Pád apolitičnosti fotbalu aneb Případ Chile 1973

Psal se rok 1973 a lze bez nadsázky říci, že Studená válka sice poněkud tála, ale pořád ještě strašila lidi na obou polokoulích planety Země. V kvalifikaci na MS 1974 lze vystopovat případ, který s proklamovanou apolitičností FIFA neměl nic společného a do jisté míry i přispěl ke změně vedoucí osobnosti v jejím čele.

Už při rozlosování kvalifikačních bojů bylo zřejmé, že ještě před samotným začátkem šampionátu dojde ke konfrontaci evropské a jihoamerické kopané. Podle reglementu FIFA měl vítěz 9. skupiny (Evropa) změřit síly v boji o jedno místo na MS s vítězem 12. skupiny (Jižní Amerika). Svým způsobem to bylo logické rozhodnutí „devítka“ patřila mezi ty skupiny, v níž hrála jen tři mužstva, ve „dvanáctce“ dokonce jen dvě. Hned pět států tak vědělo, že výhra nad soupeři ve skupině ještě nepovede do místa konání mistrovství, ale přes oceán.

Nakonec v Evropě zvítězil Sovětský svaz, který si poradil se snaživým Irskem a tehdy velmi slabou Francií. Na opačné straně polokoule mužstva Chile i Peru shodně vyhrála domácí zápasy 2:0 a v třetím rozhodujícím duelu v uruguayském Montevideu triumfovali Chilané 2:1. Zatímco Sověti už měli „hotovo“ 26. května, dozvěděli se až 5. srpna, kdo bude jejich soupeřem v cestě na šampionát. Nikdo ale netušil, co se odehraje v dalších týdnech.

V Chile vypukl 11. září 1973 vojenský puč pod vedením generála Augusta Pinocheta. Armádní jednotky obsadily strategicky důležitá místa a zaútočily na prezidentský palác La Moneda, v němž po krátkém boji zahynul prezident Salvador Allende, který stál v čele země od roku 1970. Ještě téhož dne nahnali vojáci přes dvanáct tisíc obyvatel Santiaga na Estadio Nacional, kde byl de facto zřízen koncentrační tábor.

Byli zde drženi vesměs muži, bydleli v ochozech a na hrací ploše, případně v šatnách a kancelářích, kde byly rovněž prováděny brutální výslechy. Blíže neurčený počet lidí byl zastřelen, mezi nimi i chilský básník Víctor Jara. Určitou představu o okolnostech na stadionu si lze udělat z filmu Noc nad Chile (1977).

Chilská reprezentace mezitím podle reglementu FIFA odehrála mezikontinentální kvalifikační utkání proti SSSR. 26. září 1973 proběhl v Moskvě první zápas a skončil bez branek. Bylo jasné, že odveta se v původním říjnovém termínu konat nebude; sovětský fotbalový svaz se obrátil na sekretariát FIFA s žádostí, aby s ohledem na politickou situaci v Chile byl odvetný zápas přeložen na neutrální půdu v kterémkoli jihoamerickém státě.

Armáda vyklidila Estadio Nacional až 7. listopadu 1973, kdy odvezla poslední vězně. Fotbalový svaz Chile vzápětí prohlásil, že nic nebrání odehrání zápasu právě na tomto stadionu a požádala FIFA o závazný termín. Zápas se měl hrát už za dva týdny – 21. listopadu 1973.

Fotbalová federace SSSR oznámila po čtyřech dnech (11. listopadu), že nenastoupí k odvetě nejen v Santiagu, ale v Chile vůbec s odkazem na události, které se na Estadio Nacional děly, ale i kvůli politické nestabilitě v zemi a s ohledem na bezpečnost svých hráčů a realizačního týmu.

FIFA vyslala do Santiaga zvláštní komisi pozorovatelů, kterou vedl generální sekretář FIFA, Švýcar dr. Helmut Käser, doprovázený Brazilcem Abiliem d’Almeidou. Jejich verdikt byl stroze jednoznačný: „Nic nebrání tomu, aby utkání bylo odehráno na Estadio Nacional de Chile“.

Sovětský svaz opětovně protestoval, že nehodlá nastoupit na místě, kde se ještě před dvěma týdny střílelo do lidí a na její stranu se postavila většina sportovní veřejnosti. „Jak by se kterémukoliv evropskému týmu líbilo, kdyby měl odehrát rozhodující zápas třeba na Apelplatzu v Sachsenhausenu, Majdanku, Treblince nebo Osvětimi?“ tázaly se v úvodníku jedny evropské noviny.

FIFA ale nadále trvala na dodržení místa pro sehrání odvety a SSSR do Santiaga opravdu nepřijel. Chilská jedenáctka se tedy 21. listopadu 1973 postavila na hrací plochu, na níž její soupeř chyběl. Do hlediště se dle tamních údajů dostavilo 15.000 diváků (šlo téměř bez výjimky o příslušníky armády), přítomen byl i rakouský sudí Erich Linemayr. Chilané provedli symbolický výkop a po několika přihrávkách demonstrativně dopravili míč do branky.

Rozhodující slovo ohledně této kauzy si však vyhradila FIFA, která projednávala „případ Chile“ 5. ledna 1974, tedy ve stejný den, kdy se losoval šampionát. Předtím ale leccos naznačovalo, že rozhodnutí padlo už dávno předtím.

Podle svědectví hamburského listu Die Welt už 16. prosince 1973 chilský fotbalový svaz potvrdil rezervaci místního střediska Ochsenzoll pro reprezentační mužstvo a čile korespondoval s pořadateli v NSR ohledně ubytování svých fanoušků. Objednávali byste si ne zrovna levný zájezd do zámoří na minimálně deset dní, aniž byste věděli, jestli tu vaše národní mužstvo vůbec bude hrát?

Při lednovém jednání se také nekonalo žádné překvapení. Výkonný výbor FIFA poměrem hlasů 14:2 schválil účast Chile na desátém šampionátu s tím, že mužstvo SSSR nesplnilo podmínku účasti v odvetném zápase; z důvodů absence týmu byl zápas kontumován 2:0 ve prospěch Chile. Rozhodnutí posvětil i úřadující předseda FIFA sir Stanley Rous slovy, že SSSR se vlastně diskvalifikoval sám. Samozřejmě nemohl tušit, jak hořké ovoce mu tento verdikt za pár měsíců přinese.

Týden před slavnostním zahájením mistrovství na Waldstadion ve Frankfurtu nad Mohanem proběhl 39. kongres FIFA, mající na programu volbu předsedy. Mírným favoritem byl právě sir Stanley Rous, neboť se na fotbalovém poli pohyboval už dost dlouho, zatímco jeho soupeř a oponent, Brazilec Joâo-Mario Faustino Godefroid Havelange, byl pro mnohé nepopsaný list.

Navíc se pohyboval spíše ve vodě – to není žádná urážka, Havelange byl výborný plavec a hráč vodního póla, dokonce to dotáhl na olympijské hry a zastával i funkci v Mezinárodním olympijském výboru. O pozici předsedy FIFA usiloval jako prezident brazilského fotbalového svazu. A zatímco Rous, jist si svou převahou a známostmi, pouze rozdal mezi potenciální voliče útlou vlastní monografii, Havelange neúnavně objížděl fotbalové svazy především rozvojových zemí a sliboval, argumentoval a přesvědčoval.

Rous pak udělal druhou chybu, když sestavil program tak, aby volba předsedy proběhla v jeho závěru. Snad si myslel, že to bude takový zlatý hřeb na závěr. Jenže předtím se probíraly nepříliš kladné záležitosti a především se přetřásala otázka rozhodnutí v „cause Chile“ – FIFA totiž nemohla ignorovat poměrně silný odmítavý postoj prezentovaný i krajně pravicovými periodiky, které obvykle nemohly přijít SSSR na jméno. Není proto divu, že už první kolo bylo překvapivé a dodatečné hlasování rozhodlo o těsné, ale končené Rousově porážce.

Snadné to neměl v NSR ani chilský tým. Soustavně mu bylo dáváno najevo, co si veřejnost o jeho cestě na šampionát myslí: 12. června, tedy dva dny před zápasem a v předvečer oficiálního zahájení MS vybuchla před konzulátem jihoamerické země v Západním Berlíně třaskavina, když Chilané na Olympijském stadionu v témže městě nastoupili na hrací plochu, přivítal je ohlušující pískot.

To samé se opakovalo i v dalších zápasech, navíc si chilští hráči svým chováním žádné velké renomé neudělali a vedení, které protestovalo proti snad úplně všemu, ještě podtrhlo odmítavý postoj na území NSR. I proto se při posledním zápase s Austrálií, kde Chilané definitivně přišli i o teoretickou možnost postupu, vběhlo chvíli po začátku druhé půle na trávník západoberlínského stadionu devět mladíků s velkou chilskou vlajkou, opatřenou nápisem Chile – demokratické. V poklidu se pak nechali odvést dvěma desítkami policistů.

Článek sepsal fanoušek Ruik Football – Robertino.