Dopingoví vítězové? První německý titul obestírají podivné okolnosti

První titul mužstva, které kvůli rozdělení Německa neslo přízvisko Zápaní Německo (ve své domovině bylo nadále označováno Německo, v originále Deutschland) mělo být pro další rozvoj země velkou vzpruhou. Fotbalisté byli označováni za nové hrdiny a Němci mohli být opět hrdí – „Aspoň ve sportu něco znamenáme,“ neslo se napříč jejich vlastí.

Jako poražená válečná mocnost pochopitelně nebylo Německo v záviděníhodné pozici. Jako národní tým vlastně neexistovalo, FIFA Německo vyloučila ze svých řad, takže na prvním poválečném MS chybělo – až po vyřešení politických otázek se zformovalo mužstvo Západního Německa (u nás Německá Spolková Republika, zkráceně NSR) a 22. listopadu 1950 odehrálo svůj první mezinárodní zápas proti Švýcarsku.

Právě země helvétského kříže u příležitosti 50. výročí existence nejvyššího fotbalového orgánu FIFA měla pořádat pátý světový šampionát – bylo o tom rozhodnuto už v roce 1946. Evropa ještě pořád zacelovala válečné šrámy a Švýcaři jako neutrální země byli ideálním řešením.

Bohužel se příliš nevyvedl hrací systém šampionátu: čtyři čtyřčlenné skupiny měly poněkud nelogický hrací režim: byly do nich nasazeny dva týmy a ty nejdřív sehrály zápas s jedním vylosovaným nenasazeným týmem, poté následoval vzájemný duel nasazených (a rovněž utkání nenasazených). Pokud by došlo k rovnosti bodů, bez ohledu na skóre se hrál mezi takovými účastníky rozhodující duel.

Němci se ocitli ve skupině s Maďary, kteří tehdy byli skutečnými vládci Evropy. Poráželi libovolné soupeře, dokonce kolébku kopané Anglii na domácí půdě 7:1 a chrám neporazitelnosti Wembley vyplenili poměrem 6:3. Vedoucí týmu Gusztáv Sebes měl k dispozici vyváženou jedenáctku, v níž dominovala jména jako Ctibor, Hidegkuti, Kocsis a především Ferenc Puskás. Němci, vedení skvělým stratégem Septem Herbergerem, jemuž se říkalo „Lišák“, přijeli do Švýcarska de facto s amatérskými fotbalisty, protože v NSR v té době ještě nebyla ustanovena profesionální liga.

Po jasných výhrách v prvních zápasech (Němci porazili Turecko 7:2 a Maďaři zdolali Jižní Koreu 9:0) došlo k vzájemnému duelu. Herberger si byl vědom síly soupeře a proto své největší hvězdy nechal v hledišti. Když v poločase prohrávali Němci 0:3, Herberger i náhradníkům nařídil, aby se příliš nehonili. Vlastně porážkou nic neriskoval, protože s ohledem na kvality týmu bylo evidentní, že si jeho muži poradí se silnějším z dvojice outsiderů.

Maďaři tak na hřišti excelovali a přestříleli soupeře 8:3. Velkou debatu vyvolal brutální zákrok německého obránce Wernera Liebricha, který vyřadil ze hry fenomenálního Puskáse. Jak se ukázalo, maďarský forward utrpěl vlasovou frakturu kotníku – hřiště opustil na nosítkách a Sebes ho pro čtvrtfinále a semifinále neměl k dispozici.

Maďaři sehráli dva vyčerpávající zápasy s jihoamerickými zástupci: nejdřív v zápase plném faulů a osobního napadání poslali domů Brazílii, poté si v prodloužení s vypětím všech sil poradili s Uruguayí, které připravili vůbec první porážku v historii fotbalových šampionátů.

Němci sice museli sehrát zápas s Tureckem navíc (podle očekávání si s ním lehce poradili 4:1), ale cestu do finále měli podstatně lehčí – po vítězství nad Jugoslávií (která jim pomohla vlastním gólem) přehráli v pohodě Rakušany, kterým citelně chyběl brankář Schmied – toho ve čtvrtfinále s domácími Švýcary stihl tak silný úpal, že prakticky každá střela na branku znamenala gól a jen díky kanonádě v I. poločase Rakušané vyhráli.

Mnoho lidé také nevědělo, že noc před finále v Solothurnu, kde byli Maďaři ubytovaní, probíhala velká veselice, takže hráči jeli na zápas nevyspalí a podráždění.

Bernské finále na stadionu Wankdorf se hrálo za deštivého počasí na těžkém terénu, což do jisté míry eliminovalo maďarské umění. I tak ale vedli v 8. minutě už 2:0! Nejdřív se trefil Puskás, bez nějž si Sebes neuměl finále představit, bohužel jeho zranění ještě nebylo zcela doléčené, navíc si ho hned po začátku obnovil, takže nehrál svůj standard.

Pak využil chyby brankáře Toni Turka po malé domů Czibor a zdálo se, že se bude opakovat historie ze skupiny. Jenže výrok italského svazového kapitána Viktoria Pozza: „Tyhle dva týmy se na MS ještě jednou potkají a nejsem si jist, zda výsledek bude stejný,“ se záhy začal naplňovat. V 10. minutě obránce Jószef Zakarias srazil centr útočníka Helmuta Rahna k Maxi Morlockovi a ten snížil. A po dalších osmi minutách přišla první kontroverze.

Kapitán Fritz Walter kopal z levé strany roh, Hans Schäfer naskočil do brankáře Gyuly Grosicse, míč propadl k Rahnovi a ten bez problémů prostřelil bránícího obránce Lantose. Marně Maďaři protestovali, anglický sudí William Ling gól uznal. Dvě velké šance pak neproměnil Hidegkuti – nejdřív ve 24. minutě jeho volej pravačkou vyrazil Turek, o několik desítek vteřin později si zpracoval Kocsisovu přihrávku a trefil jen Turkovu pravou tyč.

Lavinovité útoky Maďarska po přestávce měly drtivou povahu: Mihaly Tóth obešel německého brankáře, ale jeho střelu vykopl z opuštěné branky obránce Karl Mai. V 57. minutě po Rothově centru Puskás hlavou přeloboval Turka, ale míč skončil na břevně. Němci kupodivu neztráceli síly a šest minut před koncem udeřili: obránce Lantos špatně odhlavičkoval míč, ten se dostal k Rahnovi a hráč týmu Rot-Weiss Essen zamířil přesně k pravé tyči Grocsisovy branky.

Maďaři nesklonili hlavy a dvě minuty před koncem Puskás vyrovnal. Sudí Ling ukázal do středu, ale Němci reklamovali ofsajd, který také signalizoval pomezní Velšan Benjamin Griffiths. Gól tedy neplatil, k dovršení všeho Ling v poslední minutě „přehlédl“ zjevný faul na Kocsise v pokutovém území. Existuje filmový záznam neuznané Puskásovy branky, ale není natočen z vhodného úhlu, nicméně mnoho fanoušků na stadionu se shodlo, včetně německého náhradníka Alfreda Pfaffa, že šlo o regulérní gól a o ofsajd se v žádném případě nejednalo.

Před tímto zápasem Maďaři neprohráli 32 utkání v řadě a na celém šampionátu prohrávali pouhých šest minut. Co jim byly platné všechny kladné statistiky, sedmadvacet vstřelených branek a Sándor Kocsis coby nejlepší střelec. Němci prožívali svou euforii, pro níž se vžil název Zázrak v Bernu. Zázrak, který se později změnil v hořkou otázku.

Začaly se množit dotazy, jak bylo možné, že na konci první půle téměř se potácející německé mužstvo po přestávce jakoby ožilo. Podezření vzrostlo půl roku po „zázračném finále“, kdy více než polovina týmu onemocněla žloutenkou a některým nemoc předčasně ukončila kariéru. Množily se dohady, tehdy se poprvé objevilo vysvětlení, že tým dostal neškodné injekce s vitamínem C a s ním byla spojena naprosto propagandistická konspirace: žloutenku způsobily injekční jehly zabavené sovětskému sportovnímu lékaři.

Tento názor nelze vysvětlit jinak než jako pokus shodit vinu – a ještě dost hloupým způsobem – na obvyklého nepřítele. Nikdo nevysvětlil, při jaké příležitosti byly ony jehly odebrány (mužstvo SSSR na mistrovství světa 1954 nehrálo) a také je málo pravděpodobné, že by je německý lékař použil jen tak, jak mu přišly pod ruku.

A že by si je schovával právě pro tuto příležitost? Teorii aplikace vitamínu C podpořil oficiálně v roce 2004 německý historik Guido Knopp pro kanál ZDF, ale ani on nedokázal vysvětlit následující zdravotní potíže hráčů. Jiného názoru byli pracovníci Lipské univerzity, který zveřejnili o šest let později odbornou studii, podle níž s vysokou pravděpodobností hráči dostali podpůrnou injekci metamfetaminu.

Maďarská éra týmu, jemuž se říkalo Zlaté mužstvo, Úžasní či Nepokořitelní Maďaři, vlastně skončilo – po šestileté (1950-1956) imponující sérii 42 vítězství, sedmi remízách a jediné, leč právě té nejdůležitější porážce. Dva roky po mistrovství došlo v Maďarsku k politickým nepokojům, v téže době se většina hráčů z finále ocitla s mužstvem Honvéd Budapešť ve Španělsku v rámci Poháru mistrů evropským zemí.

Na základě informací z domova se hráči odmítli vrátit a odvetu Athletic Bilbaem nakonec odehráli na později smutně proslulém Heyselově stadionu v Bruselu. Byli vyřazeni a FIFA posléze odmítla „jejich“ Honvéd uznat, protože ten nadále existoval v Maďarsku. Hráči se tedy rozhodli absolvovat turné po Itálii, Portugalsku, Španělsku a Brazílii, aby si vydělali nějaké peníze a upozornili na Maďarskou otázku.

Po jeho ukončení zamířili Kocsis a Czibor do Barcelony, Puskás posílil Real Madrid, někteří hráči se však v zahraničí neprosadili a vrátili se do Maďarska, například Jószef Bozsik a Nándor Hidegkuti – ten ovšem po působení v MTK Budapešť a italské anabázi emigroval v 70. letech podruhé a manažerské zájmy ho zavály až do Egypta.

Na finálovém výsledku z Bernu se nejspíš nic nezmění. Němci získali svůj vysněný a nečekaný titul, dlouho se k němu vraceli a připomínali ho. V roce 2003 natočil režisér Sönke Wortmann snímek Zázrak z Bernu (Das Wunder von Bern), zaměřený na osobu Helmuta Rahna. Do písně Tell Me, Tell Me byl dokonce zařazen originální komentář reportéra Herberta Zimmermanna, který na dálku radil Rahnovi před rozhodujícím gólem, aby vystřelil z dálky.