Chrám rychlosti, legenda a mocný zabiják: Monza je důkazem tradiční nátury Italů a nepoučitelnosti. Jaký je její příběh?

Legenda mezi okruhy – to je italská Monza. Napříč svou historií už prošla mnohým, přičemž právě tady je naprosto zřejmá jakási nátura Italů. Monza je také příběhem o tom, jak nepoučitelnost zabíjí, když se přes jasné riziko přesto závodilo v naprosto nevyhovujících podmínkách.

Velká cena Itálie figurovala v kalendáři Formule 1 už od dob založení oficiálního mistrovství světa, a tedy od roku 1950. Byť své brány Monza otevřela už 3. září 1922, tedy týden předtím, než se na tomto místě konal první závod.

Samotný okruh byl postaven v roce 1922 a to za pouhých 110 dní. Po Brooklands ve Velké Británii a Indianapolis v USA se jedná o třetí závodní dráhu, která byla skutečně postavena za účelem závodění. Závod na italské Monze se bezpochyby řadí mezi nejlegendárnější, které F1 v současnosti nabízí.

Dlužno dodat, od roku 1950 až do současnosti Formule 1 ani jednou Velkou cenu Itálie nevynechala.

Rok 1922 – dokončena výstavba okruhu, první finální produkt

Okruh byl postaven v královském parku severně od města Monza na jaře roku 1922. Původní plán počítaly s výstavbou, kvůli které by ale bylo odstraněno velké množství množství stromů a zeleně. Nakonec tak došlo ke kompromisu, zmodernizovalo se několik dalších cest navazující na silniční komunikace a vybudoval se rychlostní ovál.

Závodní okruh byl dokončen za 110 dní a pracovalo na ní 3 500 pracovníků, přičemž většina z nich se soustředila na výstavbu onoho oválu. Finálním produktem pak byla deset kilometrů dlouhá trať kombinovaná oválem a „klasickou“ zmodernizovanou silnicí. Jezdci začínali svá rychlá kola na rovince široké 100 metrů, poté sjeli do zatáčky Curva Grande a pokračovali na silniční okruh.

Po projetí jedné z velkých klopených zatáček následovaly vozy do půlkruhové a rovněž klopené Corvetty, která se nacházela poněkud severněji od současné zatáčky Parabolica. Následně se piloti vrátili onu širokou rovinkou (z pravé strany) a těsně za boxy vjeli do první ze dvou velmi dlouhých 180° zatáček, nakloněných pro vyšší rychlost, z nichž jedna přejížděla přes silnici pomocí malého mostu.

Vozy vyjely z druhé klopené zatáčky, tentokrát zase na levé straně zmíněné rovinky a dokončily tak kolo.

Velká tragédie, smrt pilota a několika fanoušků

Dva piloti na Monze zemřeli v roce 1923, jeden další pak o rok později. Tu největší katastrofu si však tento okruh připsal v roce 1928, když pilot Emilio Materassi v 17. kole na hlavní rovince náhle strhl volant vlevo. Jeho vůz následně dokázal přeskočit 4 metry široký příkop, který tam byl umístěn kvůli ochraně diváků. Materassi však narazil do tribuny a kromě něj ten den zemřelo dalších 27 fanoušků.

Více než 100 jich pak bylo zraněno. Tato strašidelná nehoda byla po událostech v Le Mans z roku 1955 zřejmě druhou největší tragédií v dějinách motorsportu. Velká cena Itálie byla do roku 1931 pozastavena.

Mnohé úpravy

Napříč celou historií samozřejmě Monza prošla mnohými úpravami. Závody se díky evropskému šampionátu do Itálie vrátily v roce 1931, přičemž se kromě celého okruhu začala používat zkrácená verze trati zvaná Florio. Ta měřila 6,662 kilometrů. Hned o rok později si však Monza vynutila další změny.

A to kvůli tzv. „Black Sunday“, neboli „Černé Neděle. Při odpoledním závodě toho roku na mokré trati totiž zahynuli tři jezdci – Giuseppe Campari, Baconin Borzacchini a Stanislaw Czaykowski. V roce 1934 tak organizátoři závodu přišli s konceptem zvaným Mini Florio, když přidali šikany v každé z nejrychlejších zatáček.

Tato nejkratší varianta okruhu měřila 4,329 kilometrů. Zásadní přestavba okruhu však přišla bezprostředně po závodě v roce 1938, respektive přesně tehdy byly zahájeny stavební práce. Na příkaz organizátorů vypracoval inženýr Aldo di Rionzo plány, jak učinit Monzu mnohem bezpečnější a zároveň náročnější pro jezdce. Prvními změnami byla demolice starých klopených zatáček.

Došlo také k úpravě zatáčky Lesmo, Curva del Vialone byla přesunuta na jihozápad a zcela přetvořena. Byla postavena nová zadní rovinka, rovnoběžná se starou, ale vzdálená zhruba 50 metrů západním směrem.

Přední rovinka tak byla dva kilometry dlouhá a vozy na ní dosahovaly 250kilometrové rychlosti. V tomto období byl také vytvořen sekundární okruh, a to na žádost Pirelli z důvodu testování pneumatik. Nový hlavní okruh pak měl poprvé hostit Velkou cenu Itálie už v roce 1939, ovšem stále nebyl dokončen. Po začátku druhé světové války se ovšem stejně další závod nekonal.

Poválečné období, masivní opravy

Druhá světová válka nebyla k Monze vůbec laskavá. Velká část povrchu byla rozbita tanky a jinou obrněnou technikou, rovněž tribuny byly výrazně poškozeny. V roce 1947 tak bylo rozhodnuto o přestavbě trati podle plánů z roku 1938. Práce tedy začaly v roce 1948, Velká cena Itálie se na tento okruh vrátila v roce 1949. Na této verzi okruhu se pak závodilo do roku 1954.

Italové však nesnesli představu, že by na světě existoval rychlejší závodní okruh, a tak v roce 1954 začali s výstavbou nového oválu. Betonové pilíře však nebylo to, co by uneslo úroveň světového závodění, a tak se trať na mnoha místech prohýbala. To přinášelo řadu problémů, načež se Monza po závodě v roce 1956 opět vrátila na klasickou podobu okruhu, měřící 5,750 kilometrů.

Pořadatelé ale měli v rukávu další trik. Ve snaze ospravedlnit oválnou dráhu a získat zpět část svých investic vytvořili akci nazvanou Závod dvou světů. Záměrem bylo uspořádat závod Formule Libre, který využíval pouze oválný okruh o délce 4,248 km. Tyto akce ale nebyly úspěšné a po roce 1958 ji organizátoři ukončili.

Nepoučitelní Italové?

Závody se ale i přes zjevné nebezpečí oválu v letech 1960 a 1961 opět konaly na celém okruhu. Nová auta (50. léta – revoluce zadních motorů – pozn. red.) ale měla na takovém povrchu velké problémy, ostatně jako jejich předchůdci. Navíc byla trať o to hrbolatější. Poslední kapkou bylo, když se Wolfgang von Trips v závodě v roce 1961 srazil s Jimem Clarkem a zabil sebe a 15 diváků.

Monza se tedy po roce 1962 znovu vrátila k 5,75kilometrovému okruhu a další čas strávili organizátoři nad tím, jak tuto trať vylepšit, než se pokoušet o stavbu něčeho grandiózního. Především se zaměřili na bezpečnost okruhu. Na italském okruhu tedy přibývaly další šikany a délka trati se zvětšovala či zmenšovala pouze nepatrným způsobem.

V roce 1972 tak na Monze vznikla sekce Variante Ascari. Úderem sezóny 1976 došlo k rozšíření boxové uličky, nově vznikla také sekce zatáček zvaných Variante Rettifilo, do které jezdci zajeli ihned po startu. Po tragických událostech v roce 1978 došlo k dalším změnám, například k prodloužení boxové uličky a přidáním různých bezpečnostních prvků.

Tato konfigurace vydržela po dobu 17 let nezměněna, pouze v roce 1995 došlo k zavedení poněkud zásadnějších změn v severovýchodní části okruhu. Organizátoři zpomalily zatáčky Lesmo a nedošlo k odstranění mnoha stromů, byla rovinka mezi oběma zatáčkami posunuta o několik metrů západním směrem. Variante della Roggia se také posunula o pár metrů na západ a celkově se délka trati zkrátila z 5,8 na 5,77 km. I přes mírné zkrácení trati se časy na kolo zvýšily zhruba o dvě sekundy.

Autodromo Nazionale Monza

Rok 2000 nám přinesl zatím poslední velkou změnu na okruhu. Stará dvojitá šikana Variante Rettifilo byla pryč a nahradila ji nová Primo Variente. Několik dalších zatáček pak bylo přejmenovaných, přičemž tato změna přidala, co se týče času, další sekundu na kolo.

Dnes vypadá závodní okruh v Monze přesně takto. I přes výrazné úpravy napříč celou historií jezdci na této rychlé italské trati jedou po 80 % času stále na plný plyn.

Samotná délka trati činí 5,793 km a skládá se z jedenácti zatáček. Autodromo Nazionale Monza, jak zní oficiální název okruhu, nabízí dvě DRS zóny. Ta první se nachází na rovince mezi zatáčkami 7 a 8. Druhou DRS zónu FIA umístila do prostoru startu a cíle.

Na trati tak najdeme i dva detekční body. Ten první najdeme v nájezdu do zatáčky číslo 7, druhý před zatáčkou číslo 11. Nejrychlejší kolo na této trati drží Rubens Barrichello, když v sezóně 2004 se svým Ferrari zajel čas v hodnotě 1:21.046. Nejvíce vítězství zde zaznamenali Michael Schumacher a Lewis Hamilton, když zde oba šampioni zvítězili celkem pětkrát.

Zdroj: F1