David Rozehnal: Lille? Angažmá, od kterého jsem nevěděl, co očekávat, se stalo mým nejpovedenějším

Bývalý reprezentační stoper David Rozehnal prožil velmi bohatou kariéru, kterou strávil převážně v zahraničí. Patřil i k úspěšné generaci reprezentace, se kterou získal bronz na EURO 2004 nebo se stal mistrem Evropy do 21 let v roce 2002. Odchovanec Sigmy Olomouc se vyjádřil pro Ruik ke svému angažmá v Newcastlu nebo prozradil, kdo ho kontaktoval ohledně Michaela Krmenčíka.

Prošel jste mládežnickými kategoriemi Sigmy Olomouc a dokázal se prosadit až do A-týmu. Jak vzpomínáte na Sigmu?

Poslední dobou vzpomínám víc a víc. Když zavítám na Andrův stadion nebo když jsme tam hráli zápas století a já byl na hřišti opět s bývalými spoluhráči, tak je to pro mě vždy velká nostalgie. Sigma mi dala hodně a jsem jí vděčný za všechno, protože má velký podíl na mé kariéře. Budu se tam vždycky rád vracet a doufám, že klub se zvedne, protože si myslím, že Sigma by měla hrát o první šestku a bojovat o evropské poháry.

V Sigmě se dokázalo v minulosti prosadit více hráčů do velkého fotbalu. Kromě Vás například ještě Ujfaluši, Kováč, Heinz nebo bratři Hubníkové. Čím si vysvětlujete, že se Vás dokázalo tolik prosadit?

Myslím si, že to bylo i generací, mentalitou a jinou dobou. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale dnešní generace je trochu zhýčkaná. Mají to o něco snazší a pracují i v jiných podmínkách než my před tím. Ke všemu za nás nebyli žádné herní konzole nebo sociální sítě, jako tomu je dnes. Já jsem byl pořád venku a jezdil na kole, chodil si kopat, nebo když byla zima, tak jsem vzal hokejku a šel hrát hokej. I moji rodiče byli sportovně založeni a měl jsem od nich velkou podporu v tomto směru.

Jinak jsem měl i možnost hrát a učit se od hráčů jako jsou Machala, Kotůlek nebo Kovář, kteří byli výborní fotbalisté. Odešel jsem i na hostování do Kožušan, abych se otrkal v dospělém fotbale, a to mi taky dost pomohlo. Jinak samozřejmě Sigma byla a je známá kvalitní výchovou mladých hráčů.

Svými výkony v Olomouci jste zaujal belgický Club Bruggy. Jak vzpomínáte na své první zahraniční angažmá?

Jen v tom nejlepším. S manželkou na to občas zavzpomínáme a zasmějeme se tomu, jak jsme naložili auto a vyrazili do Brugg poznat město týden před mým přestupem. Po fotbalové stránce to pro mě byla taková challenge, protože jsem si chtěl vyzkoušet, jestli na to mám. Začátky nebyly sice lehké, byla tam jazyková bariéra, nové prostředí a noví spoluhráči. Moje manželka tam se mnou ke všemu nemohla být celou dobu, protože ještě studovala v Ostravě a musela tak spoustu času trávit v České republice. Ale musím říct, že to byla správná volba a jsem rád, že jsem odešel to zkusit a nečekal na nějaké atraktivnější angažmá. Na klub nedám dopustit a jsem velmi rád, že i po těch letech tam mám stále dobrý vztah s vedením klubu.

Nekontaktoval Vás někdo z klubu ohledně přestupu Krmenčíka nebo Deliho?

Ohledně Deliho mi nikdo nevolal, ale na Michaela Krmenčíka se mě ptal trenér Clement, se kterým jsem i nastupoval v Bruggách. Michaela jsem mu doporučil a řekl mu svůj názor. Podle mě je to útočník, kterého Bruggy dlouho neměli. Teď záleží jen na něm, jestli se dokáže prosadit. Bohužel sezóna v Belgii byla ukončena kvůli koronaviru, takže je pro něj škoda, že nemohl ukázat, co v něm je. Ale myslím si, že má předpoklady, aby tam uspěl.

Vyzkoušel jste si i krátce anglickou Premier League v dresu Newcastlu United. Proč jste v klubu vydržel pouze půl sezóny?

Vzpomínám na to v dobrém i méně dobrém. Já jsem tam přišel, když Sam Allardyce budoval svůj tým a se mnou tam působili úžasní hráči jako Michael Owen, Nicky Butt, Mark Viduka nebo James Milner. Za ten půl rok jsem stihl nastoupit k nějakým 23 zápasům, ale Anglie mi prostě nesedla po fotbalové stránce. I s rodinou se nám tam moc nelíbilo. Musím se přiznat, že dnešní fotbal v Premier League se mi líbí o mnohem více než za mé doby, když jsem tam hrál já. Teď je to důrazný a dost technický fotbal, kdežto dříve to občas vypadalo jako bitva.

Dalším důvodem mého odchodu z Newcastlu bylo i to, že Allardyce byl odvolán a přišel místo něj Kevin Keegan, který je legendou klubu. Mně bohužel přišlo, že se mnou moc nepočítá, a když jsem od něj dostal šanci, tak jsem nastoupil v záloze. Takže, když přišla nabídka z Lazia, tak jsem moc neváhal a rozhodl se odejít, protože italská liga je taky velmi kvalitní soutěž, a i po životní stránce o dost příjemnější než Anglie.

Na období v Anglii rádi vzpomínáme s manželkou hlavně kvůli tomu, že se nám tam narodil syn Luka a já ještě musím zmínit fanoušky Newcastlu, kteří jsou naprosto fantastičtí. Ale jinak hodnotím moje působení v Anglii jako nepovedené.

Patříte k několika hráčům od nás, kteří oblékali, dres Hamburku SV. Myslíte si, že na tom měl velký podíl David Jarolím? A co říkáte na momentální situaci klubu, který se nachází ve druhé lize?

David tam udělal velkou čest českému fotbalu, protože on je profesionál od A až do Z, řekl bych, že je ještě větší blázen než já. Ale oni to mají asi v rodině Jarolímů, že jsou takový pedanti, kteří nic neodfláknou a asi i tím si David udělal skvělé jméno v Německu. Protože Němci chtějí, aby vše šlapalo na 100% a podle pravidel.

Já jsem tam sice působil jen jednu sezónu, ale velmi rád na to vzpomínám, protože tam byla skvělá parta. Jako ve všech svých angažmá jsem měl i tam dost kvalitní konkurenty, kteří reprezentovali své země, a já musel bojovat o svou pozici. Tu sezónu se nám dost dařilo pod trenérem Labbadiou, kterého překvapivě odvolali, když jsme byli v Bundeslize na třetím místě. Na jeho místo přišel Armin Veh, který je znám jako kat fotbalistů z České republiky. Bohužel to se potvrdilo, a i mě oznámil, že se mnou nepočítá a můžu si hledat jiné angažmá.

Jinak co se týče momentální situace klubu, tak je to obrovská škoda, kde se teď nachází. Než Hamburk sestoupil, tak byl jediný klub, který nikdy nesestoupil z nejvyšší soutěže, což dávaly najevo i legendární hodiny na stadionu, které ukazovaly čas strávený v Bundeslize. Doufám, že se Hamburk brzy vrátí mezi elitu, protože v minulosti patřil mezi TOP týmy v Bundeslize, má krásný stadion a úžasné fanoušky, kteří umí udělat neskutečnou atmosféru. Když si vzpomenu, jaká nehorázná atmosféra panovala při derby se St. Pauli, tak to člověk musí zažít na vlastní kůži, přirovnal bych to k derby mezi AS s Laziem. Takže doufám, že brzy Hamburk postoupí zpět, protože jejich fanoušci a město si to zaslouží.

Nejdéle jste v zahraničí působil ve francouzském klubu Lille OSC. V čem Vám toto angažmá tak vyhovovalo, že jste tam strávil nějakých pět let?

Zcela upřímně, já jsem moc Lille neznal, takže jsem nevěděl, do čeho vůbec jdu. Sice během mého působení v PSG jsem proti Lille nastoupil, ale už si to moc nevybavuji a jen vím, že se jednalo o průměrný tým. Ale o to více jsem byl pak velmi mile překvapen, když jsem klub poznal. Zaujalo mě tréninkové centrum, které tam mají asi nejlepší ve Francii. Byla tam i naprosto skvělá parta lidí od vedení až po spoluhráče a všechno tam naprosto skvěle fungovalo. V mojí úvodní sezóně se nám herně dařilo, tým fungoval a vyústilo to až v zisk doublu. Když se teď zpětně ohlédneme, tak na soupisce byli hráči jako Hazard nebo Debuchy, spousta kluků, co reprezentovalo Francii nebo Belgii, takže tam byla obrovská kvalita.

V Lille jsem sice hrál pět let, ale ve městě jsem žil i další dva roky během mého působení v Oostende. Po životní stránce se nám tam s rodinou velmi líbilo a stihli jsme si udělat spoustu přátel. Sedla nám tam mentalita místních lidí, kteří jsou velice přátelští, a i město je velice krásné. Možná jenom trochu počasí je tam na severu Francie nevyzpytatelné, ale to nám až tolik nevadilo. Takže vlastně angažmá, od kterého jsem nevěděl co očekávat, se stalo mým nejpovedenějším.

V Lille jste působil s Edenem Hazardem, který patří mezi nejlepší fotbalisty na světě. Bylo už v té době vidět, že z něj vyroste velký hráč?

Bylo to vidět, Eden vlastně zažil svou nejlepší sezónu v Lille, když se nám podařilo získat double. Je to naprosto výjimečný hráč, který se sice na tréninku nepředře a jede tak na 60%, ale potom vám to vrátí v zápase, kde je schopen ho rozhodnout zcela sám. Spousta spoluhráčů jeho přístup v tréninku respektovalo, protože věděli, že jim to vrátí v zápase. Dokonce i já, který jsem v tomhle směru dost přísný, tak jsem mu to odpustil. I já jsem věděl, že když udržíme vzadu nulu nebo soupeř nám dá tři branky, tak Eden to zařídí.

On je vlastně i neskutečný pohodář ve skutečnosti, který si na nic nehraje. Jsem velmi rád, že dal přednost Chelsea před Manchesterem City, kde jsem si myslel, že by mu to nemuselo sednout z toho důvodu, že těch individualit jako je on bylo více. Každopádně se těším, až se dá do pořádku a rozjede to v Realu.

Zúčastnil jste se mistrovství Evropy v roce 2004, kde jsme vypadli bohužel v semifinále. Jak vzpomínáte na tento šampionát s odstupem času?

Už je to strašně dlouho. Já jsem nastoupil vlastně do rozjetého vlaku, takže jsem si i říkal, že jsem tam možná nebyl zaslouženě, ale zaujal jsem svými výkony v Bruggách trenéra Brücknera. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného být v týmu s hráči jako, jsou Nedvěd, Šmicer, Poborský, Baroš, Čech a další. Na šampionátu jsem toho odehrál i více než bych očekával, hlavně jsem byl rád, že kluci zvládli začátek skupiny, a i my ostatní si pak mohli zahrát proti Německu. Vzpomínám na tu partu a vůbec úplně to všechno jen v tom nejlepším.

Mistrem Evropy jste se nestal se seniorskou reprezentací, ale s týmem do 21 let se Vám to podařilo v roce 2002. Co pro Vás tento úspěch znamenal? A jak moc Vám to otevřelo dveře do evropských klubů?

I tady jsem vlastně naskočil do rozjetého vlaku, protože jsem s kluky neabsolvoval kvalifikaci, takže opět díky trenéru Brücknerovi jsem se dostal do nominace. Byla to pro mě i moje první reprezentační zkušenost, protože jsem nikdy před tím nereprezentoval v mládežnických kategoriích. Hned jsem měl možnost nastoupit v přípravě proti Portugalsku a pak na šampionátu proti týmům jako Francie nebo Itálie. Pro mě to znamenalo strašně moc.

Samozřejmě, tento úspěch nám všem otevřel dveře do zahraničí, a bylo jen na nás, jak se s tím popereme, zda potvrdíme svoje kvality a dokážeme se prosadit.

Kariéru jste zakončil v belgickém klubu KV Oostende. Nelitujete toho, že jste kariéru neukončil v dresu Sigmy?

S odstupem času mě to trošku mrzí, ale já chtěl hrát na té nejvyšší úrovni co nejdéle. Pro mě prostě byla belgická liga kvalitnější než ta naše. A já jsem moc rád, že i v nějakých 37 letech jsem pravidelně nastupoval v Oostende. Dalším důvodem bylo i to, že jsme chtěli být s dětmi co nejdéle v zahraničí kvůli jazykům, ale kdybych se měl vrátit do České republiky, tak jedině do Olomouce. V tom sem měl vždy jasno.

Čemu se věnujete, po konci hráčské kariéry?

Užívám si důchodu ve 39 letech. (smích) Tak zatím se rozkoukávám po všech věcech a přemýšlím o budoucnosti. Občas jdu pomoct bráchovi s trénováním mládeže v Kožušanech, ale jinak si zatím užívám ten důchod, protože jsem se do něj trošku těšil. Takže mám teď více času na rodinu a děláme společně věci, které jsem během kariéry nemohl, jako lyžování nebo bruslení. Líbí se mi, že se můžeme i sebrat a odjet na víkend na chalupu. Chodím se koukat na zápasy nebo tréninky mého syna. S manželkou společně cvičíme nebo děláme něco na zahrádce, takže se zatím nenudím.

Čas mě nikam netlačí, protože jsme s rodinou finančně zabezpečeni a zatím i zcela upřímně ani nevím, co bych chtěl dělat. Jen vím, že chci dělat něco, co mě bude bavit a z čeho budu mít radost.