Barcelona 2011: Jedenáctý hráč do pole – Víctor Valdés

Druhý díl série barcelonském týmu z roku 2011 je o Víctoru Valdésovi. Legendární brankář Barcelony a jeden z nejúspěšnějších gólmanů v klubové historii. Jako jeden z prvních hrál obstojně nohama a byl nabádán do riskantních rozehrávek a konstruktivního pojetí za každou cenu.

Z dorostu do áčka

Bývalý španělský reprezentant je, jako většina v této sérii, odchovancem azulgranas. V mládežnických kategoriích sice zavítal na tři roky i do CD Tenerife, ale od svých 13 let již hájil, co mládeže týče jen a pouze barvy slavnějšího ze dvou prvoligových barcelonských klubů.

První velkou příležitost dostal od trenéra Louise van Gaala, tehdejšího lodivoda A-týmu. Ten měl pocit, že by se 19-ti letý dorostenec měl přesunout do prvního týmu. Tak se také stalo.

Původně měl být jen náhradníkem za Roberta Bonana, ale když dostal šanci chopil se jí tak suverénním způsobem, že nizozemský trenér neměl jinou možnost, než z mladíka udělat brankářskou jedničku.

A s odstupem času se mu musí dát za pravdu. Od té doby již do brány, pokud nebyl zraněný, v důležitých zápasech nikoho nepustil. Pro trenéra Pepa Guardiolu se stal nesmírně důležitým.

Cestu k vzájemnému porozumění neměli jednoduchou. Valdésovi se zpočátku moc nezamlouvalo rozehrávat tak riskantně, jak po něm španělský revolucionář žádal. 

Příchod Guardioly

První rozhovor, co spolu tihle dva vedli, se odehrál v kanceláři Camp Nou. Valdés přišel ke stolu, na kterém byla tabule s fotbalovým hřištěm a dva magnety znázorňující hráče. Byli hned vedle vápna, z každé strany jeden, skoro až na brankové čáře.

Trenér se zeptal svého brankáře: „Víš o jaké dva hráče jde?“ Valdés nechápavě odvětil: „Vůbec.“ „To jsou tvoji stopeři, když budeš mít balón, chci aby byli přímo tam. Přihraješ jim a od tam budeme tvořit hru.“ Pohled, který v tu chvíli Guardiola měl, gólmana přesvědčil. A bylo jasno. 

Vzorec hry

Bylo zkrátka potřeba se držet vzorce hry. Kdo to zkoušel po svém, nehrál. Své by o tom mohl vyprávět Dmytro Chygrynskiy. Ve třiadvaceti přišel ze Šachtaru jako nadějný talent.

Všeříkající byl, v ohledu obtížnosti držet se zavedených kolejí, zápas s Osasunou. Chygrynskiy byl v základní sestavě ve stoperském tandemu s Piquém. Většinou se, pokud nebyla možnost jít přímo dopředu, hrálo od krajního beka zpět na stopera a ten křižmo na Xaviho, který si sbíhal a byl volný mezi záložníky soupeře.

Ukrajinský obránce si ale dovolil zahrát dvakrát dlouhý míč vzduchem na Ibrahimoviče a musí se nechat, že to byly výborné nabídky a Švéd díky nim šel dvakrát skoro sám na brankáře. O polovině jej Guardiola vystřídal. Proč? Protože se nedržel vzorce.

Takhle nemilosrdný a přísný dovedl Pep být. Pokud si ale hráč, nebo brankář osvojil jeho styl, nedal na něj dopustit. Stejně jako u Víctora Valdése. A proto byl bývalý španělský i katalánský reprezentant tak úspěšný a ceněný.