Berbrova cesta k moci – díl 1. Odkaz kariérního komunisty

Nechal si říkat Náčelník, Taťka, klaněli se mu lidé mnohem vzdělanější, chytřejší, kteří ve fotbale dosáhli na vysoké mety a proslavili ho po celém světě. Čím si Roman Berbr, osoba nepříliš vyspělého intelektu, sociálních vazeb, která neměla skutečné kamarády, takové výsadní postavení vydobyla? Ve třídílném rozboru nabízíme aspoň mírné vysvětlení. Lépe řečeno jakými prostředky se k moci dostal a jak si ji udržoval.

Arogantní, sebestředný, nesnesitelný, bezohledný, nevzdělaný, spíše hloupý. Směsice nadměrného přitom ničím nepodloženého sebevědomí, které ovšem záhy přecházelo do silných komplexů méněcennosti vyplývající patrně z jeho citově chatrného mládí. Tak Berbra charakterizují lidé, kteří ho více poznali a nestali se jeho posluhovači.

Určitě mu tyto rysy pomohly nahoru. Byl kdykoli ochotný spáchat jakoukoli nečestnost, někoho podrazit, zradit. Postrádal veškerou empatii, nikdy ho netrápilo svědomí.

Nešlo mu o fotbal, bylo mu jedno, když někoho jako rozhodčí zařízl, jen když měl z toho zpočátku osobní dobrý pocit mocenské převahy, postupně také prospěch. A mačkal knoflíky u výtahu, který ho vyvezl nahoru.

Spolek se ovládá odspodu

Za bývalého režimu se stal zaměstnancem StB. On sám sice tvrdí, jak ho to zocelilo, jaké dostával náročné úkoly v téměř světovém zájmu. Prý nesmysl.

Znalci této struktury potvrzují, že člověk tak nízkých hodnot – nikoli charakterových, ty on nabízel, ale vzdělanostně-odborných – žádný velký přínos pro organizaci neměl. Ale umožnilo mu to okolo sebe později šířit mlhu.

V minulém režimu nebylo pro normálního funkcionáře snadné dostat se do čela československého fotbalu. Do vrcholných postů nominovala své prověřené lidi komunistická strana na základě nomenklatury. Na to by Berbr ani při největším úsilí nikdy nedosáhl.

Společenské změny v listopadu 1989 znamenaly přeskupení sil i v legislativním rámci. Spolek – tehdy občanské sdružení – řídí zvolení lidé na valné hromadě, hlasy mají delegáti nižších struktur. Tedy zástupci klubů, okresů, krajů. Otevřený prostor pro všeho schopné dychtiče po moci.

Koštál ukázal cestu

To velice záhy pochopil Vlastimil Košťál, kariérní komunista z minulého režimu. Jako představitel nejmocnějšího klubu Sparty Praha, kterou získal umně do svého vlastnictví, oslovoval delegáty a lákal je pro své cíle. Sliby, nabízením výhod, ale i zastrašováním.

Do kampaně patřilo i dehonestování bývalých fotbalistů, o nichž mluvil jako o neinteligentních a líných jedincích, kteří se neuměli postarat sami o sebe. A najednou by chtěli něco řídit. Nepotřeboval opozici, která něčeho na mezinárodní scéně dosáhla a požívala renomé.

Obklopil se sborem naháněčů, kteří mu pomáhali získávat hlasy a odsouvali ty, kteří v něm sofistikovaného vůdce nenalezli. Aby mu nikdo z jeho posluhovačů při tajných volbách neuhnul, což nebylo vůbec neobvyklé, museli jeho volitelé své lístky nafotit a doložit tak svou oddanost, přestože to odporovalo stanovám.

Jen místopředseda za Čechy a šéf reprezentace

Přes velkou snahu se Košťál nikdy nejvyšším mužem českého fotbalu nestal, jeho korunovaci zablokovala Morava. Předpoklad, že mu jde o osobní seberealizaci a nikoli o rozvoj fotbalu, se posléze ukázal jako trefný.

Košťál několik let řídil asociaci despoticky a bez demokratických principů jen zezadu z pozice místopředsedy za Čechy. Do gesce si přisvojil i reprezentaci.

… Naštěstí nikdy nevytvořil smeknutou skupinu oddaných nohsledů, potřeboval je jen účelově k volbám, dlouhodobě s nimi nepracoval. Lidmi z nižších fotbalových struktur většinou opovrhoval, byli pro něj jen odpad na jednorázové použití.

Ukázal však cestu případnému následovníkovi, pokud by byl mnohem trpělivější, při získávání podpory a odstrašování pracovitější, vytrvalejší a koncepčnější. Celkově rozhodně bezohlednější. Nevadilo, že by sám na tento model nepřišel, na to jeho rozumové schopnosti zdaleka nestačily. Ale příklady táhnou.

Roman Berbr našel návod.

Zdroj: Výzva 2021