Anglický Fenin: drogy a deprese nadějného fotbalisty Joseho Baxtera

Tragické případy podobné tomu Martina Fenina se nevyskytují jen u českých hráčů. Zářným příkladem fotbalového a životního kolapsu je i Jose Baxter.

Jose Baxter byl předurčen k tomu, aby měl skvělou fotbalovou kariéru, když se již ve svých šestnácti letech objevoval v nejvyšších patrech ostrovního fotbalu. Pak se však z důvodu špatných životních i fotbalových rozhodnutí ocitl na rychlém ústupu ze slávy. V upřímném rozhovoru pro BBC Football odhalil detaily o své cestě na dno.

Mládí v Evertonu jako život v bublině

Baxter se stal nejmladším fotbalistou v historii, který kdy nastoupil za seniorský „A“ tým do mistrovského zápasu. Debut si odbyl v roce 2008, tehdy mu bylo pouhých 16 let a 191 dní. Ofenzivní záložník byl v klubu již od svých 6 let, dlouhou budoucnost v něm však neměl a zaznamenal v modrém dresu pouze 15 startů.

„Byl jsem mladý a hloupý. Zažil jsem do té doby jen úspěchy, měl jsem kolem sebe lidi, kteří mě vynášeli do nebes. Místo toho jsem potřeboval, aby mě někdo naopak držel při zemi. Je to jedna z věcí, které nyní sděluji mladým a úspěšným fotbalistům, měli by se z toho poučit.

Ten složitý svět, opravdový, jsem neznal. Žil jsem v bublině, měl jsem hodně peněz, kupoval si hlouposti, utrácel velké částky. Myslel jsem si, že se nikdy do problémů nedostanu, že to bude takové vždy. Když jsem poprvé vyzkoušel drogy, neuvědomoval jsem si, že dělám něco špatného. Myslel jsem si, že se nemůže nic stát.“

V dresu Evertonu Baxter střílel branky pouze v mládežnickém mužstvu do 23 let, v 53 startech si jich připsal úctyhodných 13, k tomu 9 asistencí. V dospělém týmu se při 15 startech neprosadil.

Změna působiště, pád na dno

Poté, co byl z důvodu neuspokojivé výkonnosti a špatné životosprávy a prohřešků mimo hřiště z Evertonu propuštěn, podepsal v září roku 2012 smlouvu s tehdy třetiligovým Oldhamem. Ve 95 zápasech se 25 krát prosadil do sítě soupeřovy branky, k tomu 11 krát asistoval spoluhráčům. Jelikož na hřišti s ním panovala spokojenost, zajímaly se o něj i jiné kluby. Úspěšným žadatelem o jeho služby se stal Sheffield United, kam přestoupil v roce 2014.

Právě v Sheffieldu se Baxter dotkl pomyslného dna. Fotbalové statistiky za 2 sezóny v jeho dresu neměl špatné, v 76 zápasech vstřelil 20 gólů a 9 krát přihrával. Co je ale horší, během 9 měsíců byl dvakrát suspendován kvůli užití narkotických látek, pozitivně byl testován nejdříve na extázi a následně na kokain.

„Informace o tom, že jsem užil drogy, vyšla v novinách. Celá rodina, všichni příbuzní o tom věděli a začali se mě ptát, zda jsem v pořádku. Pamatuji si, jak jsem jednou šel nakoupit do malého obchodu v Sheffieldu. Prodavačka se mi svěřila, že jsem oblíbeným hráčem jejího syna a že mu musela říct, že jsem moc zlobil, že nejsem hodný muž. Nejen kvůli takovým zážitkům jsem se cítil opuštěně, jakoby se celý svět spikl proti mně.

Jediné východisko z takového pocitu mi přinášel alkohol či jiné látky. Když jsem byl opilý či mimo sebe, necítil jsem se špatně a provinile. Tehdy pak přišel druhý disciplinární trest, kdy mě podruhé pozitivně testovali na užití omamných látek.

Uzavřel jsem se do sebe, nikomu jsem nechtěl nic vysvětlovat. Teď vím, že to byla chyba, že se tím nic nevyřešilo. Byl jsem na tom opravdu špatně, někdy jsem měl i myšlenky na sebevraždu.

Partnerka odešla do práce, hrál jsem si na hrdinu, že jsem v pohodě. Jakmile se za ní zaklaply dveře, ležel jsem hodiny ve zhasnuté místnosti a přemýšlel o nesmyslech. Jednoho dne jsem si uvědomil, že buď se v tom budu nadále vrtat a litovat se, anebo se vzchopím a půjdu s tím něco dělat. Konečně zase žít.“

Plácání se u dna, deprese

V květnu 2016 došla vedení Sheffieldu United trpělivost a Baxtera propustila.

„I přes to všechno, co se mi z větší části vlastní chybou dělo, jsem fotbal nikdy nepřestal ani na minutu milovat. I během trestů jsem se pohyboval ve fotbalové komunitě, sledoval jsem zápasy. Při nich jsem byl ale naštvaný. Říkal jsem si – to jsi mohl být ty, na koho se lidé budou dívat v televizi! Ty jsi mohl dávat góly, ty jsi mohl slavit se spoluhráči.

Nesnášel jsem se. Bojoval jsem s depresí. Nechtěl jsem o ničem s nikým mluvit, alespoň ne tedy o svých problémech, vnitřních démonech. Hodně času jsem proplakal, což bylo dobré k tomu, že jsem vypustil své emoce.

Jednoho dne jsem se vzbudil, šel do lokální tělocvičny a začal se hrabat ze dna. Blížil se konec trestu a já jsem potřeboval zmizet z bytu, jít ven a začít se dávat dokupy. Cvičil jsem nejpoctivěji ve svém životě, trénoval jsem každý den i několikrát. Liverpoolská posilovna se stala mým přechodným domovem.“

Laso z Evertonu = záchrana života

Neočekávaný telefonát od ředitele Evertonu Billa Kenwrighta Baxterovi (již poněkolikáté) obrátil život naruby. Tentokrát však k lepšímu, když mu klub jeho mládí nabídl krátkodobý kontrakt.

„Byl jsem zrovna v obchodě, když mi volalo neznámé číslo. Normálně je nemám chuť zvedat, nyní mi však přišlo, jako bych jej zvednout měl. Byl to ředitel Evertonu a říká mi, že jestli existuje na světě někdo, kdo dokáže znovu nakopnout mou kariéru, tak se bude snažit být tímto člověkem on.

Nastoupil jsem do klubu, zapojil se do komunity, podílel jsem se na dobročinných akcích, trénoval jsem. Dali mi roční kontrakt! Obrečel jsem to, tak moc jsem jim byl vděčný. Bill Kenwright je pro mě druhým dědečkem. Pomohl mi dát se zpátky dohromady. Nikdy mu to nezapomenu.“

Byť si Baxter připisoval pouze starty za tým do 23 let, dostal se znovu do formy a na mapu fotbalových hráčů.

Zpět v Oldhamu, bez drog, s fotbalem

Baxter před touto sezónou opět zakotvil ve svém bývalém působišti, v Oldhamu. Ten nyní hraje až čtvrtou nejvyšší soutěž, trenérem je bývalý skvělý záložník Manchesteru United, Paul Scholes. Baxter si v dosavadních 20 zápasech připsal 2 góly.

„Pořád jsem celkem mladý, je mi 27. Jsem fit a myslím, že toho mohu mít ještě dost před sebou. Prošel jsem si však peklem.

Mám kolem sebe již převážně pouze dobré lidi – rodinu, partnerku, její rodinu. Potkal jsem pár nových kamarádů v posilovně, narodila se mi dcera. Všechno se začíná ubírat k lepšímu.

Dcera mi vlila krev do žil. Na hřišti nechávám Joseho Baxtera, domů se vracím jako Joe. Mám život v rovnováze.

Paul Scholes po mně chce góly, chce, abych si užíval fotbal. Doufám, že se mi bude dařit plnit jeho požadavky a že postoupíme do vyšší soutěže. Jsem rád, že tu mohu být a že znovu hraji fotbal.“

Je vidět, že ne všechny příběhy s podobným průběhem jako měl ten Martina Fenina musí mít i stejný konec.