Tragický osud legendárního polského režiséra hry Kazimierze Deyna

Vždy, když se hovoří o nejlepších hráčích všech dob, narazíme na odmítání a argumenty. V případě našich severních sousedů se však většina fanoušků vzácně shoduje, že tento post náleží gdańskému rodákovi, kapitánu národního mužstva Kazimierzu Deynovi.

Neměl nejlehčí dětství, protože jeho rodiče Jadwiga a Franciszek měli celkem devět dětí a ještě adoptovali otcovu neteř, jejíž rodiče zahynuli během války. Kazimierz (23. 10. 1947) byl jejich pátým dítětem. Ve škole příliš neexceloval, měl se stát elektrikářem, ale fotbalové sudičky byly jiného názoru.

Deyna se poprvé prosadil ve fotbalovém světě v jedenácti letech jako hráč ZKS Włókniarz Starogard Gdański. Tříbil své fotbalové umění, procházel i juniorskými reprezentacemi, zajímavostí jistě je, že debutoval 10. října 1965 proti československým „lvíčatům“, jak se říkalo našemu juniorskému výběru. Stal se záhy předmětem zájmu týmových „bafuňářů“ a výsledkem byl spekulativní podpis dvou přestupních lístků a celkem jedenáctiměsíční distanc. Paradoxní bylo, že zápasy reprezentace mu polská fotbalová federace PZPN povolila.

Fotbal hráli i jeho starší bratři a za Henrykem zamířil Kazek (domácká verze jeho jména) do města Lodž. Výkonů v rezervním týmu si brzy všimne trenér Leszek Jezierski a doporučí ho kolegovi ligového týmu ŁKS Lodź Longinu Janeczkovi. Ačkoliv při debutu v polské první lize proti Górnik Zabrze nepadla ani branka, Kazimierz zaujal na vyšších místech – a hned se stěhoval.

Zájem totiž projevila armáda. Deyna dostal povolávací rozkaz a hlavně rozšířil řady slavného týmu Legia Warszawa. Tady získal patřičné ostruhy a vypracoval se v jednoho z nejlepších záložníků v Polsku. V sezóně 1969/1970 Legia došla až do semifinále PMEZ, kde ji zastavil Feyenoord Rotterdam. Opět se setkal s československou stopou, to když Warszawu trénoval věhlasný Jaroslav Vejvoda. Za dobu svého působení v tomto týmu se stal Kazimierz vojákem z povolání v hodnosti poručíka a dvakrát (1968/69 a 1969/70) získal s týmem titul polského mistra.

V národním mužstvu zažil dva úžasné vrcholy. Na OH 1972 v Mnichově neprohráli Poláci ani jeden zápas a Deyna rozhodl zápas se SSSR penaltou v samotném závěru. Deyna pak dvěma brankami otočil finálové utkání s Maďarskem a zajistil tak týmu zlaté medaile.

V té době už byl uznávaným režisérem hry a zejména díky jeho přehledu přešli Poláci přes silnou Anglii a poprvé od roku 1938 se probojovali na mistrovství světa. Deyna tu odehrál všechny zápasy a skóroval proti Haiti a Itálii v základní skupině. Střela, kterou vyslal do sítě legendárního Dino Zoffa byla prý tak silná, že si při ní zničil kopačku. V semifinálovém zápase vstřelil penaltu proti Jugoslávii a nakonec dovedl po prohře s NSR svůj tým ke třetímu místu, když „polska druźyna“ porazila Brazílii.

Deynův věhlas a kvality po šampionátu nadchly celou Evropu a na adresu vojenských šarží v Legii chodily nabídky z Realu Madrid, Internu Milan, AC Milan, AS Saint-Étienne, Bayeru Münich či AS Monaco. V tradiční anketě časopisu France Football Zlatý míč skončil třetí za Johanem Cruyffem a Franzem Beckenbauerem. Jenže bylo nemyslitelné, aby jako voják z povolání zamířil do zemí NATO, proto nadále pokračoval ve Warszawě – a propásl svá nejlepší léta.

Postupně kredit polského fotbalu klesal: tým prohrál ve finále LOH 1976 s NDR, na MS 1978 sice Kazek vstřelil gól proti Mexiku, ale přišel jeho osudový 14. červenec 1978, kdy ve 38. minutě zápasu proti Argentině kopl penaltu téměř doprostřed branky tak mizerně, že brankář Fillol nemusel vynaložit příliš velké úsilí, aby ji zlikvidoval.

Podle známého novináře Stefana Szczepłeka se v Polsku jeho matka Jadwiga po synově neúspěchu zhroutila a jenom šeptala: „Jesus Mária, co mu za tohle udělají?“ a manželka Mariola později vyprávěla, že jim do oken „fanoušci“ házeli kameny… Deyna odehrál i další dva zápasy na MS a tím se definitivně rozloučil s reprezentací – odehrál v ní (bez mládežnických kategorií) 97 zápasů a nastřílel 41 branek.

Po MS 1978 dostal Deyna od státních orgánů povolení přestoupit do zahraničí a jeho agent Ted Miodoński podepsal 22. listopadu 1978 kontrakt s Manchesterem City. Za jakou cenu? 150 000 liber, příslib dvou přátelských zápasů s Legií ve Varšavě a Manchesteru a finanční podporu pro sportovní výbavu značky Adidas. Deyna nakonec kvůli průtahům ještě celý podzim 1978 hrál za Legii, než se dostal na britské ostrovy. S Polskem se definitivně rozloučil 18. září 1979 při utkání Legia – Manchester City. Za každé mužstvo hrál Kazek poločas.

Bohužel v Manchesteru nenašel svou parketu a trenéři ho stavěli na různé pozice, dokonce na hrot útoku, což pro něj bylo víceméně utrpení. Ve třech sezónách odehrál 38 zápasů a nastřílel 12 gólů. Poté mu Miodoński tlumočil nabídku z USA, jenže polské úřady ho odmítly pustit. Deyna se proto rozhodl pro emigraci. Sumu 35 000 $ vyinkasoval Manchester City a Kazek se stal hráčem mužstva San Diego Sockers.

Hodnotit jeho působení v USA je poněkud obtížné, Deyna tu hrál dvě soutěže (NASL a MISL) a v obou exceloval, dohromady sehrál 256 zápasů (105/151) a skóroval ve 152 případech (49/103). Poslední zápas odehrál v USA proti Tacoma Stars 31. května 1987.

Deyna, jeho krajan Gert Wieczorkowski a spoluhráči ze San Diega pak postavili klub The Legends a objížděli s ním exhibiční zápasy. Nesmí nás mást, že jeho sídlo bylo v mexické Tijuaně, šlo o daňový fígl. Cílem The Legends byla propagace fotbalového MS 1994 v USA. Dokonce se tvrdilo, že jeho zkušenosti by měl využít americký tým, chystající se na zmíněný šampionát. Mnozí fanoušci také vědí, že v roce 1981 hrál po boku Sylvestera Stallonea ve filmu Escape to Victory (režie John Huston) – ve filmu skupina fotbalistů hraje v koncentračním táboře zápas o život s vybranou jedenáctkou nacistů.

Bohužel manažer Ted Miodoński, jemuž Deyna věřil „jako rodnému bratrovi“ a svěřil mu vedení finančních záležitostí, defraudoval většinu jeho peněz (mělo jít až o milion dolarů). Na celou věc přišla jeho žena Mariola, bohužel událost značně poznamenala jejich vztah. Deyna navíc začal pít a to se mu stalo osudným. Poslední zápas v životě odehrál v červenci 1989 v týmu Orły Górskiego (Kazimierz Górski byl trenérem úspěšné reprezentace na MS 1974) proti Itálii na neoficiálním MS veteránů v Dánsku.

V noci z 31. srpna na 1. září 1989 na šestiproudové dálnici I-15 severně od Miramar Road narazil ve svém Dodge Colt do vozu Ford F-600, stojícího v nouzovém pruhu. Jak bylo zjištěno vyšetřováním, Deyna výrazně překročil povolený rychlostní limit 55 mil za hodinu (cca 88 km/h) a před střetem vůbec nebrzdil. Koroner Charles Kelly uvedl ve zprávě, že příčinou jeho smrti byla četná poranění hlavy a vnitřní zranění. Fotbalista měl prý tak znetvořený obličej, že identifikace proběhla podle dokladů a jeho pečetního prstenu.

Později bylo zjištěno, že Deyna měl v krvi dvojnásobek povoleného množství alkoholu, což potvrdil zástupce koronera Max Murphy – mělo jít o 2 promile. Referent kalifornské dálniční hlídky Lloyd Needham uvedl, že Deyna měl záznamy o jízdě v opilosti ze 7. srpna 1984 a 14. května a 29. října 1987. Byl odsouzen ke 180 dnům odnětí svobody, ale rozsudek byl změněn na podmínečné propuštění. Po třetím incidentu mu byl dočasně odebrán řidičský průkaz, ale v době nehody ho už měl opět k dispozici. „Nicméně si musíme přiznat, že ten člověk hodně pil,“ dodal Needham.

Deyna se vždy toužil vrátit zpět do Polska, což se mu splnilo až po smrti. I když byl původně pohřben 9. září 1989 na hřbitově El Camino Memorial Park Madonna Lawn (San Diego), po třiadvaceti letech jeho urna putovala přes oceán do Varšavy, kam byla 6. června 2012 uložena na vojenském hřbitově v Powązki.

Byl považován za geniálního fotbalistu a gentlemana, byl jen jednou vyloučen a to pouze za nesportovní chování vůči soupeři Henryku Wieczorkovi z Górniku Zabrze (1975/76). Nosil kapitánskou pásku jak Legie, tak národního týmu. Ve Varšavě měl číslo 10, které bylo na jeho počest vyřazeno ze sestavy v sezóně 2006/07, v reprezentaci pak nosil dvanáctku.

Článek sepsal fanoušek Ruik Football – Robertino.