Pjanič měl zakázáno dotknout se míče, aby se nezranil. Byl jako stroj, řídili ho lidé, říká Jan Weber

Když se řekne Freestyle, každému se vybaví to samé. Honza Weber. Několikanásobný mistr světa a Evropy v tomto sportu. Speciálně pro náš web se rozpovídal o jeho zážitcích, které zažil při různých cestách za turnaji, nebo při natáčení pro Top4FootballTV.

Jak si se dostal k nápadu začít s Freestyle footbagem? Mohl bys nám přiblížit, co všechno footbag obnáší?

Od mala jsem hrál fotbal, chytal jsem. Při jednom zákroku jsem si nešťastně zlomil zápěstí. V ordinaci mi jej museli dolomit. Poté jsem se již bál chytat. V té době byl populární footbag. Zaujalo mě to.

Měl jsem ještě to štěstí, že kluci na střední škole, na kterou jsem chodil, byli jedni z nejlepších v republice a trénovali na chodbách, takže jsem k tomuto sportu měl přímý přístup. Něco jsem od nich odkoukal, něco jsem se doučil doma a postupem času jsem se k nim na těch chodbách přidal. Kdykoliv byla volná chvíle, tak jsem trénoval.

Kdo ti koupil první hakysák?

První hakysák jsem získal za několik obalů od sladkostí od jedné firmy přes cukrovinky. Ale první profesionální míček jsem si koupil sám ve skate shopu. Druhý den ve škole mi můj kožený hakysák všichni v dobrém zkritizovali. Týden jsem s ním trénoval sám, a pak jsem ostatním ukázal triky, co jsem se naučil. „Kámo, jak ses to naučil? Vždyť to není možný!“ Jejich reakce byla k nezaplacení.

Nezanedbával jsi trochu kvůli tvému koníčku školu?

Určitě ano. A nelituji toho. Díky tomu dělám to, co mě baví. Škola je sice fajn, ale není to nic, na čem by stál a padal život. Dnes bych to udělal úplně stejně. Neměnil bych ani minutu, kdy jsem se, namísto učení, věnoval footbagu.

Podporovali tě rodiče v tvojí zálibě?

Měl jsem to štěstí, že mě rodiče opravdu hodně podporovali. Navíc jsem byl hodně často nemocný. Tudíž když viděli, že se u něčeho držím dlouho bez zdravotních problémů, tak měli radost. Po roce mi zaplatili cestu na Mistrovství světa do San Francisca, v což jsem ani já sám nedoufal.

První výraznější úspěch jsi zaznamenal v roce 2002 na Mistrovství Evropy v Budapešti, kde jsi získal druhé místo. Neměl tento úspěch nějaký negativní dopad na tvoji psychiku?

Bylo to famózní. Chtěl jsem být ve finále, což se mi povedlo. Poté jsem si říkal, že by byla reálná první pětka, nedej bože, kdyby to byla bedna, to by bylo úplně neuvěřitelné.

Dokázal jsem porazit i takové borce, jako byli Finové. Když jsem je předtím pozoroval, jak se procvičují, jakou mají techniku, tak by mě v životě nenapadlo, že bych se jim někdy mohl rovnat. Tento úspěch mě ještě více motivoval k tomu, abych více dřel a makal.

S tvým parťákem jsi v roce 2004 vyhrál titul Mistra světa ve dvojici. Bylo to pro vás oba náročné? Měli jste trému?

Trému jsme určitě měli. Na druhou stranu jsme v tu dobu byli oba dva nejlepší na světě. Na to konto jsme si věřili. Chtěli jsme přijít s něčím přelomovým. V historii footbagu nikdo nedokázal projít finále bez toho, aniž by mu spadl míček. To byl náš cíl.

V Montrealu, kde se turnaj odehrával, byla úžasná atmosféra. Nám se opravdu jako první dvojici v historii tohoto sportu povedlo zvládnout finále bez zaváhání. Prakticky již na pódiu jsme slavili, protože jsme věděli, že tohle nám zaručí prvenství.

Na kontě máš několik prvenství, stříber i bronzů. Je možné se footbagem uživit?

Já osobně bych řekl, že ne. Na druhou stranu, když jsem cestoval po Japonsku, tak jeden z nejlepších tamějších hráčů nechápal, jak si tím mohu vydělávat. Dnes se mu toto daří. Lidí, co se tím živí, je na světě maximálně pět. Tenhle je mezi nimi.

Stal si se tváří firmy Top4football. Jak si se k této práci dostal?

Úplně náhodou. Kontaktovala mě firma Nike. Měl jsem vystupovat a moderovat na freestyle turnaji na slavnostním otevření nové prodejny, což byl právě Top4Football. Na to konto si mě všiml jeden z manažerů, hodili jsme řeč, já mu představil svoje nápady, což byl projekt Top4FootballTV. Padli jsme si do oka a plácli jsme si.

Při natáčení videí na kanál Top4football jsi měl možnost setkat se a popovídat si s hráči světových jmen. Jak sis užil provedení Allianz Arénou od Pavla Nedvěda?

Naprosto nepopsatelný zážitek. Přirovnal bych to k již zmíněnému roku 2004. Zážitek, který se obyčejnému smrtelníkovi jen tak nepodaří. Pavel měl skvělé historky snad ke každému místu na stadionu. Jen to setkání bylo obrovským zážitkem.

Když se pak navrch ještě něco tvoří, tak je to neskutečné. Strašně hezké a zajímavé bylo to, že jsem na place Pavla de facto režíroval. Každé video sám uvádím, provádím vás skrz, píši scénáře, režíruji a částečně se zabývám i produkcí.

S Pavlem se mi pracovalo dobře, není to žádná arogantní osoba, je nesmírně pokorný člověk i fotbalista. Celý výlet do Turína na Juventus byl nezapomenutelný a neopakovatelný. Stejně jako zápas. Pavel nám zařídil místa hned nad tunelem. Vidět všechny hráče takhle blízko bylo úžasné.

Grande Paolo ti poté zařídil další video. Tentokrát s bosenským záložníkem Staré dámy, Miralemem Pjanićem. Jaký to byl pocit stát vedle hráče, který hrál finále Ligy mistrů?

Je to velmi podobné jako s Pavlem Nedvědem. Opět jsem měl to štěstí, že i tento člověk je velmi pokorný a příjemný. Spolupracoval s ohromnou ochotou. Ale nebylo to tak jednoduché. Kromě českého adidasu jsme se museli podřídit zejména natáčecímu dnu mezinárodního adidasu. Zde nastaly první problémy. Oni mi chtěli povolit s Miralemem pouhé 3 minuty. Přesvědčil jsem je na pětinásobek, čímž jsem je i udivil. Já jsem se tím ale nenechal rozhodit.

Měl jsem plán, jak to video bude probíhat. Další komplikací bylo to, že Miralem měl zakázáno dotknout se míče, aby se nezranil. Musel jsem se tedy smířit „pouze“ s rozhovorem. I přes to všechno byl strašně ochotný. Myslím si, že kdyby záleželo pouze na něm, tak jsme si klidně párkrát na branku vystřelili.

Krom něj tam byl ještě Juan Cuadrado, který natáčel ve stejný čas jako my, nicméně toho se nám do videa už dostat nepodařilo. Na velkých natáčeních je to vždy podobné, jsou velké restrikce, vše časově limitované, ale snažím se nelámat si s tím úplně hlavu.

V Miláně, kam nás zase pozvala Puma na derby AC proti Interu, jsme měli zajištěnou i exkluzivní prohlídku stadionu, tak se mi podařilo nenápadně zabloudit i na záchody do hlavní kabiny hráčů na San Siru a stejně tak do interní šatny tehdejšího trenéra AC, Gennara Gattusa.

Asi nemusím zmiňovat, že tam prohlídka úplně nevedla. Navíc podobně jako s Miralemem byl na několik minut k dispozici bývalý kapitán a legenda AC Milán Massimo Amborsini. Nakonec z toho byla opět pohodová čtvrthodinka.

Zpět k Miralemovi, díky svému původu si velice váží, kam to dotáhl. Povídal o svém tatínkovi, jak ho dostal k fotbalu. Snaží se být stejným vzorem pro svého syna. Pro zajímavost, jako jediný hráč z Juventusu vlastní Miralem Pjanić pouze jedno auto.

S čím nejdivnějším jsi doposud zkoušel Freestyle? Existuje vůbec něco, s čím se kopat prostě nedá?

Za mě se zatím nedá žonglovat se zapnutou motorovou pilou. Vlastně to ani nechci zkoušet, i když mě k tomu hodně lidí nabádá. Jinak nejbizarnější věcí byl určitě notebook nebo tablet. Nejpodivnější věc, se kterou pravidelně „kopu“ na vystoupeních, je bowlingová koule.

Máš stále ještě doma vystavenou botu, kterou ti na charitativní akci podepsal skateboardista Tony Hawk?

Stále ji mám vystavenou na obrovské poličce, kde mám všelijaké vzpomínkové předměty. Je to krásná památka na tu dobu, na setkání s takovým člověkem. Navíc si s ním ještě nějakých 10 minut pokecat. Je skoro až neuvěřitelný, že všechno tohle jde získat hakysákem. 

Co bys doporučil mladým freestylistům, kteří chtějí s tímto sportem začít?

V první řadě. Věnujte se tomu, pokud vás to baví. Nyní je mezi mladými freestylistmi takový trend, že s tímto sportem začnou, protože očekávají, že budou vydělávat peníze. Chlapci, jestli mě momentálně čtete a týká se vás to, tak to rovnou zabalte.

Prvních pět let jsme všechna vystoupení dělali zadarmo, čistě z lásky k freestylu. V dnešní době jsou lidé trochu zvláštní. Vše chtějí dělat kvůli penězům. Takhle to nejde a nefunguje. Cesta k profesionalitě je dlouhá a bolestivá.

Slova na závěr. Hlavní je motivace a láska k danému sportu. A chovejte se hezky k přírodě a ke zvířatům!