se pokračovat. Chovali se povýšeně a teď ji někdo tam nahoře za to trestá. Mysleli, že stačí napumpovat do mužstva peníze, ale tak to nefunguje,“ odhaluje zákonitosti fotbalu. „Sparta se zvedne, ale bude to strašně těžké,“ předvídá.

Jeho začátky se však vážou k Dukle Praha, záložní čtveřice Koloušek-Papoušek- Janů–Michalík se už stala legendární. „Samozřejmě nezapomenu,“ vybavuje si Koloušek. „V brance Tonda Kinský, na stoperu Karel Krejčí s Jirkou Jeslínkem, doba to byla krásná,“ vypočítává.

„Hrálo se na Julisce, přesun do Příbrami jsem už nezažil. Já hrál kromě Viktorie Žižkov za všechny pražské kluby. Málokdo totiž ví, že jsem byl chvíli i v Bohemians,“ odkrývá další skrytou stránku. „Když tam šéfoval Dalibor Lacina,“ přibližuje dobu.

„A jsem rád, že jsem z toho vyskočil. Nic proti klubu, ale s ním se to nedalo. Bylo to šílené. Mužstvo vedl Mário Buzek, já absolvoval jen jeden trénink, pak už jsem tam nejel a zůstal doma. Jediné štěstí, že mi Lacina nezaregistroval smlouvu na svazu a já mohl bez nějakých potíží odejít,“ pochvaluje si rozhodný krok.

Po skončení kariéry se dostal do složitější finanční situace, prý propadl automatům a nechal v nich veškeré své peníze. „Nechtěl bych se k tomu vracet. Takový je život,“ uzavírá Koloušek smutnou kapitolu.

„Byla v tom moje špatná rozhodnutí, to nepopírám, také mi uškodili jiní, ale je to pryč. Z takových potíží se ale člověk dostane, to není nepřekonatelné. Nechci se však o tom bavit, žiju, dělám fotbal, mám rodinu. To je nejdůležitější. Nestěžuji si. Mám dceru Kateřinu, je jí deset. Hraje volejbal, ale vrcholově se asi sportu věnovat nebude. Mám přítelkyni, nikdy jsem ženatý nebyl, ale jsem v pohodě,“ našel životní rovnováhu.

Exekuce ho už neděsí. „Ne, je to pryč a už si z toho hlavu nedělám. Nějak se uživím. Jestli se dožiju důchodu, tak mi budou chodit i nějaké peníze z Itálie a Rakouska, kde jsem rovněž hrál,“ ukazuje na své zahraniční angažmá.

Italská Salernitana opět postoupila do Serie A. „Po třiadvaceti letech!“ zdůrazňuje Koloušek. „Nádherný úspěch, neskutečné. Má to jen kaňku, při oslavách zahynul nějaký mladík. Asi autonehoda, byl prý na mopedu. Hned jsem pogratuloval, přes ty sociální sítě je to snadné. Pořád byli pátí, šestí, nakonec to dokázali. Je to o to cennější, že to bylo bez fanoušků. Tam to byl opravdu dvanáctý hráč. Když to spustili, byl to mazec. Teď bude derby s Neapolí, to bude paráda,“ těší se.

Až si dodělá trenérskou profilicenci, může trénovat i Salarnitanu. „To asi ne, najdou někoho místního,“ směje se této konstrukci. „Ale rád bych se jel na nějaký zápas podívat,“ hodlá si udělat výlet na Apeniny.

V italských klubech působí nyní, nebo nedávno působilo několik českých fotbalistů. „Velmi se povedl Jakub Jankto, pro mě to bylo překvapení, šel do Itálie ze slávistického dorostu,“ chválí českého reprezentanta.

A opět odhaluje málo známou informaci. „Tehdy mě oslovil sekretář FC Janov, abych se na něj kouknul, když hráli na Xaverově s Jihlavou. Na něm bylo vidět, že je to fotbalista, vyčníval nad ostatními. Co dříve umělo osmdesát procent našich fotbalistů, dnes objevíte u dvou, u třech. Nakonec ho získalo Udine,“ uzavírá.

Nyní má angažmá v Humpolci. Nepředpokládá však, že odstraní sochu nejslavnějšího přistěhovalce Hliníka a postaví místo ní Kolouška. „To se asi nestane,“ nedělá si marné naděje. „Já jenom dojíždím, Hliník se tam odstěhoval. Aspoň tak to všichni vnímají,“ potvrzuje, že Hliník má v Humpolci neotřesitelnou pozici.