Cesta znovuzrozeného Falcaa: Část První

Kolumbijský matador Radamel Falcao přezdívaný „El Tigre“ patří mezi nejůspěšnější kolumbijské strikery, kteří se dokázali prosadit v Evropě a po právu je také nejlepším střelcem kolumbijské reprezentace v celé její historii. O to větší překvapení pro někoho může být, že se tento již dvaatřicetiletý útočník představí na svém prvním světovém šampionátu a to i přesto, že hájí barvy „La Tricolor“ již dvanáctým rokem. Jistotu pozice v čele ofenzivy však rozhodně nemá, neboť argentinský stratég Nestor Pekerman má alternativ na jeho post více než dost (Carlos Bacca nebo Miguel Borja). Dle mého názoru nedoceněný útočník se tedy stává předmětem mého dvojčlánku, který stručně zmapuje působení zkušeného Kolumbijce,  jak na klubové tak reprezentační scéně.  

Co se reprezentační kariéry týče, dá se Radamel Falcao považovat za smolaře. Jeho forma vyvrcholila až v sezóně 2009/10, kdy se naplno prosadil v Portu. I přes jeho drobnou výpomoc při kvalifikačním cyklu se však Kolumbie na jihoafrický mundial neprobojovala a tak si na větší reprezentační turnaj musel počkat až do roku 2011, kde poprvé vedl ofenzivní řadu své rodné země na argentinské Copě Americe. Zde se ve skupině dvakrát prosadil do sítě Bolívie. Ve čtvrtfinálovém klání však neproměnil pokutový kop, který stál jeho výběr postup na úkor houževnatých Peruánců. Na další velký turnaj si tedy musel počkat tři dlouhé roky, kdy měl po legendárních ročnících v Atléticu naplno využít svůj střelecký um a vést vysoce potenciální fotbalovou generaci vstříc úspěchu. Nezmínil jsem však, že do sezóny 2013/14 vstupoval Falcao v barvách jiného celku, konkrétně milionářského AS Monaca. A právě přestup z madridského Atlética do Monaka, v té době nováčka nejvyšší francouzské soutěže se stal zlomovým bodem, který tak jako den a noc, odděluje úspěšnou a neúspěšnou část kariéry tohoto sympatického Kolumbijce.

Obchod, při kterém přistála v Madridu na stole nabídka (za Falcaa v celé jeho kariéře) paradoxně nejvyšší co se peněžní sumy týče se investorům z Monackého knížectví v žádném případě nepovedl. Tranfer jako takový byl novináři víceméně odsuzován, vzhledem k tomu, že Falcao o přestup nikterak nestál a nakonec k němu pravděpodobně došlo proti vůli samotného fotbalisty. Podzimní část sezóny nebyla špatná, devět vstřelených branek však bylo pro rodáka ze severokolumbijské Santa Marty v probíhající sezóně maximum. V lednu roku 2014 totiž prodělal zranění známé v anglosaské terminlogii pod názvem ACL, tedy zranění předního křížového vazu, které ho nakonec vyřadilo na necelý půlrok. Jak už asi většina z vás tuší, ani na jihoamerický mundial se charizmatický Falcao nepodíval, i přesto že se dostal do finální třicetičlenné nominace stratéga José Pékermana a jeho ztravotní stav se rapidně zlepšoval. Bylo to nakonec jeho vlastní rozhodnutí, které učinil, protože se podle svých slov necítil být stoprocentně fit a uvolnil tak empaticky místo jinému forvardovi. Byl to přitom on, který dokázal kolumbijský reprezentační výběr po dlouhých šestnácti letech dostat na světový šampionát. V jihoamerické části kvalifikace se totiž stal nejproduktivnějším střelcem s devíti zásahy.

Na mistrovství světa v Brazílii se mančaft okolo mladíčka Jamese Rodrigueze dokázal prosadit a v základní skupině nezaváhal ani jednou, přičemž takovému Japonsku nadělil až čtyři banány. Šestigólový a tudíž nejlepší střelec brazilského svátku James korunoval úspěch Kolubijců nejhezčím gólem roku 2014 v osmifinálové řežbě proti Uruguayi. Velekardinální tažení svěřenců zastavil až výběr fotbalové kolébky Brazílie, která však během utkání přišla o hvězdičku Neymara.

Po mistrovství světa se nám Radamel Falcao zjevuje pouze ve dvou utkáních francouzské ligy a o týden později sleduje ligový duel pouze z tribun. V tomto momentě se už začíná horlivě spekulovat o jeho budoucnosti, která má být spjatá s jiným, ba pro Falcaa atraktivnějším klubem. Další období kariéry můžeme označovat za temné. Na klubové scéně sice Falcao dostane šanci hrát v nejlepší lize světa po boku velkých hvězd a trenérů, přesto se střelecky neprosazuje a je jasné, že pokud se má vrátit jeho stará dobrá forma, musí znovu svolit k přestupu. Stejně tak se trápí v reprezentaci. Po čtyřech letech znovu dostává šanci hrát na kontinentálním poháru, kde však selže a ztrácí tak důvěru trenéra Pekermana, který ho nepostaví do základní jedenáctky nároďáku celkem 388 dní…

Článek bude mít pokračování…