Čínské peníze ve fotbale: Proč jsou pro evropský trh nebezpečné?

Miliony, miliony a miliony. Čínští investoři se i nadále rozšiřují po celé Evropě, a to ve velkém. Fotbalového fanouška by napadlo, proč vlastně? Důvodů je hned několik. Má se však fotbalová Evropa těchto investorů v dlouhodobém horizontu obávat? A co dalšího můžeme od této stále větší expanze očekávat?

Hulk, Oscar či Ezequiel Lavezzi. Seznam hráčů, kteří v průběhu let minulých přijali angažmá v čínské Super League a s ním i astronomický plat, je vskutku dlouhý. Nejde ale jen o to. Týmů vlastněných čínskými majiteli také stále přibývá, a pro důkaz nemusíme chodit daleko. Na to ale teprve v našem článku přijde řeč.

Mohli bychom začít například u Lavezziho. Právě tento argentinský ostrostřelec uzavřel 10. února 2016 velmi lukrativní smlouvu s prvoligovým čínským klubem Che-pej Chua-sia Fortune. Stárnoucí útočník se v tu chvíli stal zčistajasna nejlépe placeným fotbalistou světa. Během dvouletého kontraktu si měl přijít na luxusních 56,7 milionu amerických dolarů – čistého!

Dokumenty Football Leaks však odkrývají pozoruhodná ustanovení, která nalezneme v Lavezziho smlouvě, konkrétně pod článkem pět. Necelých sedm milionů mu bylo vyplaceno už jako podpisový bonus. Tento bonus a dalších dvacet milionů mu muselo být do devíti dnů vyplaceno na jeho domovský účet u UniCredit, přesněji u její pobočky v Lucembursku v tzv. „Daňovém ráji“.

Tato finanční záloha ve výši 26,7 milionů dolarů byla podmínkou pro to, aby vůbec Lavezzi podstoupil cestu ke svému novému zaměstnavateli. Zkušený Argentinec si podle výpočtů Football Leaks vydělal 45 455 dolarů denně. Zbylých třicet milionů mu totiž mělo být vyplaceno v klasických měsíčních výplatách.

To ale není vše. Pro zpříjemnění celého angažmá Argentinec vyfasoval dva bezplatně pronajaté domy s dvěma limuzínami, vlastním šoférem či vlastním kuchařem. A ačkoliv je Čína zemí, kde neexistuje všeobecné nemocenské pojištění, nepřišel by Lavezzi ani o dolar, pokud by byl zraněný či jakýmkoliv způsobem indisponovaný. Teprve pokud by chyběl více, než dva měsíce. V ten okamžik by se jeho plat v daném období snížil o třicet procent.

Do čínské Super League nejdříve odcházeli fotbalisté tzv. „před důchodem“, jakými byli například Didier Drogba, Lavezzi nebo Carlos Tévez. Je pravdou, že pro většinu evropských fotbalistů zůstává čínský obr stále cizím a zapovězeným prostředím.

Nicméně je faktem, že právě čínští investoři začínají mít na evropském dění stále větší slovo a své sítě rozhazují víc a víc. Seznamem hráčů bychom mohli pokračovat. Tak například brazilský Alex Teixeira, jenž do Číny odešel za zhruba padesát milionů dolarů ze Šachtaru Doněck. Ještě o deset milionů dráž vyšel přestup Oscara z Chelsea do Šanghaje SIPG. Za podobnou sumu koupil tento celek také ostříleného zabijáka Hulka ze Zenitu Petrohrad.

V roce 2017 byl vyhlédnutou posilou Juventusu Turín Axel Witsel. Překvapivě však zamířil do klubu Tchien-ťin Čchüan-ťien. Tento přestup poté okomentoval slovy: „Juve je skvělý klub, ale tohle byla nabídka, kterou jsem s ohledem na budoucnost své rodiny jednoduše nemohl odmítnout.“

A jsou tady další hráči: V Tottenhamu před odchodem do Číny zářil Paulinho, ze Southamptonu v roce 2016 přestoupil italský reprezentant Graziano Pellé. A co takový Yannick Carrasco, Cedric Bakambu nebo talentovaný Anderson Talisca… Po přestupu Oscara se na tohle téma vyjádřil také trenér Antonio Conte: „Čínský trh je hrozbou pro všechny. Nejen pro Chelsea, ale pro všechna mužstva na celém světě.“

Jeho slova poté podtrhl i prezident Bayernu Mnichov Uli Hoeneß, který tento přestup označil vyloženě za „padlý na hlavu“. Jestli jsou tato tvrzení opodstatněná těžko říct. Jistý podíl pravdy na tom ale určitě najdeme. Na základě těchto astronomických částek a lukrativních smluv nám tedy vyvstává otázka. Proč v posledních létech přišla ze strany čínských klubů a investorů taková aktivita?

Na jaře 2015 totiž čínský prezident Si Ťin-pching nařídil oživení čínského fotbalu. Nejmocnější člověk v zemi, který je současně i vůdcem komunistické strany, tím vyslal jednoznačné poselství, že se Čína konečně musí stát supervelmocí i ve fotbale. Právě prezident chce, aby postupně vznikala mládežnická tréninková centra, a tím se Číňané zdokonalovali i ve fotbale.

Nutno podotknout, že také sní o tom, aby jeho země v budoucnu ovládla fotbalový šampionát či mistrovství světa v kopané pořádala.

Není divu, že ceny televizních vysílacích práv Superligy vyskočily zhruba na dvacetinásobek. Za období 2016 – 2020 zaplatí China Sports Media zhruba 1,2 miliardy dolarů, které si rozdělí 16 klubů. Do roku 2015 to přitom dělalo za stejný časový úsek něco přes šedesát milionů eur. A tak tento trh roste dál a dál. Ať už se jedná o manažery z oblasti realit, stavebnictví nebo internetového obchodu – zisky těmto investorům rapidně rostou.

Investice se samozřejmě nedrží pouze hráčů. V roce 2016 získal elektronický koncern Suning za zhruba 270 milionů 69 procent akcií Interu Milán. Čínští investoři vlastnili dokonce celých sto procent akcií italského velkoklubu AC Milán. A jak je patrné ze začátku článku, i v České republice je jeden klub, který podlehl lukrativním podmínkám. A jak všichni moc dobře víme, tím klubem je SK Slavia Praha.

Skupina CITIC Group, která převzala CEFC Europe, je největším čínským investorem v České republice. Právě tato společnost si před časem vybrala Českou republiku jako hlavní destinaci svých evropských investic. K nim patří i slávistický klub spolu s jejich stadionem. Společnost je také hlavním sponzorem Superligy a své aktivity rozvíjí ve stovce dalších zemí. Například v roce 2018 činily jejich tržby neuvěřitelných 61,3 miliard dolarů.

Odhalení Football Leaks ohledně skutečných finančních toků, které čínské koncerny do fotbalu pumpují, by zcela jistě v „Říši středu“ vyvolalo veřejnou debatu o financích ve fotbale. To si však politici v Pekingu nemohli dovolit, a tak po přestupu Carlose Téveze v roce 2018 nařídili pravidlo, že do utkání smějí zasáhnout už pouze tři cizinci plus čtvrtý z jiné asijské země.

To krapet zredukovalo přestupové šílenství a jakoby na chvíli pozastavilo monstrózní částky utracené za přestupy hráčů. Pokud však bude komunistické vedení této země stále snít o Číně, jakožto o fotbalové velmoci, není nyní zcela jasné, čeho se v budoucnu ještě můžeme dočkat. Pokud totiž nahlédneme pod pokličku, jsou obavy na místě a tvrzení Conteho opodstatněné. Ač to většina fotbalových fanoušků nechce přijmout, fotbal se bohužel stává také stále větším politickým nástrojem.

Ruští oligarchové či arabští šejkové už nyní tváří v tvář částkám, které Čína do fotbalu nalívá, kapitulují.

Zdroj: Football Leaks