Deset sezon, deset medailí. Plzeňská fotbalová pohádka ověnčena pěti tituly ještě nekončí

Psal se konec května roku 2011 a Viktoria Plzeň si vůbec poprvé v historii došla pro ligový triumf. Parta trenéra Pavla Vrby celou sezonu bavila fotbalem. Ačkoliv tehdy ani zdaleka nepatřila mezi hlavní kandidáty na vítězství v lize, dokázala se vybičovat k vynikajícím výsledkům. Kolo od kola se zlepšovala, veřejnost ji brala stále vážněji a nakonec se před ní musela sklonit i Sparta, která pomýšlela na obhajobu. I před sezonou 2010/2011 byli letenští hlavním favoritem na vítězství.

Od tehdejšího utkání 28. kola proti Baníku Ostrava, po kterém Pavel Horváth zvedl nad hlavu mistrovský pohár, uběhlo už více než 9 let. Možná ani ti největší snílci z fanouškovského tábora Viktorie si nedokázali představit, jaké úspěchy budou v následujících letech zažívat.

Ti, kteří po mistrovské sezoně předpovídali, že se Viktoria znovu zařadí do šedého průměru, se šeredně mýlili. O souhru okolností se totiž rozhodně nejednalo.

Plzeňský klub si v letošní sezoně připsal desátou medaili v řadě. I když ani tato formulace není úplně přesná. Viktoria se totiž jen jednou z uplynulých deseti sezon dočkala toho, že by neskončila první nebo druhá. Bronz brala jen v sezoně 2011/2012, tedy hned po své první mistrovské jízdě.

Zde ji však fotbalová veřejnost musela neobhajobu odpustit, neboť v Lize mistrů statečně vzdorovala Barceloně, milánskému AC a Borisovu. Soupeřům, o kterých se plzeňské partě před pár lety ani nesnilo.

Z tehdejších zlatých medailistů z roku 2011 už zbyl přímo na hřišti jen David Limberský. I tohle tvrzení dokazuje, že plzeňská cesta ve vedení klubu byla nastavena správně. Z peněz vydělaných v Lize mistrů Viktoria rok co rok kvalitně doplňuje kádr, a proto je stále úspěšná.

Pryč jsou doby, kdy vedle Limberského váleli hráči jako Horváth, Kolář, Petržela, Jiráček, Rajtoral nebo Bakoš – tedy jedni z hlavních strůjců prvního titulu. Plzeň si totiž v posledních letech dokázala vychovat nebo přivézt několik mladých hráčů, kteří se během dvou až tří let stali oporami. Řezník, Kopic, Hrošovský nebo Hejda jsou jasným důkazem. Nyní se dá to stejné říct také o Aleši Čermákovi nebo Pavlu Buchovi.

Museli bychom hodně pátrat v paměti, abychom našli nějaký přestup, který by sportovnímu manažerovi Adolfu Šádkovi hrubě nevyšel. Viktoria i v této době pracuje s podstatně menším rozpočtem než Sparta a Slavia, přesto těmto celkům dokáže směle konkurovat, nebo je i předčit.

Nemluvě o tom, že si jako jediná v lize v žádné z posledních sezon nedovolila výsledkově polevit. Nad medailovými úspěchy se během poslední dekády podíleli trenéři jako Dušan Uhrin mladší, Miroslav Koubek, Roman Pivarník, Karel Krejčí a samozřejmě hlavně Pavel Vrba.

Klubové vedení v zimě včas vycítilo, že téměř magické spojení Plzeň – Vrba se musí na nějakou chvíli rozejít, aby Viktoria neztratila potřebný elán a stále byla úspěšná. Jarní část sezony ukázala, že tah s Adrianem Guľou může být trefou do černého.

Na Plzeň je každou sezonu vyvíjen velký tlak nejen z pozic novinářů, ale také z řad fanoušků. Na klubových sociálních sítích se čas od času po nějakém nepodařeném utkání objeví pár kritických příspěvků. Dotyční fanoušci si však teprve uvědomí, jakou tento klub prožívá úspěšnou éru, až tehdy, kdy medaile na pořadu dne nebudou.

Kdo by si totiž tehdy 21. května 2011 při předávání prvního mistrovského poháru pomyslel, že v následujících devíti letech získá Viktoria pět titulů, čtyři stříbrné medaile a jejími soupeři budou fotbalové značky jako Barcelona, Real Madrid, Bayern Mnichov, Manchester City, AS Řím, CSKA Moskva, Atlétiko Madrid, Neapol, AC Milán, Schalke nebo Sporting Lisabon?

A tímto výčtem zřejmě plzeňská pohádka ještě nekončí. Adrian Guľa v ní bude chtít pokračovat.

Použité zdroje: fcviktoria.cz