Stín šampionátu 1978 v Argentině: Titul za zrní?

Konspirační teorie měly vždy plodný život a lidé se k nim uchylovali zejména tehdy, když se něco nevyvedlo podle jejich představ. Jsou ale případy, kdy se zdánlivý nesmysl v novém úhlu pohledu změní v možnost, kterou lze nazvat hodně reálnou.

Jedenáctý světový šampionát v Argentině měl být oslavou domácího fotbalu a také konečně pádným důkazem, že na jihoamerickém kontinentu je nejlepší právě domácí tým. Tomu ale vůbec nenahrávala argentinská politika: v roce 1973 se naposledy na několik měsíců dostal k moci uznávaný, obávaný i zatracovaný Juan Domingo Perón a nastalo opět neklidné období, které nijak neurovnala jeho smrt

1. července 1974. Nástupkyní se stala viceprezidentka a Perónova manželka Isabel Martínez de Perón, ale za necelé dva roky, v 23. března 1976, došlo pod vedením generála Jorge Rafaela Videly k události, v historických pramenech označované jako bezprecedentní politika státního terorismu.

Co to má společné s fotbalem? Více, než se na první pohled zdá. Především nestabilita v zemi a prokazatelné násilí mělo za důsledek, že některé reprezentace zvažovaly, zda do Argentiny vůbec jet. Dokonce se tvrdilo, že jedna z největších hvězd Johann Cruyff se právě kvůli tomu vzdal reprezentačního dresu. Jak asi bude šampionát vypadat, naznačila Grand Prix Argentiny formule 1 v roce 1977, kdy závodní trať obklíčily vojenské jednotky a dohlížely na „bezpečnost“ pilotů.

Videla šel dokonce tak daleko, že hodlal změnit logo fotbalového MS, které bylo odkazem na Perónovo populistické gesto „rukou kynoucích kolem hlavy“. Tady ale zasáhly komerční zájmy. Znak už byl uváděn v mnoha publikacích a při dalších příležitostech a jeho nahrazení by znamenalo obrovské finanční ztráty. A Argentina těch dní byla všechno možné, jen ne bohatou zemí. Jak poznamenal jeden novinář, byla to „jediná porážka, kterou vojenská diktatura utrpěla“.

Protože z úspěšného šampionátu plyne vždy velký tok financí, musel domácí výběr dojít co nejdále. A tomu se podřizovalo, co šlo i to, co bylo téměř nemyslitelné. Přesto si trenér César Luis Menotti dovolil odvážný krok, když nenominoval miláčka Buenos Aires (kde měla Argentina hrát všechny své zápasy), sedmnáctiletého Armanda Diega Maradonu a nahradil ho jiným kanonýrem, Mario Alberto Kempesem.

Jenže tým se nestal dominantní mašinou ničící soupeře. Agilní Maďary, kteří od 9. minuty vedli, zdolali modrobílí po velkém úsilí a poté, co doslova ukopali jejich velkou hvězdu Andráse Törőcsika. Statistici spočítali, že na něj bylo „spácháno“ víc faulů než na všechny ostatní maďarské hráče dohromady. Psychicky zdeptaný útočník nakonec selhal nervově a dostal červenou kartu. Když se ho zastal spoluhráč Tibor Nylasi, portugalský sudí Antonio Garrido ho vyloučil také.

Proti Francouzům zase Švýcar Jean Dubach nařídil těsně před přestávkou ve prospěch domácích přísnou penaltu, Francouzům ale tuto výhodu ve II. poločase upřel. Jeden z francouzských hráčů (nechtěl být jmenován) údajně slyšel, jak po faulu kapitána Daniela sudí Argentinci řekl: „Už to podruhé nedělej, to už bych tu penaltu musel odpískat.“

Po dvou vítězstvích ale přišla studená sprcha – přes veškerou snahu si Argentinci neporadili s Italy, museli opustit Buenos Aires s kvalitním hřištěm a usadit se v Rosariu. Horší pro ně bylo, že je v semifinálové skupině čekali nenávidění Brazilci, kterým se chtěli za každou cenu vyhnout, přinejhorším je potkat až ve finále.

„Kanárkům“ se očividně házely klacky pod nohy od samého počátku. Všechny zápasy hráli na Estadio José Maria Minella v Mar del Plata, jehož terén byl všemi označován za „naprosto příšerný, nedůstojný mistrovství světa“. Navíc v zápase se Švédskem jim waleský sudí Clive Thomas „ukradl“ gól. V samotném závěru zápasu zahrávali Brazilci rohový kop a Thomas pískl konec zápasu ve chvíli, kdy se míč snášel na Zicovu hlavu – snad dvě vteřiny předtím, než dal „bílý Pelé“ gól. Vždy bylo normální nechat situaci dohrát…

Argentinci šli vytrvale za svým cílem: v Rosariu hráli všechny zápasy a nemuseli ani jednou cestovat, zatímco jejich soupeři putovali z Rosaria do Mendozy prakticky napříč celou zemí – Brazilci dokonce před „předčasným finále“, jak byl jejich duel s Argentinou nazýván.

Argentince mohlo těšit, že se konečně probral jejich hlavní trumf. Kempés dal v zápase s Polskem dva góly, pro což měl trenér Menotti svérázné vysvětlení. Mario nosil při zápasech ve skupině vousy a kouč ho před prvním utkáním v semifinálové skupině donutil, aby se oholil. Ovšem druhý gól v 71. minutě dal díky nepochopitelné benevolenci sudího Ulfa Erikssona. Švéd ho totiž nevyloučil, když Kempes ve 38. minutě za stavu 1:0 vyrazil pravou rukou hlavičku Grzegorze Lata směřující do opuštěné branky, ba co víc nedal mu ani žlutou kartu!

Polský kapitán Kazimierz Deyna navíc pokutový kop neproměnil, ale zůstává otázkou, jak by Argentinci zvládli v oslabení celý druhý poločas. Kempes tak mohl nastoupit do dalšího, ostře sledovaného duelu, ale ten diváky na celém světě zklamal. Hrálo se opatrně od šestnáctky k šestnáctce, šancí bylo jako šafránu, proto rozhodly poslední zápasy – a skóre.

Brazilci nastoupili v Mendoze v 16:45 proti Polákům a po kvalitním výkonu vyhráli 3:1. Argentinci si však zařídili začátky všech svých semifinálových utkání až na 19:15, a tak věděli, že musí dát soupeřům minimálně čtyři branky. Týmu, který jich v dosavadních pěti zápasech na MS dostal pět, a tři z toho mu dali Brazilci. Tým, který přehrál Skoty a remizoval s Holandskem.

Na Estadio Gigante de Arroyito se ale děly věci. Do poločasu skórovali Kempes a Alberto Tarantini, pak už bezzubé a odevzdané Peruánce dorazili 4 brankami Luque, Houseman a opět Kempes. A zatímco domácí slavili a jásali, „Kanárci“ cítili křivdu jak hrom. V té chvíli bylo životu nebezpečné být Peruáncem a pobývat v Brazílii.

Pochopitelně se přetřásala jasná výhoda modrobílých, poukazovalo se i na takový fakt, že brankář Peru Ramón Quiroga je původem Argentinec. Ihned po návratu z Argentiny právě on poskytl médiím otevřený dopis, ve kterém se dušoval, že celý tým hrál, jak nejlépe uměl a v žádném případě Argentincům nic nedaroval. Jestli v něm byly i nějaké přísahy na životy blízkých, to nevíme, ale vše vypadalo naprosto upřímně.

Jenže po deseti letech právě Quiroga a podstatná většina jeho tehdejších spoluhráčů prohlásila, že kromě značného nátlaku byli motivováni blíže neurčenou částkou, aby nechali domácí tým vyhrát potřebným rozdílem. K tomu se přidaly některé britské deníky, které zveřejnily informaci, že výměnou za „jistou výhru“ mělo Peru od argentinské vlády dostat velkou zásilku zrní, měly mu být uvolněny zmrazené účty a na svobodu propuštěno 13 disidentů uvězněných v Argentině. Ještě v roce 2012 jihoamerické deníky El Tribuno a Buenos Aires Herald uvedly zprávu, že FIFA se bude celým incidentem zabývat. Nebylo velkým překvapením, že oficiální místa celou záležitost popřela, protože by to pro ně znamenalo obrovskou blamáž.

Argentinci nic neponechali náhodě ani ve finále. Nejdřív protestovali proti obvazu na ruce René van der Kerkhoffa, takže Holanďan musel zpátky do šatny a doktor mu inkriminované místo převázal. Jenže do kabiny odešli i Argentinci a nechali soupeře čekat na hrací ploše dokonce pět minut přes oficiální začátek zápasu. Když pak v prodloužení dokončili svůj velký sen, čekali poražení více než deset minut, ale po okázalé ignoraci jejich osob a nechutném dohadování, kdo jim vlastně předá medaile, odmítli se na pochybné celebrity dívat a odešli do šaten, takže stříbrné medaile dostali až dodatečně.

Svět si o triumfu Argentiny nedělal velké iluze – kritizovala se okázalá snaha dotlačit domácí tým k titulu za každou cenu. Uznávaný maďarský trenér Lájos Baróti se nechal slyšet: „Úspěch Argentiny v šampionátu je pro zemi finančně nesmírně důležitý. Proto tu pro ni hraje snad i vzduch!“

Novinář Wille Hersey neváhal jít ve svém hodnotícím článku Vzpomínky na Argentinu 1978 (Remebering Argentina 1978) ještě dál: „Bylo to nejšpinavější mistrovství všech dob!“ Leccos nasvědčuje i fakt, že v historii mistrovství se Argentina v roce 1978 stala prvním šampionem, který na cestě k titulu nevyhrál dva zápasy. Brazilci zdolali v „malém finále“ Itálii 2:1 a po zisku bronzových medailí je trenér Cláudio Coutinho nazval morálními vítězi. Neprohráli v turnaji ani jednou, ovšem třikrát remizovali.

Článek sepsal fanoušek Ruik Football – Robertino.