Mistrovský souboj o „správné“ Němce aneb NDR vs. NSR

Rozdělení Německa po II. světové válce přineslo mnoho dramatických událostí ve světových dějinách a stranou nezůstal ani sport. I když nešlo o tak vyhrocenou záležitost, jako například ve „fotbalové válce“ (podrobnosti přineseme), vzájemné souboje reprezentací Východního a Západního Německa nepostrádaly napětí i adrenalin navíc.

Mohli bychom vypočítávat sportovní odvětví, ve kterých se soupeři většinou v bílých (NSR) a modrých (NDR) barvách utkávali. I lední hokej má v tomto směru hodně pikantních příhod, jedním dechem dodejme, že tady byl vzájemný německý souboj častější. Ale fotbalový duel NSR versus NDR na špičkové úrovni se odehrál jen jednou – a paní Náhoda si zašpásovala natolik, že to bylo hned na mistrovství světa.

Ačkoliv v Německé demokratické republice nehráli špatní fotbalisté, namátkou jmenujme třeba výborného střelce Joachima Streicha, a v klubových soutěžích bývaly třeba Dynamo Drážďany, Carl Zeiss Jena či 1. FC Magdeburg pro známé soupeře tvrdým oříškem, reprezentace na mistrovských podnicích chyběla. Až před MS 1974 přišel k mužstvu trenér Georg Buschner (1925-2007). Bývalý hráč SC Motor Jena a východoněmecké reprezentace převzal národní tým v roce 1970 a podařilo se mu uspět tam, kde všichni jeho předchůdci selhali.

Ve 4. kvalifikační skupině měl tým NDR za soupeře silné Rumuny a dvojici Finsko s Albánií spíše do počtu. Bylo jasné, že se rozhodne mezi dvěma socialistickými mužstvy. Vzpomněli si Rumuni, jak se na úkor naší reprezentace dostali na ME 1972? Tehdy musel tým ČSSR čelit nepříjemné situaci, kdy de facto celá reprezentační špička měla distanc, proto jsme uhráli pouze bod se slabými Finy a právě toto zaváhání pomohlo Rumunům.

Historie se opakuje – tentokrát si neporadil balkánský tým s Finskem v Helsinkách a ztracený bod jej přišel draho. NDR všechny zápasy vyhrála, pouze v Bukurešti podlehla domácím, ale to ji nemuselo mrzet – byla o bod vpředu. Jak fatální bylo zaváhání Rumunů ve finském hlavním městě dokázal i odvetný zápas – favoritovi už výhra 9:0 nebyla nic platná.

Pořadatelský tým Německé spolkové republiky měl účast zajištěnou, takže jen ladil formu. Když pak jedenáctiletý školák Detlef Lange sáhl 5. ledna 1974 do osudí a sestavil první základní skupinu nadcházejícího MS, rozhodně jeho ruka měla smysl pro dramatickou zápletku: kromě Chile a Austrálie do ní nalosoval oba německé týmy. V západoněmeckém tisku se okamžitě tato okolnost začala široce rozebírat a čím byl šampionát blíže, tím více se jitřila nálada: některé noviny dokonce při avizování zápasu uváděla tým NDR do uvozovek, tvrdilo se, že vlastně jde o ligový zápas a deník Der Spiegel dokonce v titulku uvedl: „Konečně se ukáže, kdo jsou ti praví Němci!“

Objevila se i poznámka, že mužstvo s hvězdami jako Beckenbauer, Müller, Overath, Bonhof, Maier či Breitner prostě nemůže brát NDR vážně: „Franz Beckenbauer má roční příjem stejný jako celé východoněmecké mužstvo i s realizačním týmem!“ hřímaly jedny noviny. Nikdo nepochyboval o vítězství favoritů, kteří předtím porazili Chile 1:0 a Austrálii 3:0, zatímco NDR s Chile jenom remizovala a k porážce Austrálie jí musel dopomoci obránce Curran vlastním gólem.

Když pak před diváky na Volkparkstadion v Hamburku vyběhla obě mužstva, rozevlál se v hledišti i slušný počet vlajek NDR, což bylo později ironicky komentováno, kolik mezi těmi 60 350 diváky bylo skutečných Východních Němců, jízlivé hlasy uváděly, že NDR muselo dát všem diplomatickým zaměstnancům příkazem zápas navštívit. Nic to ale neměnilo na faktu, že hráči NDR začali velmi opatrně a fotbal příliš krásy nepobral.

NSR promarnilo v prvním poločase dvě obrovské šance: Grabowski špatně trefil míč a ten proběhl před prázdnou brankou, chvíli nato trefil kanonýr Gerd Müller pravou tyč branky Jürgena Croye. Skutečnost, že si favorit není s outsiderem schopen poradit, začala přinášet na kopačky nervozitu a borci NDR toho dokázali efektivně využít.

V 77. minutě Breitner nepříliš tvrdou střelou nechal vyniknout brankáře Croye – ten dlouhým výhozem našel u postranní čáry Kischeho, jenž se nijak nerozpakoval a třicetimetrovým pasem vyslal kupředu magdeburského útočníka Jürgena Sparwassera. Šestadvacetiletý forward se vřítil mezi trojici Vogts, Cullman a Höttges, přiklepl si míč doprava, naznačil střelu a poslal tím na zem brankáře Maiera, potom ho s klidem přehodil. Ve zbývajících 13 minutách už domácí tým nic nevymyslel a zatímco jásající Východní Němce obklopili fotografové, jejich soupeři rychle zmizeli v šatnách.

Porážka znamenala nejen blamáž mířící téměř do politických kruhů. Trenér Helmut Schön musel stále odmítat názor, že soupeře podcenil. Připustil korektury v sestavě a zpřísnění režimu, nevyhnul se ale jedné nemilé skutečnosti – protože se čekalo, že NSR skupinu vyhraje, bylo vše zařízeno tak, že zůstane na své základně v Hamburku, ovšem porážka od NDR znamenala přesun do Kaiserau, kde na tým čekali rozezlení fanoušci a pokřikovali na Beckenbauera & spol. posměšné „Sparwasser, Sparwasser“. Schönův protějšek Buschner jenom skromně prohlásil, že i přes vyhranou skupinu zůstává jeho mužstvo nejslabším účastníkem semifinálových skupin.

Jak známo, NSR v druhé fázi šampionátu porazilo Jugoslávii 2:0, agilní Švédsko v přestřelce 4:2 a nebezpečné Polsko 1:0, aby si ve finále po dramatickém boji poradilo s totálním fotbalem Holandska a získalo titul po výsledku 2:1. Východní Němci právě s Holanďany prohráli 2:0 a rozhodující utkání s Brazílií rozhodl perfektní trestný kop Roberta Rivelina. V posledním zápase s Argentinou se rozešli smírně 1:1 a Buschner prohlásil, že až v tomto zápase konečně poskládal ideální sestavu: „Tenhle šampionát byl pro nás tovaryšskou zkouškou, ta mistrovská přijde až za čtyři roky v Argentině.“ Jenže tým NDR se za dobu své existence už nikdy na MS neprobojoval.

Zajímavý je i osud „hrdiny okamžiku“ – Jürgen Sparwasser byl brán jako velký talent, východoněmeckou Oberligu začal hrát těsně před 18. narozeninami a v reprezentaci debutoval o rok později. Sehrál v ní 49 utkání a trefil se čtrnáctkrát do branek soupeřů. Politickému nátlaku se však nevyhnul – nejdřív byla represím vystavena jeho dcera a zažádala o odchod do NSR, kde měla Sparwasserova manželka příbuzné. Jürgen tak čelil možné ztrátě své sportovní pozice, proto 10. ledna 1988 se svou manželkou při příležitosti její návštěvy u příbuzných v Saarsbrückenu emigroval. „Sparwasser svým rozhodnutím zradil svůj tým!“ uvedl východoněmecký tisk.

Jürgen se ale nikdy ke špičkovému fotbalu nedostal – pouze v sezóně 1990/91 trénoval druholigový SV Darmstadt 88, po působení u mužstev v nižších soutěžích pracoval jako pojišťovací agent sportovců a v roce 1997 se stal prezidentem Asociace profesionálních fotbalistů. A jednu zajímavost nakonec: dres s emblémem DDR a číslem 14, v němž Sparwasser vstřelil svůj nejslavnější gól, koupil nejmenovaný podnikatel z Krefeldu a věnoval jej Síni slávy fotbalu v Bonnu, kde si ho mohou fanoušci fotbalu prohlédnout.