Blog: Smutné výročí velkých hrdinů, nejen českého hokeje

Říká se, že každý Čech ví, kde byl a co dělal, když se hrálo finále v Naganu, nebo když letadla narazila v New Yorku do věží Světového obchodního centra. Stejně tak každý hokejový fanoušek ví, kde byl a co dělal přesně před deseti lety, tedy v den, kdy došlo k jedné z největších tragédií hokejového týmu v Jaroslavli při odletu na první utkání v sezoně. Tenkrát seděli v letadle strůjci posledních českých medailí, ale také lidé s velkým srdcem.

Hokej během své existence napsal mnoho dojemných a srdcervoucích příběhů, které si budeme navždy připomínat. Pak jsou tady ale také momenty, proti kterým žádný sportovní úspěch ani sebevětší zklamání z prohraného finále nemá ani tu nejmenší váhu.

Tenkrát 7. září 2011 se pilotům v Jaroslavli hrubě nepovedl jeden start letounu JAK-42, po kterém vyhaslo 45 životů. Všechno se seběhlo nějakých sedm minut před třetí hodinou odpoledne. Mezi nimi i trojice českých hokejistů Jan Marek (31 let), Jiří Vašíček (29 let), Karel Rachůnek (32 let) a slovenský srdcař Pavol Demitra (36 let). 

Každý, kdo tomuto neštěstí přikládal nějakou váhu, chtěl alespoň o nějakou dobu přetočit čas zpět a zabránit nejhoršímu. Jenomže osud byl tehdy nevyzpytatelný. Vlastně je dodnes. Nevybírá si. Kdyby ano, seděli by tenkrát na palubě úplně jiní lidé.

Ano, samozřejmě, taky chápu, že se po světě dějí i další tragédie podobného typu, které veřejnost tolik neoplakává a neřeší. Přitom každý život má svým způsobem úplně stejnou váhu. Jenomže tihle borci byli pro mnohé za hrdiny. V každodenních starostech jim kouzlili úsměvy na tvářích. 

Nikdy už žádný fanoušek nezapomene, jak ve středu kluziště srazil nepřiměřeným střetem obránce Karla Rachůnka urostlý a neoblíbený Jevgenij Arťuchin z Ruska. A jak pak v odvetě o bronzové medaile vyrazil Rachůnek s ruským obrem plexisklo. Tyhle momenty si budeme navždy pamatovat.

Stejně tak, jako kouzelné ruce Jana Marka, který byl charakterově jeden z nejúžasnějších hokejistů, které planeta poznala. Neuvěřitelně velkorysý člověk, u kterého byla rodina na prvním místě. Jenomže miloval taky hokej, který mu přinášel do života obrovskou porci radosti. Bohužel se mu stal nakonec i osudný.

Osobně jsem ho mohl v Třinci sledovat na začátku jeho velké kariéry. Skromný klučina, který mě na chodbě v kamarádově paneláku jako dítě vždy pozdravil. Vždycky s úsměvem. Dokonce si vybavuji, že jsem byl jeden z prvních lidí, kteří se dozvěděli o jeho přestupu do Sparty. Jen tak prohodil na chodbě na otázku, jestli už ví, co příští sezonu: „Asi Sparta.”

Třetím do smutné české party byl Josef Vašíček. Usměvavý chlapík, který si v roce 2006 jako jediný z této trojice potěžkal slavný Stanley Cup. O rok dříve si pověsil na krk i zlatou medaili z MS 2005 ve Vídni.

Nikdo v české reprezentaci už dnes nepřevlékne přes hlavu dres s číslem 4, 15 a 63. Tahle čísla si nechal po tomto neštěstí vyšít pro následující sezonu v NHL na své rukavice Patrik Eliáš. Všichni byli později uvedeni do Síně slávy českého hokeje, a v Praze-Dolních Chabrech po nich pojmenovali ulice, které spolu sousedí.

Slzy smutku tekly taky celým sousedním Slovenskem. Dodnes je Pavol Demitra považován za jednoho z největších velikánů v dějinách slovenského hokeje. „Byl jsi hokejovým bohem na ledě, a do hokejového nebe jsi taky odešel,” řekl se slzami v očích Marian Gáborík v roce 2011 při poslední rozlučce se slovenským hrdinou, na jehož počest byl později natočen 87 minutový dokument s názvem “38”.

Ačkoliv sám velice nerad o těchto věcech píšu, přečetl jsem si v den tohoto smutného výročí téměř deset let starý článek o Honzovi Markovi, který mě k tomu inspiroval. 

Nemyslím si, že bychom bez těchto připomínek na tyto chlapíky zapomněli. I tak cítím nějaký závazek alespoň touhle formou ještě jednou poděkovat klukům, kteří mi dělali v dospívajícím věku radosti. I oni se totiž zasloužili o to, že tahle hra pro mě tolik znamená.

Zdroj: KHL, iSport